Aktual.: 28.01.2026 09:11
Praha/Kyjev – Kulturní diplomacie má v době války zvláštní, až existenční význam. Je to způsob, jak udržet smysl, kontinuitu a lidský rozměr v situaci, kdy je společnost vystavena extrémnímu tlaku. V rozhovoru s ČTK to uvedla ředitelka Českého centra v Kyjevě Tereza Soušková, která na konci ledna po třech letech na postu končí. Ukrajinci si podle ní velmi cení toho, když se někdo navzdory válce odváží přijet k nim koncertovat.
„Práce na Ukrajině – v zemi ve válce – znamenala každodenní nejistotu, raketové útoky, dlouhé hodiny sezení v zimě a tmě ve sklepě, výpadky elektřiny, vody i topení,“ napsala před časem na sociální síti Soušková a dodala, že situace v zemi se stále zhoršuje. „Přesto jsem měla možnost spolupracovat s neuvěřitelnými lidmi: odhodlanými, profesionálními, statečnými,“ dodala. Ukrajina se už téměř čtyři roky brání rozsáhlé ruské vojenské agresi, jejíž součástí jsou mimo jiné každodenní nepřátelské vzdušné útoky.
Jeden z nich se přímo dotkl i Českého centra v Kyjevě. Pár dní před Vánoci v roce 2024 ho poškodila tlaková vlna. „Naštěstí se (útok) odehrál někdy kolem čtvrté ráno, takže v budově nikdo nebyl,“ uvedla Soušková s tím, že tlaková vlna poničila okna. „Pro mě to byl další budíček ohledně toho nepodceňovat poplachy a důsledně chodit do krytu. I když ani ty kryty nejsou vždy jistota, protože Kyjev stejně jako Praha není stavěn na válku a kryty jsou improvizované – často to jsou prostě sklepy, kde nevíte, kolik toho vydrží a zda si při útoku spíš neuškodíte, protože vás zavalí. To je realita života ve válečné zóně,“ popsala.
Hlavním úkolem Českého centra v Kyjevě je podle ní být v této situaci spolehlivým partnerem napadené zemi. „Nezmizet v okamžiku krize, ale dál systematicky propojovat české a ukrajinské kulturní, akademické a občanské prostředí,“ přiblížila Soušková s tím, že centrum se zaměřuje na podporu současné ukrajinské kultury a společné projekty, které mimo jiné reflektují válku nebo odolnost společnosti.
České centrum, které v Kyjevě působí od roku 1996, se podle ní věnuje mimo jiné organizaci hudebních či divadelních představení nebo kurzů českého jazyka. „Mojí srdeční záležitostí je projekt České stopy v Ukrajině, který se nám povedlo významně rozšířit, doplnit o nové objekty a především vyvinout mobilní aplikaci,“ uvedla s odkazem na projekt, jenž se věnuje kulturnímu dědictví na Ukrajině souvisejícímu s Českem. „Tým Českého centra v Kyjevě se o tyto příběhy aktivně dělí s turisty, místními obyvateli i badateli z různých oblastí, aby zvýšil povědomí o českém kulturním dědictví na Ukrajině,“ přiblížila.
Při organizaci akcí je třeba improvizovat. „Šlo o to vymyslet akce a program tak, aby byl proveditelný vzhledem k válečné situaci: poplachům, odstávkám elektřiny, topení, vody a podobně,“ popsala s tím, že se třeba stávalo, že po zahájení spolupráce s někým se pracovníci centra dozvěděli, že onen člověk narukoval na frontu. „Mnoho projektů skončilo v půli z těchto důvodů,“ uvedla. České centrum se podle ní snaží spolupracovat i s menšími organizacemi, které sice vznikají a zanikají živelně, ale dost často působí v regionech, kde jiné organizace nejsou.
„V Kyjevě a ve Lvově je velká konkurence, zde působí všichni, my jsme chtěli jít více k lidem, kteří takové možnosti nemají, a dařilo se nám to,“ doplnila. V rozhovoru s ČTK v únoru 2024 upozornila, že kvůli ruské invazi nemohlo České centrum v Kyjevě fungovat stejně jako jeho sesterské instituce v jiných zemích a zvát na Ukrajinu české interprety. „Od jisté doby jsme sice české interprety už zvát mohli, nicméně to bylo spojeno s obtížemi, které přináší válečná situace,“ řekla nyní.
Koncerty a čeští hudebníci, kteří přijeli hrát do Kyjeva, Lvova, Černivců či Lucku, podle ní měli úspěch. „Na těchto akcích bylo narváno. Nepamatuji si, že by na nich bylo jediné volné místo. Ukrajinci si velice vážili toho, že se někdo odvážil přijet za této situace, a atmosféra na představeních byla taková, jakou jsem nikdy předtím nezažila a asi už ani nikdy nezažiju,“ uvedla šéfka kyjevského Českého centra.
Už v roce 2024 řekla, že Ukrajina se navzdory ruské invazi snaží žít i kulturně, přestože řada umělců odešla do zahraničí a hodně jich bojuje na frontě. Ukrajinci podle ní také mají rádi českou kulturu, literaturu, filmy a v zemi je populární česká hudba, především ta vážná.
Během války podle Souškové Ukrajinci začali více umělecky tvořit. „Stále více Ukrajinců sahá k umění a zvláště literatuře jako způsobu vyrovnání se s hroznou situací, ve které už tak dlouho žijí,“ uvedla a podotkla, že také začali číst klasickou ukrajinskou literaturu, kterou před tím znali spíše ze školních osnov. „Najednou v těchto pracích vidí hlubší smysl, dokážou se identifikovat s tématy a dobou, kdy tato díla vznikala. Například Taras Ševčenko tvořil v dobách útisku ukrajinského jazyka a literatury. A hlavně, dokážou je velice zajímavě aktualizovat a pracovat s nimi v současné tvorbě. Pro milovníka umění je tento kvas na Ukrajině něco úžasného. Bohužel je to vykoupeno krví, a to doslova,“ popsala.
Kulturní diplomacie má podle ní v době války „zvláštní, až existenční význam“. „V zemi, která se brání vojenské agresi, kultura pomáhá artikulovat, za co se bojuje: za svobodu, důstojnost, právo na vlastní identitu a budoucnost,“ míní ředitelka centra. „Zároveň vytváří prostor pro mezinárodní porozumění – dává zahraničním partnerům možnost slyšet autentické ukrajinské hlasy, nikoli jen vidět válku optikou statistik a zpravodajství,“ doplnila Soušková.
„Do válečných zón se standardně jezdí na dva roky, já jsem v Kyjevě byla nakonec tři. Po třech letech už opravdu přišel čas jet domů, práce a hlavně situace je extrémně náročná. Přesto jsem vděčná za každý den, který jsem v Kyjevě mohla prožít, jelikož to pro mě bylo velice obohacující, inspirativní, naučila jsem se mnoho nových věcí,“ uvedla.
‚;
} else {
let zoneId = ‚78406‘;
zoneId = (zoneType === ‚autonaelektrinu‘) ? ‚230106‘ : zoneId;
div.innerHTML = “;
}
}











