Ceremoniál tradičně otevřel hraný prolog. Ten letošní se odehrává v Praze roku 2050. Moderátorka, stand-up komička Bianca Cristovao, přepíná programy a marně hledá český film či seriál, který by ji zaujal. Všechno je to obsah vygenerovaný AI. Tak ostatně – a možná záměrně – působí i samotná úvodní sekvence.
Cristovao se proto nechá přenést v čase do minulosti, do roku 2025, kdy se v Česku prý ještě točily dobré filmy. Jde o docela výmluvný začátek večera, který sliboval hledání budoucnosti české kinematografie, ale nakonec se častěji vracel k otázce, co bychom se z ní měli snažit zachovat.
Mladí se objevují a zase hned mizí
Futuristický úvod je trefný ještě v jednom ohledu. Moderátorka opravdu budí dojem návštěvnice z jiného časoprostoru. Působí poměrně sebevědomě, připraveně, ale jako by se jí nedařilo napojit na společnou frekvenci s publikem a vžít se do nové role. Její stand-upový přednes by potřeboval míň uhlazené a opatrné vtipy, než jaké četla z papíru.
Zatímco nad ní mrkají barevná animovaná oka, připomínající něco mezi orwellowským Velkým bratrem a vizuálem Letní filmové školy, ozamuje Cristovao hlavní téma večera: hledání nových cest pro český film a dávání prostoru nastupující generaci. Ceny budou předávat hlavně mladí tvůrci a debutanti.
Je to sympatická myšlenka, jenže ne úplně šťastně realizovaná. Mladí lidé skutečně přicházejí na pódium, jenomže tam akorát přečtou jméno vítěze a zase zmizí. O nich samotných se nedozvíme téměř nic. Což je dáno i zběsilým tempem večera, kterým Lvi trpěli už vloni.
Bez vydechnutí a s odkazy na politiku
Nejlepší herečka ve vedlejší roli, nejlepší herec ve vedlejší roli, kostýmy, krátký film – žádné prodlevy. Jako v tiktokovém videu. Právě tvůrkyně sugestivního krátkometrážního filmu Pes a vlk Terézie Halamová při děkování upozorňuje, že filmaři by měli mít nejen lidskou, ale i politickou citlivost. To je motiv, který se napříč večerem ještě několikrát vrací.
Další sošky mezitím nacházejí své majitele a majitelky. Franz sbírá ocenění za masky a scénografii, Sbormistr za zvuk. Animované Pohádky po babičce vítězí v kategorii animace, i když mezi nominovanými se v dané kategorii znovu nesmyslně střetly krátké a celovečerní filmy, tedy dvě úplně odlišné váhové kategorie.
Dvojportrét šumavských samotářů Raději zešílet v divočině, natočený slovenským dokumentaristou Mirem Remem, získává cenu za střih, kameru a nakonec i za nejlepší dokument. Slovenská stopa byla letos na Lvech celkově velmi výrazná. Cenu za režii například získala velice překvapená Katarína Gramatová za svůj debut Nahoře nebe, v dolině já. Bodoval i hudebník Jonatan Pastirčák, jehož děkovací proslov jako jeden z mála nebyl profesionálně neutrální a nekonkrétní.
Dalším z vrcholů večera byla cena za mimořádný přínos kinematografii pro Helenu Bezděk Fraňkovou, dlouholetou ředitelku Státního fondu kinematografie (dnes audiovize). Producent Petr Ostrouchov ji sice uvedl poněkud krkolomným monologem, ale samotná laureátka mluvila břitce, vtipně a k věci, jak má ve zvyku: „Kultura je páteř národa, tak se všichni snažte a já vám držím palce“. Až člověk litoval, že nemoderovala celý večer.
Jen chvíli se dělo něco opravdového
Vítaným oživením jinak mechanicky vyznívajícího ceremoniálu byl i spontánní telefonát producenta Lukáše Kokeše režisérovi Dužanu Duongovi do USA poté, co Letní škola, 2001 získala cenu za scénář. Najednou se na pódiu odehrávalo něco skutečného, co nebylo ve scénáři. Sympatický protipól k jinak pečlivě choreografovanému večeru nabídla i upřímná radost Kateřiny Falbrové, zaslouženě oceněné za herecký výkon ve Sbormistrovi.
Když pak dojde na hlavní kategorii, moderátorka pronese poněkud nucené „Uuu, a je to tady!“, načež je vítězem namísto favorizovaného, ovšem nešťastnou kauzou zastíněného Sbormistra vyhlášen Karavan, který dosud při rozdávání různých cen spíš paběrkoval. Producentka filmu Dagmar Sedláčková v závěrečné děkovací řeči ještě jednou vyzve k obraně kultury, i když opět spíš obecně než adresně. A pak je konec.
Slavnostní večer skončil asi o patnáct minut dřív, než sliboval televizní program. Letošní Lvi tak navzdory několika světlým výjimkám mezi děkujícími působili jako ceremoniál, který se bojí na chvíli zastavit a říct něco podstatnějšího o filmech, které oceňuje, i světě, v němž vznikají. Možná je to ale jen přechodová fáze. Jestli se totiž letos opravdu hledaly nové cesty, pak jsme viděli spíš první rozpačitý náčrt než hotovou mapu.
