Zatímco Werich byl ale pohotovým improvizátorem, Svěrák je spíš precizním konstruktérem, jehož přednes připomíná dobře připraveného učitele. Klíčem k jeho metodě je právě profese, které se původně věnoval. Jako vystudovaný češtinář vnesl do české komedie prvek, který v ní do té doby v takto krystalické podobě chyběl: didaktičnost coby komický prostředek.
Učitelská aura mu umožnila navázat na tradici Osvobozeného divadla, ovšem s podstatným rozdílem. Tam, kde Voskovec s Werichem sázeli na politickou satiru a intelektuální nadhled, Svěrák – nejčastěji společně s Ladislavem Smoljakem, kterého poznal již během vysokoškolských studií – zvolil cestu pseudovědy a mystifikace.
„Objekt Svěrák“ pod rouškou historie
Bravura cimrmanovských seminářů, uvozujících každou hru populárního souboru Divadla Járy Cimrmana, spočívá ve využití strukturované pedagogické formy k oslavě nesmyslu. Svěrák a ostatní cimrmanovští herci a tvůrci v nich vystupují jako autority, které s kamennou tváří vykládají o genialitě člověka, jenž nikdy neexistoval.
Svěrák se díky tomu stal „učitelem národa“ v době, kdy oficiální učebnice historii často zkreslovaly. Tento status si zachoval i po revoluci. Pro veřejnost zůstal důvěryhodnou morální instancí, reprezentující pevný řád a (nejen) jazykovou kultivovanost.
Ani postava Járy Cimrmana, kterou Svěrák, Karel Velebný a Jiří Šebánek vytvořili v roce 1966 pro rozhlasový pořad Nealkoholická vinárna U Pavouka, nebyla jednorozměrnou mystifikací. Dokonale vystihla frustraci malého národa sevřeného velmocí.
Génius vědy, poezie, hudby i kriminologie byl u všeho důležitého, vše vymyslel jako první, ale svět o něm nevěděl. Jeho souboj s rakousko-uherskou byrokracií a autoritami, v nichž normalizační diváci spatřovali paralely ke komunistické moci, umožnil Čechům pociťovat hrdost na svou vlast bez patosu a přílišného nacionalismu. Ostatně i StB v hlášeních o hře Lijavec uváděla, že „objekt Svěrák“ pod rouškou historie útočí na socialistickou přítomnost.
Zrození hrdiny střední cesty
Syn pracovníka rozvodných energetických závodů po absolvování pedagogické fakulty nejprve učil v Žatci a Měcholupech. Práce ho ale neuspokojovala a namísto toho, aby se ve volném čase mohl věnovat vlastnímu psaní, mořil se s opravováním slohovek a diktátů. Zareagoval proto na inzerát a zúčastnil se konkurzu do armádní redakce Československého rozhlasu. Uspěl a do nového zaměstnání nastoupil v červenci 1962.
První přímý přenos z imaginární nealkoholické vinárny proběhl 6. prosince 1965 v rámci cyklu Večer po neděli. Následně se pořad osamostatnil a vysílal jednou za měsíc na stanici Praha. Jméno Járy Cimrmana v něm poprvé zaznělo 16. září 1966. O rok později vzniklo Divadlo Járy Cimrmana, zkoumající odkaz dotyčného velikána. Svěrák dodal jako první jednoaktovku Akt (1967). Za ryze cimrmanovské představení ale považuje až Hospodu Na mýtince (1969), v níž s Ladislavem Smoljakem definovali styl celého divadla.
Také na následujících hrách se Svěrák autorsky podílel se Smoljakem. Společně posléze začali psát i filmové scénáře a v natočených filmech se obvykle objevovali i jako herci. Svěrák, sám sebe označující za naturščika, těmto postavám vtiskl sympatickou opravdovost.
S námětem jejich prvního snímku Jáchyme, hoď ho do stroje! ovšem přišel režisér Oldřich Lipský. Chtěl natočit komedii o muži, kterému výpočetní stroj dodá prognózu jeho šťastných dní, jež omylem patří někomu jinému. Svěrák se Smoljakem následně napsali scénář a Luděk Sobota na jeho základě vytvořil archetyp svěrákovského hrdiny volícího střední cestu.
