Muzeum v britském Suffolku našlo na polici v pracovně knihu vázanou v lidské kůži. Konkrétně v kůži Williama Cordera odsouzeného před téměř dvěma stoletími za vraždu. Jeden podobný exemplář od stejného „dárce“ už muzeum ve sbírkách má. Poněkud znepokojivý způsob knihovazačství se nevyskytuje tak vzácně, jak by se možná mohlo zdát. Ale ne vždy ho muzea berou jako důvod k chlubení.
Kniha, která u pracovníků britského Moyse’s Hall Musea vzbudila opožděnou pozornost, patří do muzejních sbírek už desítky let. Instituci ji darovala rodina s úzkou vazbou na chirurga, který provedl pitvu Williama Cordera. Právě kůže tohoto vraha posloužila jako knižní vazba.
Corder žil na počátku devatenáctého století ve vesnici Polstead. Jeho rodina farmařila, on měl ale jinou představu o životě. Se svou milenkou Marií Martenovou se v roce 1827 domluvil, že utečou. A tehdy dvaadvacetiletý mladík a jeho o dva roky starší přítelkyně opravdu zmizeli. Až na to, že Maria ve skutečnosti zemřela na Corderovic farmě, zatímco William se ukrýval nedaleko Londýna.
O rok později byl vypátrán a zatčen. Nejprve tvrdil, že Maria spáchala sebevraždu, následně se hájil, že milenku zastřelil náhodou během hádky. Byl shledán vinným a oběšen. Případ šokoval gregoriánskou Británii. Dan Clarke z Moyse’s Hall Musea popsal pro BBC, že zájem o Corderovu popravu byl enormní, podívat si na ni přišlo až deset tisíc lidí. Farma, kde žil, i místo vraždy se staly turistickou atrakcí.
Kůži opatřil lékař, který pitval vrahovo tělo
Chirurg George Creed, který provedl pitvu Corderova těla, vyčinil kus odsouzencovy kůže a ta následně posloužila jako vazba pro knihu o soudním procesu. Napsal ji novinář Jay Curtis. Nedávná revize katalogů odhalila, že v muzeu existuje ještě jeden výtisk vázaný rovněž v Corderově kůži, jen není opečováván ve sbírkách, ale stojí bez valného povšimnutí na polici v jedné z kanceláří. Na rozdíl od prvního exempláře jsou na tom druhém z lidské kůže vyvedeny jen rohy přebalu a hřbet.
Muzeum se rozhodlo obě knížky vystavit. Když to nevíte, neuvědomíte si, že jsou vázané v lidské kůži, podotkla pro BBC Abbie Smithová z památkové péče Západního Suffolku.
Kniha o lidské duši si zaslouží „lidskou vazbu“
Knihy vázané v lidské kůži nejsou takovou raritou, jak by se mohlo v případě potenciálně kontroverzních předmětů zdát. Donedávna měla takový exemplář ve svém knihovním fondu třeba Harvardova univerzita. Do knihovny jedné z předních světových vysokých škol se dostala roku 1934, kdy ji své alma mater věnoval diplomat John B. Stetson mladší (syn onoho slavného výrobce kovbojských klobouků).
Konkrétně jde o svazek francouzského spisovatele Arsènea Houssayeho Des destinées de l’âme (O osudech duše). Vyšel v roce 1880 a netradiční vazbou ji opatřil během svých studií medicíny francouzský lékař a bibliofil Ludovic Bouland, který filozofický traktát dostal přímo od autora. Kůži Bouland pravděpodobně odebral bez předchozího souhlasu v nemocnici, kde pracoval, z těla zemřelé ženy. Podle všeho se jednalo o pacientku psychiatrické léčebny.
Bouland do výtisku vložil také ručně psanou poznámku s vysvětlením, že „kniha pojednávající o lidské duši si zaslouží lidskou vazbu“. Ve svém přípisu popsal také proces, jak kůži zpracoval, aby mohla být použita ke svázání listů.
