Danuše Ducháčková byla jako náctiletá nadšenou skautkou. Chodila na schůzky, jezdila na výpravy a účastnila se letních táborů. Dodnes má doma schované uhlíky z ohně, u kterého o půlnoci skládala skautský slib. Velice ji zasáhlo zrušení organizace v roce 1970. Mladí by si podle ní měli vážit toho, že mohou studovat, cestovat a věnovat se koníčkům, jakým chtějí.
Danuše Ducháčková (rozená Kressová) se narodila v roce 1955 v Brně a vyrostla v rodině živnostníka. V padesátých letech stát jejímu otci zabavil malou továrnu na výrobu nábytku v nedaleké Černé Hoře. Zůstaly mu dluhy, které pak z platu běžného zaměstnance splácel. „My jsme si nemohli nic dovolit, maso jsme měli jednou týdně. V sobotu jsme mívali jednou za čas párky. Ale člověk si toho zase vážil,“ vzpomíná.
Jako mladá dívka začala Danuše chodit do Skautu. Hodně pro ni znamenal, právě proto, že rodina žila velmi chudě. S rodiči nikam nejezdila. „Skaut byla úžasná organizace, kde jsme se dozvídali věci, které nám neříkali ve škole. Kde jsme se učili různé zajímavosti jako uzly, morseovku, poznávat přírodu, chránit přírodu,“ líčí.
Skautské tábory
Skautky se scházely každý týden, jezdily na výpravy po celé Moravě. „Klubovnu jsme si samy vymalovaly a zařídily. Měly jsme dvě družiny. My jsme byly družina Lišek,“ ukazuje na fotografii klubovnu.
Se svou skautskou družinou prožila dva nezapomenutelné tábory. Oni nám skauti nevěřili, že zvládneme tábor samy holky. A zvládly jsme,“ směje se. „Oba tábory byly kousek od řeky na louce, kde jsme týden předtím vykopaly odpadovou jámu, nachystaly jsme si krajinky na stany. Postavily jsme kuchyň, jen z kamenů a z bláta,“ popisuje.
„Měly jsme noční hlídky, poklad jsme hledaly a různé soutěže, bylo to úžasné. O půlnoci jsem skládala slib u ohně, to byl veliký zážitek. Uhlíky z toho ohně mám schované doteď,“ říká skautka.
Zrušení skautské organizace
Na konci druhého tábora přišla studená sprcha. Vedoucí dívkám oznámila, že komunisté Skaut zakázali. „My jsme to svým puberťáckým rozumem nemohly pochopit. Jak nám někdo může takovou organizaci zakázat,“ vysvětluje Danuše Ducháčková.
Vypráví, že ještě asi rok se dívky snažily setkávat pod hlavičkou vodáckého oddílu. Ale skautský duch už v tom nebyl, a tak se společenství nakonec rozpadlo. „Já jsem byla ráda, že oba moji synové chodili do Skautu, že byli takoví moji pokračovatelé. My jsme bydleli v Bystřici nad Pernštejnem a tam měli oddíl,“ říká pamětnice. Na skautský tábor se byla za chlapci podívat.
Danuše Ducháčková nemohla jako dcera živnostníka ani studovat. Uměla anglicky, tak nastoupila do zahraničního oddělení Průmyslových staveb. „Za dva roky jsem byla vyslaná do Sýrie jako sekretářka vedoucího výstavby,“ říká. „To byla pro mě velká škola života. Být sám takhle daleko, umět si se vším poradit. Procestovali jsme Sýrii, všechny ty památky, které už jsou bohužel dneska hodně rozbité,“ vzpomíná.
Splněný sen
Po návratu se seznámila s manželem díky televizní soutěži Deset stupňů ke zlaté. „Já jsem ho z té soutěže znala. Tak jsme se setkali před divadlem. Doprovodil mě domů a od té doby jsme spolu, už čtyřicet sedm let,“ říká.
Manželům se narodili dva synové. Když bylo staršímu šest let, přijali paní Danuši konečně na filozofickou fakultu, na dálkové studium češtiny a angličtiny. „Nikdy jsem se nevzdala myšlenky, že budu učitelkou. Já jsem jí chtěla být asi od tří let,“ poznamenává.
Soukromě pomáhá studentům dodnes. „Snažím se to, co v sobě mám, dávat zase dál. Učení byla prostě moje láska,“ dodává.
Otevření hranic
Sametová revoluce ji zastihla na konci studia. Po otevření hranic s manželem hodně cestovala. „Prakticky každý rok jsme se jeli někam podívat, abychom si vynahradili to, že jsme nemohli nikam jet,“ rekapituluje.
Otevřené hranice pro ni nejsou samozřejmost. „To si dnešní děti ani nedovedou představit, jaká je to úžasná věc cestovat. Jaká je to úžasná věc studovat, aniž by někdo zjišťoval, co dělal váš dědeček, pradědeček, tatínek nebo někdo jiný. Prostě, buď na to máte, nebo nemáte,“ poznamenává.
Život dnešních mladých se podle ní ubírá jiným směrem, i vlivem moderních technologií. „Já jim závidím jen tři věci. Že mohou cestovat, studovat a že se mohou věnovat svým zájmům. A nikdo jim nemluví do toho, jestli chodí do Skautu, nebo ne,“ uzavírá.
