Komerční prezentace Aktual.: 30.12.2024 09:44
Brusel – Zúčastnil se několika zahraničních misí, v bývalé Jugoslávii a v Iráku. V roce 2007 se pak Luděk Kolesa stal nejvýše postaveným českým vojákem v rámci NATO, když nastoupil jako vrchní praporčík na Velitelství Severoatlantické aliance pro transformaci v americkém Norfolku. Byl přitom tehdy vůbec prvním neamerickým vojákem v této pozici. V posledních třech letech působil Kolesa opět v NATO tentokrát v jeho centrále v Bruselu, pracoval v programu Defence Education Enhancement Programme (DEEP), který se zabývá vzděláváním vojenského personálu v partnerských zemích aliance. Program například úspěšně pomáhá na Ukrajině.
„Díky našemu programu Ukrajinci urychlili změny v armádě. Zjistili, že to musí dělat jinak a i díky reformám byli schopní se bránit tak, že to neproběhlo podle ruského plánu, aby Ukrajina padla za tři dny,“ řekl Kolesa v rozhovoru s ČTK.
„Nemám typickou vojenskou kariéru, nemám vojenské školy. Základní vojenskou službu jsem absolvoval v polovině 80. let a vojákem jsem za podmínek v té době zůstat nechtěl,“ říká nyní 63letý Čech. Po pádu komunismu v roce 1989 se ale československá armáda začala zapojovat do operací v zahraničí a on byl ještě jako „záložák“ v letech 1991 až 1993 dvakrát nasazen v rámci pozorovatelské mise Evropských společenství za válek v tehdejší Jugoslávii. „Vždycky říkám, že jsem v roce 1991 vyjížděl z Československa do Jugoslávie a vracel jsem se v roce 1993 z Chorvatska do České republika,“ vypráví.
„Když člověk zažije podobné mise, tak ho to nějakým způsobem pohltí. Zajímal jsem se proto i o další budoucí nasazení a vyskytla se mi příležitost dostat se do Iráku v rámci mise OSN. To už ale nešlo jako voják v záloze, takže jsem podepsal závazek na dva roky s tím, že vyjedu na půl roku do Iráku, pak se vrátím domů a oni mě pustí do civilu. K 1. dubnu 1994 jsem tedy nastoupil jako profesionál do armády a o 30 let později jsem pořád ještě v uniformě,“ usmívá se Kolesa, když popisuje svou bohatou kariéru.
První pozorovatelská mise, které se v Jugoslávii účastnil, se konala v rámci Evropských společenství, dnešní Evropské unie. Československo nebylo členem EU, na misi byly ale tehdy přizvány i tři předsednické země z OBSE (minulá, současná a budoucí), což bylo Švédsko, Československo a Kanada. „Byla to neozbrojená mise, chodili jsme celí v bílém, abychom se odlišovali a naším úkolem byly klasické pozorovatelské úkoly, zjišťovat, co kde jak se děje, když byla uzavírána jednotlivá příměří, nebo i vyšetřovat jejich porušení. Prověřovat situace, kdy jedna strana obviňovala druhou, že na ni střílí,“ vyjmenovává Kolesa.
Mise byla složená z vojáků a diplomatů. Armáda tehdy personál obvykle měnila po třech měsících, on zůstal v Jugoslávii šest měsíců, ale pak už se sám chtěl vrátit. „Byl to nápor na nervy, že jsem nemohl ani moc jíst, jedl jsem akorát chleba a zeleninu a sám jsem si uvědomoval, že tam, kde jsem dřív jezdil 30 kilometrů za hodinu, nyní jezdím 80 kilometrů a že si nedávám takový pozor, když jsme někde na frontě nebo v minových polích. Už jsem hrozně okoral a uvědomoval jsem si, že by to mohlo skončit špatně, takže jsem jel domů,“ dodal český voják.
Pozorovatelská mise měla striktní mandát a teoreticky se neměli vůbec pohybovat na frontové linii, tam, kde se bojovalo a střílelo. „Když ale přišlo obvinění, že se někde střílí, tak jsme museli jet na místo, jestliže jsme nechtěli, aby naše hlášení byla jen o tom, co jsme někde zaslechli. Mělo to dopad na psychiku každého z nás. Na každém, kdo tam byl déle, bylo vidět, jak se změnil,“ dodal.
I když byly mise v zahraničí náročné, chtěl se do nich vrátit. „Ze začátku jsem o tom ani nemluvil, co jsem tam zažil, ale postupně se mi o tom začalo zdát, začalo mi to chybět, ten adrenalin. Takže jsem požádal, jestli bych nemohl jet znovu a do Jugoslávie jsem se na podzim roku 1992 vrátil,“ říká Kolesa. Podobné pozorovatelské mise byly podle něj specifické v tom, že jejich účastníci měli možnost pomáhat místním obyčejným lidem.
„Byly tam okupované, zničené vesnice a v jedné z nich zůstali třeba jen dva dědoušci. My jsme tam přijeli a ptali jsme se jich, jestli něco nepotřebují. Měli jsme v autě satelitní telefon a umožnili jsme těm lidem zavolat rodině, která uprchla na druhou stranu fronty a pět měsíců o sobě nevěděli. Nevěděli, jestli jsou vůbec ještě naživu. Takže slzy a jak jsem už víc rozuměl, všechno jsem to víc vnímal. Říkali nám, že jsme pro ně bílí andělé,“ dodal.
