Na první pohled to vypadá jako jemný poprašek sněhu. Když ale do tenké vrstvy, která tu pokrývá nejen podlahu, ale i stěny, člověk šlápne těžkou koženkovou botou s vyztuženou podrážkou, zakřupání se neozve. Spíš jen pocit brodění v extrémně hladké mouce.
„Je to rozemletý vápenec,“ poučuje novináře jeden z dlouholetých havířů. „Všechno je tu s ním pokryto proto, aby v případě výbuchu zabránil šíření ohně,“ dodává průvodce a vybízí ke zrychlení chůze. Případnou tlakovou vlnu mají zase zpomalit bílé plastové vaky visící ze stropu v řadách za sebou. Vypadají jako polštáře, místo peří jsou ale po okraj naplněné vodou.
„Tady se to stalo,“ ukáže najednou havíř svítilnou na masivně zatarasenou chodbu vpravo po vystoupání do jednoho z podzemních kopců. Právě za touhle hrází se pár dnů před Vánoci roku 2018 odehrálo jedno z největších důlních neštěstí v moderní historii České republiky. Obrovská lidská tragédie zasáhla hned několik rodin.
Po geomechanickém otřesu se tu uvolnil metan, ten explodoval, a navíc způsobil požár. Třináct havířů výbuch roztrhal nebo se udusili či uhořeli, dalších deset kolegové a báňští záchranáři vyprostili s různě vážnými zraněními a popáleninami.
Drastický rozměr neštěstí i po letech zvýrazňuje délka záchranné akce. Hned po výbuchu 20. prosince 2018 se na povrch podařilo vyvézt jen čtyři těla. Aby se zastavilo šíření požáru, bylo nutné uzavřít několik „hrází“, jež pak zastavily přívod vzduchu. Až v dubnu 2019 se tak záchranáři dostali ke zbylým pěti mrtvým a v květnu k posledním čtyřem ostatkům.
Síla tragédie jako by tu, bezmála 800 metrů pod zemí, na reportéra deníku Aktuálně.cz dýchla i sedm let poté. „Pojďte, musíme jít dál,“ zavelí do ticha průvodce a ukáže svítilnou do chodby směřující k porubu číslo 300215.
„Nemáme šanci“
Důl Československé mládeže (ČSM) u Stonavy na Karvinsku je posledním místem v republice, kde se stále ještě hlubinně dobývá černé uhlí. Za pár týdnů se však i tady dopravníky nadobro odmlčí a v ostravsko-karvinském revíru po několika staletích zanikne jak těžba, tak hornické řemeslo.
Slavnostní vytažení posledního vozíku je tu naplánované na 4. února 2026. Rubání už mají na starosti jen tři předáci a jejich kolektivy, pracuje se v posledních třech porubech. „Kam půjdete,“ informuje novináře bezpečák a záchranář Marek Chodura během ranního školení, „zbývá dokopat 25 metrů, denně se udělají dva a půl až tři metry.“ Podobně je na tom i druhý porub.
Ten třetí ale vedení dolu dělá větší vrásky. Do pevně daného termínu ukončení těžby se jej totiž nepodaří celý vykopat a obnažené uhlí tak chtě nechtě zůstane už navždy netknuté. „Nemáme šanci, zbývá 250 metrů a postupuje se rychlostí 4,5 metru denně,“ krčí rameny bezpečák.
Že by jen kvůli tomu podnik OKD vlastněný od roku 2018 státní společností Prisko prodloužil život Dolu ČSM, není reálné. Už jen proto, že měsíční náklady na provoz činí zhruba 30 milionů korun. Když se tak pod zem v prosinci dostal reportér deníku Aktuálně.cz, šlo o jednu z definitivně posledních možností zažít v Česku černouhelný důl v provozu.
„Jsou to vaše náhradní plíce“
Ještě než přijde čas na převlečení do neprodyšných montérek a nasazení ochranného „páteřáku“, je nutné projít bezpečnostním školením. I proto, že v porubu číslo 300215 a jeho okolí platí třetí stupeň nebezpečí otřesu. „Nic se po dobu fárání nestalo,“ uklidňuje Marek Chodura.
Každopádně k nutné výbavě, kterou si tu každý musí do podzemí vzít, patří i tříkilový sebezáchranný přístroj. „Jsou to vaše náhradní plíce. Pokud by došlo k protržení, máme průser,“ přibližuje školitel v zašlé zasedačce Dolu ČSM, jak s maskou zacházet. Po nasazení má člověk 60 minut, aby došel do bezpečí. Když se nehýbe a jen čeká na pomoc, přístroj mu zajistí tři hodiny života.
Protože se Důl ČSM řadí k těm nejmladším na Karvinsku – první tuna uhlí se tu vytěžila 16. prosince 1968 –, místo řetízkových šaten jsou tu už převlékárny s klasickými plechovými skříňkami. V lampárně se pak fasuje svítilna, kterou si člověk věší za masivní kožený opasek, a sebezáchranný přístroj.
