Třiadvacet mrtvých u Macešky. Jak Prahu během devíti minut zasáhlo 152 tun bomb

Pražané nebezpečí leteckých útoků podcenili. To si alespoň myslí historik Jiří Rajlich. Nechali se prý ukolébat i tím, že masivní bombardování se předtím Praze pokaždé vyhnulo. Zřejmě i proto se nakonec tragická bilance 80 let starého náletu vyšplhala na 701 mrtvých a 1184 zraněných. Zničeny byly tisícovky domů, největší rány schytalo centrum metropole a jeho části Vinohrady, Nové Město a Nusle.

„Navíc letecký poplach byl 14. února z nepochopitelných důvodů vyhlášen poměrně pozdě, teprve pět minut před dopadem prvních pum. K bilanci vysokých ztrát přistoupil i fakt, že těžkým pumám neodolaly ani některé protiletecké kryty. Například ten na Karlově náměstí, který byl plný lidí, dostal přímý zásah, s fatálními následky,“ popisuje Rajlich, šéf historicko-dokumentačního odboru Vojenského historického ústavu.

O síle a překvapivosti náletu svědčí i to, že těla zabitých lidí se v Praze nacházela i mnoho let po útoku. Rajlich připomíná, že ještě v roce 1971 se v druhém sklepení domu na Vinohradské třídě, v němž sídlilo slavné řeznictví a uzenářství Emanuela Macešky, našly ostatky 23 osob.

Více než pětadvacet let zasypaná těla objevili dělníci během stavebních prací. „Byl jsem děcko, začal jsem chodit do školy, pamatuju si, že se o tom psalo ve Večerní Praze,“ vybavuje si Rajlich. S tím, že totalitní propagandě se během normalizace na drasticky zpackaný americký nálet hodilo poukázat.

„Terorističtí letci“, psal protektorátní tisk

V sobotu 17. února 1945 psal deník Národní politika na titulní straně, že v poledne 14. února „anglo-američtí terorističtí letci bombardovali některé čtvrti města Prahy a způsobili civilnímu obyvatelstvu značné ztráty“. 

Na druhé straně se pak v textu s titulkem „Emauzy žalují“ mimo jiné uvádělo: „Procházka kolem míst, kde dřív stávaly Emauzy, je zvláště dojímavá. Už jen v duchu si představujeme ono krásné panorama emauzského chrámu s jeho typickými věžemi, jednu z těch pražských podívaných na stavitelskou krásu prošlých staletí. Z Podskalského náměstí spatřujeme jen žalostné trosky kostela. Návrší kamení, cihel a rumu spadá příkře od prostranství před chrámem přes hradební zeď.“

A jak už Jiří Rajlich zmínil, stejně jako se nálet hodil protektorátní propagandě, byl atraktivním tématem i pro tu komunistickou. „Propagandisté neměli moc velkou práci – vojensky bombardování způsobilo malé škody, naopak velké na civilní zástavbě a obyvatelstvu. Komunistická propaganda pak používala téměř slovo od slova stejné formulace jako ta protektorátní,“ připomíná historik.

Historické dokumenty a texty se zmiňují i o tom, že někteří členové posádek amerických bombardérů měli kořeny v Praze, a útočili tak vlastně i na své blízké. „Vím, že se to občas říká, ale na nikoho takového jsem nenarazil. Ale klidně to může být pravda, ve Spojených státech je každý odněkud,“ reaguje Rajlich.

Jak nálet prožívali samotní Pražané, přibližují vzpomínky několika pamětníků pro projekt Paměť národa. Tehdy sedmiletý Pavel Beneš, který se svými rodiči bydlel v Salmovské ulici u Karlova náměstí, si vybavuje, jak před polednem zahoukaly sirény. „My samozřejmě nic, protože to pro nás bylo normální. Ale najednou se ozvalo nějaké dunění, výbuchy,“ popisuje.

Sklo i pod pokličkou ve vepřovém

„My jsme měli v obýváku polokřídlo – a to bylo jako skleněný ježek. Prostě do toho byly napíchané kousky skla neuvěřitelným způsobem,“ přibližuje Beneš, co se dělo s rozbitými kousky oken. A podobně dopadl i jejich tehdejší oběd, vepřové maso v mrkvi, který měli připravený na sporáku.

Americké bombardéry B-17 (na snímku) byly spolu s britskými lancastery a halifaxy pro nacisty velkou hrozbou. | Foto: U.S. Air Force / Public Domain

„Během výbuchů ty pokličky nadskakovaly, tak všechno to sklo, co létalo z těch oken, bylo nacpané do těch hrnců s jídlem. Všechno jsme museli vyhodit, protože to bylo neuvěřitelné – jak se do hrnce pod pokličku dostane tolik skla?“ nechápe dodnes Beneš.

Smuteční slavnost za české oběti náletu na tehdejším Říšském náměstí (nyní náměstí Míru), dne 18. února 1945. | Foto: Vojenský historický ústav

Desetiletý Miroslav Čvančara zase na dvoře domu hlídal sestřičku v kočárku. „A támhle vidím, že od Smíchova a Vinohrad letí proudy letadel. Byly ve značný výšce, nechávaly za sebou ty kondenzační páry, takže já viděl spíš ty páry než ty letadla samotný. A otec byl vyloženej v prvním poschodí z okna a kouká a povídá: Jééé, hele, oni házej nějaký balíky, to budou letáky, co? Vtom strašný rány, to bylo, všechno se třáslo… Já jsem popadl sestřičku a ne do sklepa, instinktivně, nevím proč, jsem běžel za rodičema do prvního poschodí,“ vypověděl pamětník. 

Dosud těžko pochopitelný omyl

I osm desítek let po tragickém omylu amerického letectva je zarážející, jak a proč k němu na Škaredou středu došlo. Často se mluví o tom, že si navigátoři bombardérů B-17 spletli Prahu s Drážďanami. Ovšem ty byly už od 13. února 1945 – na rozdíl od metropole protektorátu – kvůli masivnímu bombardování zamořeny obrovskými požáry a množstvím dýmu.   

Podle Jiřího Rajlicha popsali chaos v bombardování Prahy sami letci, kteří se jej účastnili. | Foto: Jan Gazdík

„Ten chaos v bombardovacím svazu popsali sami účastníci náletu ve svém magazínu Flak News. Tam popisují, že někteří letci, když se rozjasnilo, měli pochybnosti, jestli jsou přesně tam, kde si myslí, že jsou, některé věci tam neseděly,“ přibližuje počátek únorové kalamity Jiří Rajlich.

Podle něj bylo problematické i chování velitele celého bombardovacího svazu. Někteří letci totiž později tvrdili, že ve vysílačkách zaslechli rozhovor, v němž velitel nevěřil pochybám svého navigátora a říkal mu „neuč mě číst mapu“. Podle Rajlicha byl velitel více autokratický, než bylo třeba. 

Před 80 lety bomby určené pro Drážďany a další německá města nepadaly pouze v Praze. Letouny bombardovaly i Záluží u Mostu, kde stála důležitá chemička, Duchcov, Cheb, Karlovy Vary, Plzeň či Tachov. Tedy lokality tehdy obydlené především, jak připomíná Rajlich, Němci. 

Poslední rozloučení se stovkami zabitých proběhlo v Praze v neděli 18. února 1945 na dvou místech. Zatímco českým obětem se lidé přišli poklonit před kostel na vinohradské Říšské náměstí (dnes náměstí Míru), německé rakve byly vystaveny před Rudolfinem.

Konec války – Zamlčované osvobození 1945 (18. 5. 2020)