Nebyly mu ještě ani dva roky, když sjel na odrážedle do jezírka a začal se topit. Malého Jana Šipla oživovali půl hodiny. Na dva měsíce upadl do kómatu. Když se probral, měl poškozený mozek a nehýbal se. Nakonec dostal experimentální léčbu – transfúzi pupečníkové krve. Příběh chlapce zaujal před pěti lety a díky darům z řad veřejnosti absolvoval terapie v Česku i Americe. Dnes dělá pokroky a rodina se chystá na další kola léčení v zahraničí.
„Dřív nemohl vůbec sedět, ale teď už to zvládne sám. Když nás člověk vidí po roce, je mu zřejmé, že efekt je výrazný,“ říká o účincích léčby matka Kamila Šiplová. Syn se podle ní zlepšuje ve zpevňování těla. Motoriku trénuje i třeba při svém oblíbeném zájmu – v divadle.
Chlapec už se dokáže domluvit znakováním a mimikou. „Teď už říká ano a ne. Je hezké vidět, jak se mu řeč pomalinku, ale postupně tvoří,“ líčí rehabilitační lékařka Slávka Kozlová. Za velký cíl označuje chůzi, která jde zatím Janovi s chodítkem. Pomáhají mu odborníci, se kterými zkouší různé postupy, včetně terapie v hyperbarické komoře.
„Dřív měl středně těžkou retardaci a teď lehkou,“ dodává Šiplová. Psycholožka jí prý v březnu řekla, že chlapec míří k normálu.
„Honzík mě osobně překvapil houževnatostí a vytrvalostí. Když mu něco nejde napoprvé, zkouší to do té doby, než se mu to povede,“ popisuje Kozlová.
Na rodinu se také stále častěji obracejí další v podobné situaci. Těm předává zkušenosti a sama pokračuje dál. „Snažím se vrátit to dobro, které nám lidé dali tím, že Honzíka podpořili a podporují dál,“ vysvětluje Janova matka. Nově je podporuje sbírka organizace Život dětem.
Příští rok chlapec odcestuje do USA. Tam by měl podstoupit další terapii studeným laserem, která výrazně urychluje proces neurorehabilitací.