V Japonsku se děti neučí jen počítat a číst, ale také uklízet, podávat spolužákům oběd a dojít samy do školy. Už od šesti let je vzdělávací instituce vedou k zodpovědnosti, ohleduplnosti a morálce. Vychovávají tak generaci, pro kterou je disciplína a péče o druhé stejně samozřejmá jako násobilka. Mladí Japonci proto vnímají řád a péči o druhé jako přirozenou součást života.
Na základní škole Minami Ikebukuro v Tokiu právě končí výuka. Děti vybíhají z učeben s čepicemi na hlavách a lahvemi v rukou. Ale čtyři dívky zůstávají – je na nich, aby uklidily třídu. Berou do rukou dětské smetáčky a bez řečí zametají. „Tady v drážkách se vždy usazuje prach,“ upozorňuje Mariya, spolužačky okamžitě přibíhají pomoci. Učitelka Megumi Kohashiguchi to vysvětluje jednoduše: „Kdo uklízí, ten si příště dá pozor, aby neudělal nepořádek.“
Japonská ukázněnost rozhodně není dílem náhody. Její základy se zakládají už ve školách, které nepřipomínají továrny na vědomosti, ale spíše dílny na formování charakteru. Právě tomuto fenoménu se věnoval i obsáhlý článek v deníku The Economist, jenž rozklíčoval důležité prvky japonské výchovy formující charakter tamních dětí.
Odpovědnost od útlého věku
Tento přístup je pro japonské školy typický. Děti se tu od útlého věku učí, že za prostředí, v němž žijí, nesou zodpovědnost. Nečekají, až problém někdo vyřeší za ně – třeba školník. Učí se, že každý přispívá svým malým dílem.
Podle ředitele školy je hlavním cílem výchova ke spolupráci, iniciativě a rovnosti. Děti jsou podle něj na začátku „jako malí divoši“ a škola je má připravit na život ve společnosti. Japonci tomu říkají hito-zukuri, doslova „vytváření lidí“. Tato filozofie se opírá o samostatnost jedince, jež stojí nad přehnanou ochranou.
Výsledky jsou znát nejen ve školních testech, kde Japonci tradičně vynikají, ale i v běžném životě. Už šestileté děti docházejí samy do školy, často i přes rušné křižovatky nebo s využitím metra nebo jiných prostředků hromadné dopravy. Sedmiletý Kóma každý den kráčí deset minut do školy sám, ačkoliv musí přejít hlavní silnici. „Mám trochu strach, ale ostatní lidé mu pomáhají,“ říká jeho otec.
Zatímco na Západě jsou rodiče stále více ochromeni obavami o své ratolesti, v Japonsku se děti učí samostatnosti už v předškolním věku. Klade se důraz na volnou hru, pohyb, výtvarnou činnost a vztah k přírodě. Učí se oblékat, mýt si ruce a zvládat základní hygienu.
Řád i v maličkostech
Nástroje jako tužky a pastelky mají přesně dané místo v penále. Každá položka má svůj řád. Děti si samy kontrolují, zda jim něco nechybí. Výuka se prolíná s výchovou ke smyslu pro pořádek, preciznost a péči o své věci.
Na základní škole se pak děti ocitají v takzvané „mini společnosti“ (mini-shakai), kde si rozdělují služby, vedou třídní porady, střídají se ve funkcích a podílejí se na všech aspektech školního dne. Na oběd se převléknou do bílých plášťů a čepic, připraví nádobí a obslouží své spolužáky. A po obědě samozřejmě uklízejí.
Největší prohřešek? Být přítěží
Disciplína vychází z norem, které jsou v dětech hluboce zakořeněné. Když někdo udělá chybu, je ihned napomenut. Důvodem však není porušení pravidla jako takového, ale to, že tím obtěžuje ostatní. Největším prohřeškem je totiž v Japonsku být pro ostatní přítěží.
Zásadní roli hraje výuka morálky – japonsky dotoku. Nejde přitom o prázdné moralizování, ale nácvik chování v reálných situacích. Například: co dělat, když si někdo půjčí knihu a vznikne z toho nedorozumění? V jedné hodině čtvrťáci řeší, jak nebezpečné je vyvozovat závěry na základě předsudků. „I kluk se může bát brouků,“ navrhuje jedno z dětí.
Vzor pro svět
Na rozdíl od západního důrazu na sebeprosazení a soutěž Japonci prioritizují vztahy, harmonii a vzájemnou pomoc. Děti se učí, že mají být vždy užitečné, a to jak doma, tak i ve škole. Některé si dokonce samy připravují bento – krabičky s obědem. Samozřejmostí je také samostatné balení aktovek do školy.
Japonský vzdělávací model si v poslední době získal pozornost v zahraničí. Například Egypt pod vedením prezidenta Sísího zřídil více než padesát škol, které kombinují egyptské osnovy s japonským důrazem na kázeň a kolektivní spolupráci. Inspiraci si vzal i Singapur, kde děti od roku 2014 uklízejí vlastní třídy.
Kde je hranice mezi řádem a tlakem?
Ale ani japonské školy nejsou bez chyb. Zatímco první stupeň bývá pro mnoho rodičů a dětí inspirativní, s nástupem na druhý stupeň přichází kritika. Výuka totiž často klade důraz na memorování, což je s ohledem na nutnost naučit se přes dva tisíce japonských znaků pochopitelné, ale i v ostatních oborech mnohdy přehnané a na úkor tvořivosti.
Některé školy navíc uplatňují takzvaná „černá pravidla“, která vyžadují zbytečnou konformitu – určují například délku ponožek, barvu gumiček do vlasů nebo předepisují povolenou barvu spodního prádla. V roce 2017 dokonce zažalovala jedna studentka v Ósace svou školu za to, že ji donutila obarvit její přirozeně hnědé vlasy na černo.
Stále více japonských dětí má však se školou potíže, zvláště ty, které se vymykají normě. Žáci smíšeného původu, označovaní jako hafu, často čelí šikaně a sociálnímu vyloučení. Ačkoliv jsou japonští školáci podle UNICEF v nejlepší fyzické kondici ze všech bohatých zemí, jejich duševní zdraví zaostává. V žebříčku psychické pohody skončili na 37. místě z 38.
Mnohé japonské školy se proto snaží spolu s vládou bojovat s negativními stránkami systému. Od 90. let je tak postupně zaváděna politika yutori kjóiku („uvolněné vzdělávání“), která umožnila odlehčené učivo a zkrácení školního týdne z šesti na pět dnů, aby měli žáci více volného času. Někteří komentátoři, zejména nacionalisticky ladění, však tuto změnu viní z poklesu vzdělanostní úrovně. Mnoho rodičů je přitom stále stejně odhodlaných dostat své děti na tu „správnou“ univerzitu, která jim zajistí místo v prestižní firmě.
Hledání rovnováhy
Rodiče jako Nanako Ótani volí jinou cestu. Její syn Luka přestoupil po základní škole na mezinárodní školu. „Do určitého věku to funguje skvěle. Pak už jde o to, jak člověka přizpůsobit systému,“ říká.
Japonské školství ale přesto zůstává inspirativní. Má mnoho co nabídnout – včetně důrazu na vnitřní disciplínu, týmovou spolupráci a úctu k druhým. Ale stejně jako celá japonská společnost stojí na křižovatce. Individualita, otevřenost a duševní pohoda si žádají své místo. Řada japonských rodičů se proto shoduje na tom, že Japonsko musí najít rovnováhu mezi řádem a volností, tradicí a změnou. Jak říká japonské přísloví: „Sedmkrát padni, osmkrát vstaň.“