Projít rámem a krytým mostem, kde ze stropu visí letité tabule s hesly o tom, že závady na pracovišti je nutné ihned odstranit, sebezáchranný přístroj je nutné mít vždy při sobě, pozor na pád horniny nebo: „Nejčastější příčinou úrazu je špatně odhadnuté riziko.“
Pak už stačí jen pár kroků a člověk stojí uvnitř důlní věže, kudy se havíři v ocelových klecích spouštějí do hloubky. Po nástupu do úzké klece zaklapnou dveře, ozve se zvukový signál a výtah začne rychle klesat. Až do náraziště v hloubce 773 metrů pod povrchem. Aby se havíři dostali z klece do chodby, musí se protáhnout poměrně úzkou mezerou v „plotu“ dělícím zdviž a chodbu.
Zdař Bůh!
Za opaskem lampa s mohutnou baterií, přes rameno tříkilový samozáchranný přístroj, na zádech ochranný páteřák a na sobě neprodyšné montérkové kalhoty a blůza. Člověk se tak už během prvních kroků rychle zapotí, teplota se tu navíc pohybuje kolem 30 stupňů.
Cestou potkáváme několik havířů. První skupinku novinář pozdraví „dobrý den“, ale velmi rychle mu dojde, o jak nepatřičný výraz tady, stovky metrů pod zemí, jde. Setkání s každým dalším horníkem pak už doprovodí to klasické „zdař Bůh!“. Chodby se dělí do několika úseků, které vzájemně rozdělují hermeticky uzavíratelné dveře ovládané vzduchem. To vše proto, aby se zabránilo případnému šíření metanu.
Reportér deníku Aktuálně.cz s průvodcem dochází až k jednomu ze tří posledních funkčních porubů. V jeho horní části několik mužů trhá ocelové vzpěry. I to je hmatatelný důkaz, jak blízko je konec zdejšího dolu. Jeden z havířů pracuje jen v trenkách, ovšem s přilbou na hlavě. Jeho zpocená záda a tvář dokreslují, že žádná práce pod zemí není jednoduchá.
Před lety si s sebou pod zem nosili vodu se sirupem, aby doplňovali minerály, které vypotí, dnes si do pití míchají stejné přípravky jako sportovci. „Dřív nic z toho nebylo. Doktor mojemu taťkovi poradil, ať si doma po každé šichtě nabere na nůž sůl a to spolkne,“ vzpomíná jeden z horníků, jak se vypocené látky doplňovaly do těla za komunistů.
Celou šířku příkrého porubu 300215 zabírá důlní kombajn DBT 1331 a připojený dopravník, kudy cestuje vyrubané uhlí k vozíkům a pak skipovou věží na povrch. Ranní směna zatím stroj jen udržuje a připravuje, aby havíři na odpolední a večerní mohli těžit.
„Kombajn váží 27,5 tuny. Až dokopeme, vytahovat nahoru ho nebudeme, za cenu šrotu se to nevyplatí, zůstane už navždy pod zemí,“ přibližuje Marek Chodura. Pro člověka ověšeného svítilnou, záchranným přístrojem a s lahví vody v kapse blůzy je poměrně náročné v nízkém prostoru techniku a její dopravník přelézt.
Je ale třeba hýbat se rychle, technici chtějí kombajn spustit. A tak se musí novinář i jeho zdejší průvodce přitisknout co nejblíž ke stěně. Na hlavici kombajnu osazenou mnoha ostrými vrtáky začne kropit voda, technologie se roztočí a ze stěny odebírá první kilogramy tmavé mazlavé hmoty, která se v nadzemní úpravně uhlí proměňuje v konečnou surovinu.
V prosinci se tady vytěžilo celkově 87 tisíc tun, v lednu je pak v plánu vyvézt ještě 41 tisíc tun uhlí. A pak přijde konec. „Třinecké železárny naše uhlí neberou, potřebují jiné, dětmarovická elektrárna už taky ne. Dodáváme do Polska, na Ukrajinu nebo do košických oceláren,“ vypočítává Marek Chodura.
„Teď mi končí poslední směna“
Po zhruba dvouhodinové návštěvě a průchodu stovek metrů chodeb se opět blížíme k výtahové stanici ve druhém nárazišti. Je tu i několik dalších havířů, kteří se vrací nahoru po šestihodinové směně. Mezi nimi i technik Libor Kořínek. Novináře osloví, zda by jej mohl vyfotit.
„V dolech pracuju pětatřicet let a právě teď mi končí poslední směna,“ svěřuje se, jak zásadním dnem pro něj dnešek je. Jeden z polsky mluvících havířů jej osvítí svou lampou a Kořínek zapózuje s kolegou před objektivem.
„Začínal jsem na bastru v Radvanicích, tam jsem jako technik bral 1800 korun měsíčně,“ vrací se o desítky let dozadu. To nastoupil k ostravským báňským strojírnám. Když se pak oženil, bylo prý třeba k životu víc peněz, a tak se rozhodl jít blíž k uhlí. Nechal se zaměstnat jako povrchový pracovník v dolu, v 90. letech tak prý bral 4 tisíce korun měsíčně.
