Fiat v 70. letech, to byla italská mašina na úspěch. Prakticky každý nový model byl populární, spousta z nich se ještě dlouho po konci své životnosti vyráběla na méně náročných trzích. I starý Fiat byl mnohdy lepší než nový produkt místního vývoje. Do formulky úspěchu zapadl výborně i model 131 Mirafiori, který se prodával i v Tuzexu a Mototechně.
„Jeden pražský řezník měl několik Fiatů 131 Mirafiori. Ale vždycky v modré barvě, aby lidé nepoznali, že si koupil nového,“ líčí s úsměvem jeden z pamětníků doby, kdy byla v Československu tvrdá normalizace a někdo ještě věřil na zdárné vybudování cesty k socialismu. Snaha o rovnostářskou společnost ale měla už desetiletí vážné trhliny a jen máloco to vyjadřovalo lépe než automobily.
A Fiat 131 Mirafiori, podle čtvrti v Turíně, kde se od roku 1974 vyráběl, patřil k tomu nejlepšímu, co se dalo v Tuzexu a sem tam i Mototechně získat. Jen jich bylo málo a rozhodně nešlo o levná auta. Tak třeba v Mototechně stála 131 Mirafiori z první série se slabší třináctistovkou v roce 1977 104 300 korun. Za stejnou cenu byste pořídili téměř tři úplně nové Trabanty, necelé dva Wartburgy nebo klidně i Škodu 110 R, a ještě by vám skoro 40 tisíc korun zbylo.
Ze Západní produkce byly dražší jen Saaby a Simcy, dokonce i Chrysler 180 oblíbený třeba u taxikářů stál méně. A zdaleka neplatilo otřepané pořekadlo „kdo si počká, ten se dočká“. Protože tuzexový ceník z roku 1983, což už bylo na sklonku produkce vozu po jeho druhé modernizaci, totiž 131 Supermirafiori s benzinovou šestnáctistovkou přišla na 31 100 bonů. Modernější Renault 9 nebo Ford Escort byly výrazně levnější, o autech socialistické produkce nemluvě.
Fiat 131 tak byl v Československu autem pro „vyvolené“, a to zdaleka nejen finančně. Jezdili v něm nejen řezníci, ale také zelináři, doktoři a samozřejmě populární osobnosti své doby. Často se píše, že jej používaly i dva protichůdné světy: veksláci a „estébáci“. Celkem jich do Československa měly doputovat dvě tisícovky, většina prošla přes prodejny Tuzexu.
Popularitě 131 nejen v Československu se vlastně nelze moc divit. Pohodlné, dobře jezdící a pohledné auto, které ale trpělo na nedostatečnou antikorozní ochranu, patřilo do éry, kdy Fiatu „patřil svět“. Italská automobilka chrlila jeden model za druhým a zdálo se, že snad ani nemůže minout. Na jednom konci maličká 126, na druhém sportovní X1/9 a mezi nimi kompaktní 128 nebo reprezentativní 132. 131 Mirafiori v nabídce vystřídala Fiat 124, v socialistických zemích známější jako žigulík z produkce AvtoVAZ.
Koncepcí se od ní tolik nelišila, to znamenalo motor vpředu a pohon zadních kol. Premiéru měla novinka na turínském autosalonu před padesáti lety a pod kapotou se objevily zážehové motory: třináctistovka s 48 kW a šestnáctistovka s 55 kW. Byly to jednotky známé už ze 124, doplněné o čtyřstupňové manuální řazení. O stupeň více, případně automatická skříň, byly mezi příplatky vyhrazené jen silnější motorizaci.
Základní verze měla obdélníková přední světla, lépe vybavené modely ke čtyřem kruhovým světlům přidaly písmeno S, odkazující na označení Special. Dvou- i čtyřdveřový sedan v nabídce záhy doplnilo kombi Familiare vyráběné pro celou Evropu u Seatu a po prodejně vlažnějším úvodu daném ropnou krizí se i rodinnému Fiatu povedlo prorazit. Dostal se dokonce i do USA, kde jej vybavili větší benzinovou osmnáctistovkou a designovými změnami v duchu tamních předpisů.