Dobrá zpráva „pro kanibaly“, špatná pro Harvardovu univerzitu
O netypické vazbě informovala Harvardova univerzita poprvé v roce 2014, kdy vědecky ověřila, že spis je skutečně vázaný v lidské kůži, a to v žertovném příspěvku, že jde o „dobrou zprávu pro kanibaly“. Už o rok později ale ke knize omezila přístup. Později zřídila komisi, jejímž úkolem bylo dohledat v univerzitních sbírkách nedůstojné nakládání s lidskými ostatky, včetně prověření problematické knihy.
„Na základě tohoto přezkoumání dospěla Harvardská knihovna a Výbor pro restituci sbírek Harvardského muzea k závěru, že vzhledem k eticky citlivé povaze původu a historie knihy lidské ostatky použité při vazbě Houssayeovy knihy již nepatří do sbírek Harvardské knihovny,“ sdělila loni instituce. Vazbu z knihy odstranila s tím, že po konzultaci s úřady ve Spojených státech i ve Francii se rozhodne, jak s ostatky důstojně naložit. Přičemž výzkum pokračuje ve snaze dozvědět se více o oné anonymní pacientce.
Knihovna se také omluvila, že pochybila, když donedávna zpřístupnila svazek každému, kdo o to požádal, aniž by zjišťovala podrobněji důvody takového zájmu. Univerzitní legendy praví, že „před desítkami let“ byli studenti šikanováni tím, že museli knihu vyzvednout, aniž by předem věděli o problematickém materiálu.
Britské Moyse’s Hall Museum vyloučilo, že by obdobný postup zvažovalo v případě oněch dvou knih vázaných v kůži vraha Williama Cordera. Kvůli prvnímu svazku se s žádnou stížností prý nesetkali.
Zostuzení vrahů i koníček lékařů
Praxe knihovazačství do lidské kůže má odborný název – antropodermická bibliopegie. Praktikovala se například u soudních zápisů hrdelních rozsudků, které byly baleny do kůže vrahů, aby tak pachatelé vraždy byli i po smrti ještě více zneváženi. Výjimečně o takový posmrtný odkaz ale žádali i sami zločinci, zmiňován je lupič, který v devatenáctém století přepadával v Massachusetts cestující, a když ve vězení umíral na tuberkulózu, přál si, aby se mohl stát knižní vazbou. Jeho kůže dokonce skryla jeho vlastní útlé paměti.
Také anatomické knihy byly občas vázány do kůží pitvaných mrtvol, třeba coby exemplář do osobní sbírky lékaře. Když už kůže skončí v koši, proč si kus nevzít a tímto způsobem ji neupotřebit, přibližuje dobové uvažování článek v britském vědeckém časopise New Scientist, pojednávající o proměně našeho vztahu k tělům zesnulých. Vázat knihy do lidské kůže nebylo neobvyklé ještě v devatenáctém století.
V dubnu 2006 policie v Leedsu vydala prohlášení, že pátrá po majiteli knihy, která se našla na ulici v tomto severoanglickém městě. Zvláštní byl nález tím, že se jednalo o tři sta let starý rukopis vázaný pravděpodobně v lidské kůži. Manuskript zřejmě pohodili ke kontejneru zloději, kteří ve staré francouzsky psané knize nerozpoznali dílo s hodnotou šplhající tehdy ke třiceti tisícům liber. Jak se později ukázalo, k vlastníkům vzácné knihy se skutečně někdo vloupal. Regionální deník Yorkshire Evening Post uvádí, že v souvislosti s krádeží byl zatčen dvacetiletý muž, nakonec ale nebyl obviněn.
Dáme-li stranou proměny etického vnímání v nakládání s lidskými ostatky, pak temnější pověst tento obor získal na základě obvinění, že nacisté za druhé světové války vytvářeli předměty z kůže obětí holocaustu, zavražděných v koncentračních táborech. „Je snazší uvěřit, že předměty z lidské kůže vyrábějí zrůdy, jako jsou nacisté a sérioví vrazi, a ne uznávaní lékaři, jakými rodiče chtějí, aby se jejich děti jednou staly,“ cituje list The New York Times odbornici na antropodermickou bibliopegii Megan Rosenbloomovou.