Příběh Františka Koudelky, který se podřizuje diktátu počítačového kondiciogramu, zůstává nadčasový v zachycení toho, s jakou ochotou se lidé odevzdávají systému. Podobně slepě za sebe dnes necháváme rozhodovat algoritmy či umělou inteligenci.
Příliš mnoho laskavosti?
Následovala tragikomická figura falešného vrchního Vrány v komedii Vrchní, prchni! nebo pražský chalupář Lavička v klasice Na samotě u lesa. V obou případech Svěrák čerpal z reálných zážitků – například z vleklého hledání chalupy. Bez ohledu na morální poklesky postav ale ve Svěrákových filmech převažuje laskavost a snaha nalézt porozumění.
Svěrákovy pozdější a ambicióznější scénáře, psané pro syna Jana (Obecná škola, Kolja, Tmavomodrý svět), stojí často na střetu malých a velkých dějin. Hrdinové jako starý mládenec Louka z oscarového Kolji nejsou hrdinnými disidenty. Snaží se jen přežít a neztratit čest. Svěrák je za tuto shovívavost někdy kritizován – prý minulost, ať jde o rakousko-uherské mocnářství nebo pozdní socialismus, příliš uhlazuje a nostalgicky lakuje na růžovo. Z opačné strany bychom mohli argumentovat, že namísto pitvání konfliktů jen hledá to, co nás spojuje – smysl pro čest a lidskost.
Zásadním a v posledních letech hojně diskutovaným rysem Svěrákovy tvorby je absence prokreslenějších ženských postav. V jeho světě jsou ženy vždy praktické, oddané a nadpřirozeně tolerantní k fantaziím mužů, kteří svou nepraktičností připomínají věčné děti.
Tato genderová dynamika, která v 70. a 80. letech mohla působit jako přirozený odraz dobové mentality, naráží v 21. století na proměněnou společenskou citlivost, což se potvrdilo vlažným přijetím zatím posledního filmu otce a syna Svěrákových Betlémské světlo (2022). Svěrák ale na veškerou kritiku reaguje neústupně a svou poetiku měnit nehodlá. „Politická korektnost“ podle něj zabíjí legraci.
Raději učitel než prezident
Opomenout nelze ani Svěráka jako autora povídek, pohádek a písňových textů. S Jaroslavem Uhlířem vytvořil kánon písní, které formovaly estetické cítění několika generací dětí. V textech i v osobním životě vystupuje jako strážce čistoty češtiny. Tuto pozici zastával i během urputných soudních sporů o autorská práva k replikám ze svých textů (například k „metelesku blesku“ z Marečku, podejte mi pero!), jimiž si u části veřejnosti vysloužil nálepku ješitného mrzouta.
Svěrákův kredit přesto zůstává vysoký díky kombinaci názorové konzistence a sebereflexe. Například za svůj podpis Anticharty se po revoluci veřejně omluvil.
Veřejné působení Zdeňka Svěráka – od založení charitativního Centra Paraple přes podporu spolku Milion chvilek pro demokracii po varování před ruským imperialismem – z něj udělalo postavu přesahující hranice kultury. Skutečnost, že jej část veřejnosti tlačila ke kandidatuře na prezidenta, svědčí o poptávce po podobné otcovské figuře, která by dokázala scelovat rozdělenou společnost. Svěrák však tuto roli vždy odmítal; jako by tušil, že s ukazovátkem v ruce je pro národ užitečnější než v prezidentské kanceláři.
Zdeněk Svěrák tak již devět dekád zůstává věrný svému pojetí světa jako místa, kde se velké události dají zvládnout jen s pomocí smíchu. Jako staromilec, který nepřišel na chuť stand-upům a raději než současnou komedii si pustí Laurela a Hardyho, stále sází na inteligenci publika a zůstává tak trochu učitelem. Už sice žactvo nezkouší z gramatiky, ale nepřestává udělovat lekce toho, jak si v labyrintu světa zachovat charakter a smysl pro humor.