Samostatnou kapitolou příběhu 131 jsou úspěchy v rallye, kde dvoudveřová verze z dílen Abarthu a Bertoneho celkem třikrát vyhrála konstruktérský titul a třeba legendární Walter Röhrl se stejným autem v roce 1980 získal svůj první jezdecký titul. Vznikla přirozeně i silniční homologační verze s názvem 131 Abarth Rally.
Díky sportovním nárazníkům nebo vytaženým blatníkům takové auto poznáte velice snadno, je přitom skoro jisté, že by prohánělo i řadu dnešních modelů. Pod kapotou totiž má čtyřválec se dvěma karburátory Weber a výkonem 103 kW, k tomu přidejte nízkou hmotnost. Závodní verze se však postupně dostaly až na 177 kW. Silničních 131 Abarth vzniklo 400, přesně jak nařizovala tehdejší pravidla FIA.
První modernizaci si 131 Mirafiori vysloužila v roce 1978 a spolu s ní dostaly lépe vybavené verze také nové označení Supermirafiori. Poznáte ji snadno, až na sportovní verzi Racing mají všechny zážehové motory obdélníkové čelní světlomety. A také více plastových detailů či jednoramenný volant a celkově přepracovaný interiér. Kombi se pak přejmenovalo na Panorama.
Třinácti- a šestnáctistovku, které ve verzi Supermirafiori posílily na 57 a 71 kW a dostaly dvě vačky, doplnily poprvé naftové motory s výkonem 44 nebo 53 kW. Poznáte je podle čtveřice kulatých světel vpředu. Verze Racing sice měla 85 kW díky benzinovému dvoulitru z modelu 132, ale zdaleka nebyla tak extrémní jako 131 Abarth Rally. Americká specifikace druhé série 131 dostala jméno Brava, které Fiat o několik let později použil u kompaktního hatchbacku pro Evropu. Bez úspěchu experimentoval Fiat v roce 1979 s hybridním pohonem, ve stejném roce došlo také na třídveřovou užitkovou verzi odvozenou z kombíku.
Tři roky po prvním faceliftu se 131 dočkala další modernizace s větším množstvím plastů a přepracovaným interiérem i motory. Nabídka zahrnovala verze Mirafiori s motory OHC i Supermirafiori s motory DOHC. Podle verze měly objem 1,4, 1,6 a nově i 2,0 litru. Verzi Racing vystřídal sportovní model Volumetrico Abarth se 103kW benzinovým dvoulitrem přeplňovaným kompresorem. Těch vzniklo jen 200. Vše doplňovaly oba diesely. Standardem napříč nabídkou pak byla pětistupňová manuální převodovka.
Třetí série Fiatu 131 ale byla jeho labutí písní, čtyřdveřový sedan skončil v roce 1983 (ten dvoudveřový se poslední modernizace ani nedožil) a nahrazený byl modelem Regata odvozeným od kompaktního Ritma. Kombi vyjelo naposledy v roce 1984, kdy jej nahradila Regata Weekend. To už přitom byly modely s koncepcí „vše vpředu“. Celkem, bez licencí, vzniklo přes 1,5 milionu Fiatů 131.
Nicméně konec Fiatu 131 to rozhodně nebyl. Turecký podnik Tofas třeba vyráběl pohrobky sedanu pod jmény Sahin a Dogan a kombi pod jménem Kartal až do roku 2002. Licenčně se jako Murat 131 začal sedan v Turecku vyrábět přitom už v roce 1977, poslední série byste ale pravděpodobně nepoznali. V Egyptě se dokonce turecká varianta dělala do roku 2009, v Etiopii ještě o rok déle.
Známější je pro Evropana přece jen španělská verze Seat 131, která se vyráběla od roku 1975 do roku 1984 jako sedan a kombi. Vlastní verzi 131 měli dokonce i Poláci, FSO ve Varšavě vyrobila mezi lety 1975 a 1981 přes tři tisíce Fiatů 131p Mirafiori, přirozeně byly určené pro špičky komunistické strany a loajalisty tehdejšího režimu. Z dovážených sad montoval Fiat 131 Mirafiori také třeba ve Venezuele, Argentině, Indonésii nebo Maroku.
