Profesoru Jaroslavu Peprníkovi je osmadevadesát let, přesto denně chodí do svého kabinetu katedry anglistiky na filozofické fakultě, kde stále pracuje. Autor řady učebnic a monografií o anglosaském světě obdržel od Univerzity Palackého v Olomouci Cenu Františka Palackého.
Svou pracovnu má Peprník na Univerzitě Palackého přes sedmdesát let. Do svých devadesáti odučil na katedře anglistiky víc než sto dvacet semestrů. Do pracovny stále chodí každý den a jen výjimečně využije výtah. „Jednak vyřizuji korespondenci, často mi také píší studenti, někdy i po čtyřiceti letech,“ popisuje Peprník.
Bez jeho učebnic se dlouho neobešla výuka na českých středních a vysokých školách. On sám byl přitom samoukem. Jazyk se učil tajně z příruček, které našel v otcově knihovně. „Pokládám to za nějaké boží řízení, že otec měl v knihovně tři knihy. Byl to slovník anglicko-český, gramatika a učebnice konverzace,“ řekl před časem v seriálu České televize Paměťová stopa.
„Prozradil jsem to jenom jednomu spolužákovi. Mimochodem, on potom šel na teologii, takže to nikomu neprozradil, bral to už jako zpovědní tajemství,“ přiznal.
Pan asistent Peprník
Po válce studoval angličtinu na brněnské univerzitě. Než získal doktorát, stihl vyjet na letní školu do Londýna a procestovat Anglii stopem. Toto dobrodružství ho pak stálo čtyři roky u pomocných technických praporů, vojenských útvarů určených pro převýchovu politicky nespolehlivých osob v komunistickém Československu. „V mé světnici byl doktor práv od Karlových Varů, náčelník Sokola. Potom lesník z Krkonoš, syn kulaka…,“ vyprávěl.
Z vojenského lágru Peprníka vysvobodil jeho profesor, když ho doporučil kolegovi jako asistenta na anglistice v Olomouci. „Normální postup byl z asistenta na odborného asistenta za tři roky automaticky. Já jím byl šest a půl roku. Tehdy se s trochou nadsázky říkalo, že děkan, když má plénum v aule, tak má oslovení: soudruzi profesoři, docenti, odborní asistenti a asistente Peprníku,“ vtipkoval.
„Po čase, když jsem se ptal jednoho krajana, který měl náhled do spisů, tak mi prozradil, že mám ve spisu důvodné podezření ze špionáže pro Velkou Británii,“ řekl.
„Nutno vzdorovat tady“
Na olomoucké katedře působí od roku 1954, po osmašedesátém roce musel ovšem jako politicky nespolehlivý z anglistiky na katedru neslovanských jazyků. Emigrovat přesto nechtěl. „Já jsem měl pocit, že bych neměl vyklízet pozici, že je nutno vzdorovat tady. Dbal jsem na to, že mi studenti neříkali nikdy soudruhu, ale říkali pane,“ poznamenal.
„Bral jsem to jako misionářskou činnost, že mohu tu angličtinu šířit. Měl jsem štěstí na studenty. Já jsem nikdy neříkal soudruhu, soudružko, říkal jsem miss Nováková a nikdo mě neudal,“ poznamenal.
Na katedře dnes učí profesorův syn i řada jeho bývalých studentů. Mezi nimi i Ema Jelínková. „Měl místo hlavy zeměkouli a v té zeměkouli bylo neuvěřitelně mnoho otázek a odpovědí,“ řekla o kolegovi.
„Chodí na katedru čtyřikrát, někdy dokonce pětkrát týdně. Po deváté hodině vyběhne schody a zavře se k sobě do kabinetu, kde si studuje, kde stále píše,“ popsal vedoucí katedry anglistiky a amerikanistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého Ondřej Molnár.
„Nějakou menší zásluhu v rozvoji vesmíru mám“
Slovník amerikanismů profesora Peprníka si koupila knihovna českého parlamentu i Kongresová knihovna ve Washingtonu. Jeho dílo je ale rozsáhlejší. Všechna ocenění, včetně toho od Univerzity Palackého, přijímá s pokorou.
Olomoucká univerzita uděluje Cenu Františka Palackého zpravidla jednou za dva roky. Od roku 1998 už takto ocenila třináct osobností.