„No a když už jsem tam byl, nedalo mi to a šel jsem pracovat pod zem,“ vysvětluje s tím, že jej logicky lákal i vyšší výdělek. Ten mu vyskočil na deset tisíc korun.
Kořínek měl na starosti opravy převodovky strojů. Než přijede výtah, stihne popsat, jak náročná práce to někdy byla: „To jste se třeba plazil jen malou mezerou. Dozadu to nešlo, jen dopředu.“ S prací neskončil ani poté, co v dole zahynul jeho kolega, s nímž se střídal, když jej mnohatunový stroj přimáčkl ke stěně. „To hrozné musíte zapomenout,“ říká technik, jak se s psychicky náročnou prací vyrovnává.
„Pojďte, už je to tady,“ ozvou se další havíři, když v nárazišti osm stovek metrů pod zemí zabrzdí klec. Očíslovanou lampou svítilny se musí všichni „odpípnout“ u čipu, aby dispečeři nahoře věděli, že nikdo ze směny nezůstal pod zemí. Opět se protáhnout úzkou mezerou, zaklapnout mříže, zahoukání – obří kolo věže se roztočí a ocelové lano rychle vytáhne havíře na povrch.
Co bude dál? Teplo i elektřina
V lampárně Libor Kořínek naposledy odkládá do regálu svou svítilnu a odchází do sprchy. Ještě předtím stihne prozradit, že si dá pár týdnů pauzu a pak už se na něj těší v nové práci – v jednom z ostravských skladů elektrotechniky.
Ze zašlých interiérů povrchového zázemí Dolu ČSM dýchá atmosféra 60. let. Od normalizace se toho uvnitř moc nezměnilo. Jen lidí je tu daleko méně. Zatímco dnes jich v celém podniku pracují přes dvě tisícovky, před dvěma roky jich bylo ještě 3300. Nejvíc práce dával stonavský důl lidem před 35 lety, to jich tu dělalo 5,5 tisíce a roční ražba přesahovala 2,2 milionu tun uhlí.
Až za pár dnů vyjede z dolu poslední vozík, OKD si tu ponechá 650 lidí. Ti budou mít na starosti technickou likvidaci podniku, která potrvá necelé tři roky. Ani pak ale nechce OKD stonavskou lokalitu opustit. Ještě do konce letošního roku plánuje rozjet kogenerační jednotku, jež má spalováním důlního plynu vyrábět elektřinu i teplo.
„Kromě toho je součástí podnikatelského plánu na roky 2025 až 2050 míchání a prodej uhelných směsí, spočívající v nákupu uhlí a využití stávající infrastruktury a know-how úpravny uhlí OKD k produkci energetických směsí na míru zákazníkům. Mezi energetickými projekty jsou dále pyrolýza uhelných kalů, která zajistí ekologickou likvidaci materiálu vznikajícího při úpravě uhlí a výrobu energetických produktů, a výstavba přečerpávací elektrárny, využívající výškového rozdílu mezi nádržemi Stanislavice a čerpací stanicí Těrlicko,“ vypočítává dále Barbora Černá Dvořáková, mluvčí OKD.
A i když tedy známé třípísmenné logo ze Stonavy nezmizí, tím, co s uzavřením Dolu ČSM zanikne, je hornické řemeslo. Po více než 240 letech – v roce 1782 začala těžba štolami na Landeku v Petřkovicích, které jsou dnes součástí širší Ostravy.
Zmizí tak extrémně náročná a nebezpečná profese, která stála za rozmachem a rozvojem regionů na Moravě i ve Slezsku. A díky které zbohatla řada továrnických rodů. Karvinsku a Ostravsku se dlouho přezdívalo černé regiony a totalitní režim – protežující těžký průmysl a manuální dřinu – tu měl silné zázemí.
„Smět sekerou na ni a motykou po ní“
Několik desítek minut trvající procházka v končícím dolu bohatě stačí k tomu, aby člověk k havířině získal obrovský respekt. A možná pocítil i trochu nostalgie, protože jedna z velkých historických etap dopisuje své poslední řádky. A s ní postupně mizí i její industriální stopa ve Slezsku.
Útrapy řemesla ve svých Slezských písních příkře zachytil Petr Bezruč: „Pod Landekem, cinkot kde pohárů hřímá, to Ostrava kypí a hučí a dýmá. Tam ve vlhkých štolách, co podbity koly, my na boku ležíme, tešeme v doly, a kahany zapjaté svítí do tmy. Až do štoly pýcha při pohárech zvoní – smět sekerou na ni a motykou po ní – tak nad zemí oni a pod zemí my.“
Pár hodin strávených v Dolu ČSM v prosinci roku 2025 uteklo velmi rychle. A i když pak na sebe reportér deníku Aktuálně.cz ve velkých vykachlíkovaných sprchách z trubky nad hlavou nechal stříkat horkou vodu, odjížděl se znamením, kterým hlubinný důl označí všechny – uhelným prachem mezi řasami tak silně připomínajícím černé oční stíny.
