V sále se ozve výkřik. Lidé v panice vyskakují, někteří se schovávají pod židle, jiní se tlačí k východu. Jsou přesvědčeni, že se vlak proboří stěnou a rozdrtí je. Píše se přelom roku 1895 a 1896 a lidstvo právě prošlo křtem. Právě se zrodil divák.
50 sekund, které šokovaly svět
Snímek Příjezd vlaku na nádraží v La Ciotat trval pouhých 50 sekund. Pro bratry Augusta a Louise Lumièrovy to byl jen další z mnoha „živých obrazů“. Kamera stála nehnutě na nástupišti, zachycovala lidi čekající na spoj a vlak přijíždějící z dálky. Přesto se tento krátký film stal legendou.
Ačkoliv se traduje, že lidé utíkali ze sálu hned při prvním veřejném promítání 28. prosince 1895, pro historickou přesnost je nutné podotknout: ten večer v Indickém salónku bylo na programu deset jiných filmů, například Dělníci odcházející z Lumièrovy továrny nebo komický Pokropený kropič. Vlak dorazil na plátna až o týden později – 6. ledna 1896. Mýtus o zděšeném publiku byl však tak silný, že kinematografii zajistil nesmrtelnost dříve, než její autoři vůbec pochopili, co stvořili.
Zatímco diváci v sále křičeli, novináři horečnatě hledali slova pro tento technický zázrak. Dobové recenze v listech jako Le Radical nebo La Poste neskrývaly ohromení. Reportér z deníku La Poste po zhlédnutí jedné z prvních projekcí napsal: „Tento přístroj dokáže zachytit a reprodukovat pohyb v celé jeho složitosti. Smrt už nebude absolutní. Budete moci znovu vidět své blízké, jak se hýbou a mluví, dlouho poté, co odejdou.“
Deník Le Radical pak vyzdvihoval technickou dokonalost, která předčila vše dosud známé: „Je to triumf vědy. Obraz je tak jasný a pohyb tak přirozený, že divák zapomíná na to, že sleduje jen odraz na stěně.“
Proroci špatného odhadu
Bratři Lumièrové nebyli jediní, kdo si pohrával s pohyblivým obrazem. Slavný Thomas Alva Edison měl svůj kinetoskop už dříve. Měl však jednu zásadní vadu: byl to přístroj pro sólisty. Člověk se musel naklonit nad kukátko a sledovat film sám.
Lumièrové přišli s revolucí. Jejich kinematograf nebyl jen kamera, ale i projektor, který dovolil sdílet emoce v davu. Z filmu se stala sociální událost. Najednou jste se nesmáli nebo nebáli sami, ale s celým sálem. Právě tento kolektivní zážitek udělal z kina fenomén, který přežil století.
I přes obrovský úspěch zůstávali bratři skeptičtí. Louis Lumière, technický génius, který stál za většinou záběrů, byl přesvědčen, že lidé se na „hýbající se fotky“ brzy přejedí.
„Mladý muži, můj vynález není na prodej. Může být sice nějakou dobu atraktivní jako technická zajímavost, ale jinak nemá žádné obchodní využití,“ reagoval Louis Lumière na žádost o odkoupení přístroje.
Co se stalo s Grand Café?
Místo, kde začaly dějiny filmu, mělo stejně fascinující osud:
-
Kavárna na Boulevard des Capucines č. 14 byla v 19. století centrem pařížské elity. Indický salónek (Salon Indien) v suterénu byl vybrán právě pro svou tmu a diskrétnost.
-
První večer 28. prosince 1895 vydělali bratři pouhých 33 franků (přišlo 33 platících diváků). O týden později už se v ulici tvořily fronty a denní tržba přesahovala 2000 franků.
-
Původní Grand Café v průběhu 20. století zaniklo. Dnes na tomto místě najdete Hotel Scribe, na jehož fasádě připomíná filmovou historii pamětní deska.
Investice do filmu zastavili a natáčení nechali jiným. Zatímco oni v kinematografu viděli jen vědecký nástroj pro dokumentaci reality, svět v něm našel největší továrnu na sny. Odhad bratrů se mýlil, ale jejich odkaz právě slaví 130 let a je silnější než kdy dřív.