Ničení dokladů historie?
Americká knihovnice se zaměřením na lékařskou literaturu patří k těm, kteří odstraňování vazeb z lidské kůže nepovažují z vědeckého hlediska za vhodný nápad. Rozhodnutí ovlivněná optikou citlivosti jednadvacátého století můžou snadno uzavřít cestu k budoucímu výzkumu historických artefaktů, kdy se pohled na dnes znepokojivě působící knižní vazby může opět změnit.
Zničením takové vazby se ničeho nedosáhne, kromě vyjádření nesouhlasu s „činy lidí, kteří jsou dávno mrtví“, reagoval na rozhodnutí Harvardovy univerzity i Eric Holzenberg, tehdejší ředitel nejstaršího amerického spolku bibliofilů The Grolier Club.
Zastánci podobného názoru nezpochybňují potřebnou úctu k ostatkům, nicméně varují, že stažení děl vytvořených z lidské kůže z veřejných institucí, ne-li jejich likvidace, pravděpodobně povede k obchodování s nimi na soukromém trhu, kde by se s díly mohlo zacházet méně uctivě. A může být také těžší udržet už tak rozostřenou hranici, na níž podobné makabrózní předměty leží, tedy mezi jakousi morbidní kuriozitou a snahou o porozumění něčemu, co je prostě součástí historie.
Jak poznat člověka od kozy
Rosenbloomová před deseti lety spoluzaložila projekt Antropodermické knihy, jehož záměrem je identifikovat knihy vázané v lidské kůži. Víceméně pravdivé zkazky o takových spisech se vyskytují po staletí, ovšem vědecká metoda, která by pomohla spolehlivěji potvrdit, že o lidskou kůži opravdu jde, je k dispozici relativně krátce.
Jedná se především o metodu Peptide Mass Fingerprinting (hmotnostní otisk peptidu, PMF). Ta funguje podobně jako opravdové snímání otisků prstů: rozpozná různé druhy kůže podle toho, jak těžké jsou jednotlivé proteiny, z nichž se taková tkáň skládá.
Přesněji, popisují odborníci stojící za projektem Antropodermické knihy, dokáže zdroj kůže identifikovat na úroveň čeledi – v případě člověka tedy hominidé (tedy lidoopi). Mezi ně patří i třeba orangutan či šimpanz, ale bylo by velmi neobvyklé, že knihy z Ameriky a Evropy devatenáctého století – které projekt zkoumá – by měly vazbu z kůže těchto zvířat. Obvykle se používala kůže z ovce, koz, prasete, krávy, případně jelena.
Knihy vázaná v lidské kůži by se našla i ve sbírce Západočeského muzea v Plzni. Jedná se o Homérův epos Odyssea. Vazbu zhotovil v roce 1930 plzeňský knihvazač Emanuel Němec a použil na ni kůži z nohy havíře Josefa Faita z Rokycanska, který o končetinu přišel o tři roky dříve při úrazu.
Proteiny, jako kolagen, které tvoří lidskou a zvířecí kůži, vydrží mnohem déle než potřebný vzorek DNA. Ten kromě stáří materiálu může znehodnotit i jeho úprava, třeba činění kůže. K falešným závěrům může také přispět, že s knihou v průběhu let manipulovala spousta lidí. Na rozdíl od analýzy DNA ovšem PMF nepřinese odpověď na otázku, jestli kůže byla vzata z těla ženy, či muže, případně odkud mohl dotyčný člověk pocházet.
K loňskému dubnu – kdy web projektu hlásí poslední aktualizaci, než byla práce týmu pozastavena –se podařilo identifikovat padesátku titulů různě po světě údajně vázaných v lidské kůži. Zatím se u osmnácti z nich podařilo potvrdit, že materiál na vazbu byl skutečně odebrán člověku, zatímco v případě čtrnácti exemplářů výzkum takovou možnost vyloučil. Projekt se zaměřil na svazky jen ve veřejných knihovnách a muzeích, v jakých konkrétně, ale ponechává v anonymitě.