I další mise v Iráku v letech 1994 a 1995 byla podle Kolesy unikátní, šlo o vojensko-policejní misi k ochraně humanitární pomoci, která do země proudila. „Měli jsme za úkol ochraňovat agentury OSN i nevládní organizace, které v oblasti působily, a eskortovat konvoje s humanitární pomocí z tureckých hranic na území severního Iráku,“ popsal tehdejší práci. Když ale v oblasti došlo k nějakému ozbrojenému střetu, původní úkol šel stranou, humanitární pomoc zůstala ve skladištích a účastníci mise začali zjišťovat kdo, kde a proč válčí.
Následně Kolesa pracoval více než tři roky ve vojenské sekci české delegace při NATO v Bruselu, poté odjel studovat do Spojených států. „Byl to nejvyšší kariérový kurz v akademii pozemních sil pro poddůstojníky a praporčíky v El Pasu v Texasu, potom jsem se vrátil a působil jsem v Česku u náčelníka generálního štábu jako první hlavní praporčík armády ČR. Byla to tehdy nově zřízená pozice,“ popisuje své další kroky v kariéře.
Do NATO se ještě vrátil, tentokrát ale na velitelství Severoatlantické aliance pro transformaci v americkém Norfolku. Jako vůbec první neameričan zastával funkci vrchního praporčíka tohoto velitelství, což znamenalo, že odpovídal za rozvoj, modernizaci a transformaci poddůstojnického a praporčického sboru v členských státech NATO a partnerských státech.
„Česko mě tehdy nominovalo, byl jsem vybrán do užšího výběru a pozvali mě na pohovor do Ameriky. Se mnou tam byl ještě Kanaďan a Nizozemec. Proběhly dvoukolové pohovory, první s komisí, druhý mezi čtyřma očima s velitelem a večer už jsem věděl, že jsem to vyhrál,“ uvedl. V Norfolku působil v letech 2007 až 2011. V té době byl také osloven z Bruselu, aby se připojil do aliančního programu DEEP, který se zabývá vzděláváním vojenského personálu v partnerských zemích NATO.
V současné době působí program DEEP na čtyřech kontinentech, od Mongolska přes země bývalého Sovětského svazu, Blízký východ, Balkán, severní Afriku, až po Kolumbii. Celkem jde o 15 zemí s tím, že některé další programy se podle Kolesy už uzavřely, protože dosáhly toho, co daná země chtěla. „Program je vždycky šitý na míru každé jednotlivé zemi, vychází z toho, že daný stát požádá NATO. My tam následně jedeme na úvodní návštěvu, zjistíme, co je potřeba a na základě toho vytvoříme plán a sestavíme týmy dobrovolníků z aliančních zemí, nebo partnerských zemí,“ popsal český voják a zároveň vášnivý cyklista.
Program zemím pomáhá zmodernizovat jejich ozbrojené síly, nebo postavit systém vzdělávání vojáků úplně od začátku. „Když se rozpadl Sovětský svaz, tak některé ze zemí skončily bez jakéhokoli vojenského školství, předtím jezdili do Moskvy či Leningradu, ale například Moldavsko najednou nemělo nic. Takže jsme jim pomohli úplně od začátku postavit bakalářské programy pro jejich vojenskou akademii, pro vzdělávání důstojníků, potom i magisterské, doktorandské programy, později i jejich praporčickou akademii,“ vysvětluje Kolesa. Jeden z největších a zároveň nejúspěšnějších programů přitom podle něj proběhl na Ukrajině.
„Program DEEP na Ukrajině začal v roce 2013 pro důstojníky. Potom, co byly obsazené části východní Ukrajiny a Krym, tak si vyžádali i pomoc i v oblasti, kterou dělám já, což je rozvoj poddůstojnického praporčického sboru,“ uvedl český voják. Alianční program podle něj pomohl Ukrajincům v tom, že urychlil změny v jejich armádě. „Zjistili, že to musí dělat jinak. Jsme hrdí na to, že i my máme malý podíl na tom, že se po začátku ruské invaze byli schopní bránit tak, aby to neproběhlo podle ruského plánu, že Ukrajina padne za tři dny,“ dodal Kolesa.
Když on sám na Ukrajinu v prosinci 2014 přijel, byly podle něj ukrajinské síly v hrozném stavu. Postupně ale ukrajinská armáda provedla tak hluboké změny, že i v mnohém předstihla některé spojenecké země. „Myslím, že kdyby to neudělali, tak by opravdu za tři dny Rusové pochodovali po Chresčatyku,“ dodal Kolesa s odkazem na hlavní kyjevskou ulici.
Jeho zatím poslední angažmá v NATO se ke konci letošního roku uzavírá. Jak k tomu říká, „přijel jsem na dva roky a zůstal jsem tři roky a pět měsíců“. „Od 1. ledna se vracím do České republiky, kde stojí o to, aby se zúročily moje zkušenosti ve prospěch ozbrojených sil a České republiky jako takové,“ uzavřel. Vojákem zůstane i nadále.
