Cestovatel Dan Přibáň vyměnil žluté trabanty za obojživelné vozidlo stejné barvy. S ním a s česko-slovenskou partou dobrodruhů vyrazil do Ulánbátaru – a od 24. dubna se vydá i do kin. Cestopisný film Žlutou žábou do země modrého nebe dokumentuje téměř osmnáct tisíc kilometrů mezi Prahou a hlavním městem Mongolska. Vznikl v koprodukci České televize.

Kus světa za doprovodu kamery zcestoval Dan Přibáň nejprve s trabanty, přičemž poznávací značkou východoněmeckých automobilů se stala žlutá barva. První film vyprávěl v roce 2007 o zdolání Hedvábné stezky, poslední – s názvem Trabantem tam a zase zpátky – zakončil výpravu z Indie symbolickým dojezdem na start doma v Česku. To bylo před šesti lety.

Trabanty tím Přibáň opustil, expedice s nepravděpodobnými vozy ale ne. V té nejnovější zůstal věrný žluté barvě, trabanty ale vystřídalo obojživelné auto LuAZ-967, které se vyrábělo v někdejším Sovětském svazu, sériově od sedmdesátých let. Původně bylo určeno pro výsadkové jednotky k evakuaci zraněných a zásobování první linie střelivem. Název je zkratkou Luckého automobilového závodu.

Auto místo roztomilého pejska

„Co se týče popularity, je to takový antitrabant. Trabant třeba znali i v Austrálii, ale tohle nikdo nikdy neviděl,“ říká Přibáň. Auta, která si vybírá na cesty, podle něho usnadňují sbližování s lidmi. „Je to, jako bychom s sebou měli roztomilého pejska. Měli jsme spoustu různých reakcí. Etiopané na nás koukali, Indové se s námi fotili a Mongolové na auto rádi šahali. Lomcovali s tím, protože je zajímalo, jak to pruží,“ vypráví.

Nápad, že by tyhle „necky na kolečkách“ byly zajímavým parťákem na některou z budoucích cest, zasela do myslí cestovatelů už nepříjemná situace v roce 2012, kdy trabanty na břehu Tichého oceánu zaplavil příliv. První vůz LuAZ koupili o dva roky později. Vojenskou zelenou bylo ovšem třeba přelakovat na příznačnou žlutou. Dávno nevyráběné vozidlo jezdí po zemi i po vodě – odtud získalo přezdívku žába.

Bez „ponorky“ to nejde

Čtyřměsíční cestu absolvovala také plovoucí tříkolka Honda ATC, kterou „osedlal“ divákům už známý Slovák Marek Slobodník. Ten měl před sebou dvě mise – zvládnout cestu a vrátit se včas, aby stihl narození svého potomka.

„Je vidět, že už jsme všichni starší. Není to jen o tom, že my kluci jedeme někam těmi vraky a je to prča. A to mě baví. Film se tím zase posouvá někam jinam. Řeší se tam jiné věci, přitom základ zůstává stejný,“ podotýká Přibáň.

Celkem čítala posádka osm členů. Kromě zmíněných si dobrodružství nenechali ujít ještě pilot dronu a fotograf Marek Duranský, učitel Miroslav Routa, který cestu přenášel on-line do školy, a mechanik Václav Puchmeltr, bez něhož by výprava jen těžko dojela. Dokumentování pak měli na starosti i fotografové Michal Dufek a Vojtěch Duchoslav s kameramanem Ondřejem Hoškem.

„Nejde o to, postavit posádku tak, aby to neskřípalo, ale zvládnout to skřípání. Bez ponorkové nemoci nejde takové cesty dělat. Vždycky je tam něco, co – stejně jako na autech – nefunguje,“ míní Přibáň.

