Evropská administrativa je doslova mistrem v tom, jak zvládnout technologii moci. Jenže i když je velice efektivní, je jen málo kreativní. Opakuje dva či tři prosazovací vzorce, které vycházejí. Pojďme se podívat na ten nejběžnější.
Na začátku máme něco, co chceme a o čem víme, že v „holé“ podobě patrně narazí na odpor veřejnosti. Příkladů bych našel mnoho, ale použiji absurdní, ovšem ne nereálný, model se zákazem sycených limonád. Že jste o něm nikdy neslyšeli? Právě jsem ho vymyslel. Že je absolutně absurdní? Právě proto jsem ho vymyslel.
Sycené limonády máme rádi a je to veliký byznys, takže v prvním kroku je potřeba náš záměr (chceme je zakázat) opřít o něco, co vypadá jako objektivní zdroj dat. Takže se podíváme po vědeckém institutu, think-tanku, nebo nejlépe univerzitě, která nám vytvoří několik různých studií. Pokud takovou nemáme, založíme si ji. Stačí jen přiměřená sponzorská podpora záměru a ochotní akademici se pohrnou. Práce musí působit nezávislým a přísně objektivním dojmem, avšak jejich výstupem je to, že sycené limonády jsou škodlivé, a to – tady je důležitý bod – z několika různých důvodů. Prvním je, že jsou škodlivé pro zdraví lidí, kteří je pijí, další pak že otravují prostředí ve kterém jsou konzumovány, a abych nezapomněl, CO2 je přece skleníkový plyn!
Pokud čekáte, že nyní na téma nastoupí politici, mýlíte se. Druhým hráčem v pořadí jsou média, která přirozeně milují škodliviny a vše, co působí aspoň trochu skandálně. Už jste slyšeli o škodlivosti sycených limonád? Nyní je to hlavní téma. A kde je škoda, musí být řešení, tedy že „by se s tím mělo něco udělat“. V ekosystému médií existuje ohromné množství ad hoc i profesionálních „expertů“, kteří velmi rádi potvrdí či vyvrátí jakoukoli hypotézu odměnou za to, že dostanou prostor.
Téma je tedy na světě, je odborně podloženo a mluví se o něm. Je pravděpodobné, že nyní na ně začnou reagovat politici. Ne proto, že by je vnímali jako důležité, ale proto, že v něm spatřují možnou poptávku ze strany voličů a zejména hrozbu nepříjemné otázky vůči své osobě „proč jste s tím nic neudělali?“ Sám politik toho ale zvládne málo a hlavně, jde o tak důležitou věc, že je potřeba ji… ano, harmonizovat na evropské úrovni!
Zde se z umělého konstruktu legitimizovaného „vědou“ a zesíleného médii stává regulatorní agenda. Ta bude ústy klíčových stakeholderů opakovat, jak důležitá a velká hrozba sycené limonády jsou a že je potřeba postupovat společnými kroky. Pravděpodobně vznikne několik pracovních skupin na resortní i nejvyšší úrovni, budou se konat odborné konference a dost možná že i nějaký ten summit. V jednotlivých institucích – třeba v Evropském parlamentu – se objeví několik hlasitě křičících jednotlivců, kteří budou volat po přísném zákazu sycených limonád. Tito hlasití aktivisté (dělají to v dobré víře a proto, aby získali prostor) budou nejvyšší úrovní rozhodování umlčováni s odkazem na to, že jejich názory jsou správné, ale „příliš radikální“.
Uprostřed tohoto víru téměř určitě vznikne iniciativa výrobců limonád a zde se na chvilku zastavíme. Velké firmy pracují s tak zvanou „preemptivní compliance“, což je jiný výraz pro to, že se snaží legislativním požadavkům vyhovět ještě dříve, než jsou uzákoněny. No a tak přijdou s nápadem postupného omezování objemu sycených limonád, míry jejich sycení a postupného nahrazování CO2 kyslíkem. Mezi politiky to bude prezentováno jako vnitřní poptávka, tedy důkaz, že po omezení zla volají sami ti, kteří ho působí. A to vedle celé řady spotřebitelských organizací.
Není důležité, kdo konkrétně navrhne znění legislativy, ale je téměř jisté, že bude rozložena do mnoha dílčích kroků a nastavena tak, aby začala platit po dlouhých přechodných obdobích a za dlouhou dobu. Je to osvědčená taktika, která minimalizuje pozornost, a tedy i odpor v době přijetí s tím, že pak „už s tím nejde nic dělat“.
Čas nicméně plyne a zákaz sycených limonád se blíží. Z ‚hype‘, který stál na jeho začátku, již nic nezbylo a byl překryt mnoha důležitějšími událostmi, ale pod povrchem se něco děje. Sycení kyslíkem nefunguje, lidé si stěžují na to, že jejich oblíbená limonáda není v obchodě, výrobci ukazují na místní politiky a ti kontrují tím, že „vy jste to sami chtěli“.
Dochází k pomalé eskalaci, která různými cestami vede tam, odkud přišla původní iniciativa, tedy „do Bruselu“, kde se všichni – diví: „Vždyť jste to sami chtěli a všechna vědecká čísla na to ukazovala.“ Takže se vymyslí blahosklonná změna, ne v tom smyslu, že by se od zákazu sycených limonád odstoupilo, ale že se odloží. Politici to budou prezentovat jako úspěch vyjednávání, někteří na tom možná i získají úspěch ve volbách. Nicméně uplyne několik let a problém je zde zase.
Pokud bych chtěl být velmi ironický, mohl bych říct, že o zákazu sycených limonád, který jsem si vzal jako příklad, dost možná ještě uslyšíme. Jde ale o princip a snažil jsem se jej podat tak, aby místo nešťastných sodovek bylo možné dosadit, cokoli si dovedete představit, a je docela možné, že jste si v průběhu čtení tohoto textu celou řadu příkladů už představili.
Abych poodešel od toho v současné době nejkřiklavějšího, tedy zákazu spalovacích motorů, dovolím si připomenout třeba problematiku prodeje klasických žárovek (dnes běžně dostupných jako „tepelný zdroj“, v jejichž případě došlo k preferování jiné technologie, která se ale ukázala jako slepá cesta), problém katastrofických zdrojů plastového odpadu, kterým byla plastová brčka, anebo kupříkladu otázku víček k PET lahvím.
Mezi novější pak patří jednotlivá balení kosmetiky, kečupu či čehokoli dalšího. Všechny tyto „malé“ věci, respektive zákazy a omezení prošly díky výše popsanému mechanismu a tentýž je opakovaně aplikován i na věci velkého rozsahu a dopadu, jakými jsou ony spalovací motory anebo aktuální pokus evropského aparátu nahlížet do šifrované komunikace.
Autor je firemní sociolog.