Jako z Pána prstenů

Cílem expedice bylo tentokrát Mongolsko přezdívané země modrého nebe. V nejméně osídleném samostatném státě světa (jinak žebříček vede Grónsko, které je ale autonomním územím Dánska) strávili cestovatelé polovinu z celé výpravy, tedy dva měsíce.

Spíše jen orientační mapy daly cestování jiný rozměr vzdálený od globalizovaného světa. Mongolsko popisují cestovatelé jako zemi, kde nejsou cesty, jen směry.

„Mongolsko je asi poslední skutečná divočina na světě spolu Grónskem. Už jsme projeli hodně divokých krajů, ale v životě jsme třeba neviděli, aby neexistovaly cesty. To jsou obrovské prázdné zelené prostory jak z Pána prstenů,“ udivilo Přibáně. „O Mongolsku nám říkali, že tam neprší, nejsou tam komáři a je to jedna velká rovina. My jsme tam potkali záplavy, komáry a duny vysoké až dvě stě metrů,“ podotkl také.

Žába, která pluje, a zároveň se topí

Dokument se snaží zprostředkovat dojmy z fascinující pouště Gobi i širých stepí. V Mongolsku také poprvé došlo na pořádnou zkoušku obojživelnosti strojů. „Když jsme měli v Mongolsku s luazy poprvé plout, bylo to jako na horské dráze. Děsíte se a současně těšíte na to, co bude dál. Pořádně plavat jsme tyto stroje viděli jen na internetu. Do té doby jsme s jedním z nich pluli jen jednou, pár desítek metrů rovně, a málem jsme se potopili,“ říká Přibáň.

Vůz LuAZ se ve vodě pohybuje maximální rychlostí tří kilometrů za hodinu, na pevnině dokáže tachometr vytáhnout až na osmdesátku, ale za cenu ohlušujícího řevu. „Ve vodě točí těmi kolečky, čímž se odráží, takže je to takové pokročilé brodění. Plus to auto nedokázali postavit tak, aby do něj neteklo, takže neustále čerpá vodu ven, aby se nepotopilo,“ upřesnil Přibáň.

Cesta žlutou žábu a její osazenstvo vedla ale nejprve do Turecka a dále přes Írán a Turkmenistán. Po oddechu v Uzbekistánu pokračovala jízda přes Kazachstán a Rusko, a to už v době plnohodnotné ruské agrese vůči Ukrajině. „Když nás už podruhé vyslýchala Federální služba bezpečnosti (ruská tajná služba FSB, pozn. red.), tak jsme z toho byli nervózní. Pravda je, že jsem nikdy neměl tak nepříjemný pocit,“ přiznává Přibáň. Jenže šlo o nutný tranzit do cílového Mongolska.

Dost benzinu, málo vody

Asijská země, kde zhruba polovina obyvatel žije v hlavním městě Ulánbátaru, účastníky expedice oproti očekáváním překvapila možnostmi, kde natankovat. „Každá, i ta nejmenší vesnička měla benzinovou pumpu. Nebo v každé vesnici byl 4G mobilní signál. Nebyl tam třeba obchod nebo restaurace, je tam jen pár baráčků, ale benzinka a signál spolehlivě všude,“ podivoval se Přibáň.

Naopak při přípravách podcenili přístup k pitné vodě, když místo řeky vyznačené na mapě narazili na vyschlé koryto, v němž nebylo dost zásob na to si vodu přefiltrovat nebo převařit.

To vše teď bude moci s expedicí prožít i publikum v kinech. Přáním tvůrců bylo dokumentem Žlutou žábou do země modrého nebe dopřát divákům „opravdu dobrodružný film“.

Podle Přibáně nové nevyzpytatelné vozidlo vrátilo do cestování žádoucí prvek nejistoty, který cítili na začátku s trabanty. Ani s luazem prý u jedné cesty nezůstane. Své výpravy natáčí Přibáň šestnáct let, cestovatelské výzvy ho zavedly už na téměř všechny světadíly, chybí mu jen Antarktida.

Podíl.