Režisér Maciej Pieprzyca nás zavádí do světa utopeného v tmavě šedém smogu, kde má bláto barvu antracitu a nad ulicemi se tyčí komíny hutí vypouštějící digitálně dokreslené proudy černého dýmu. Do tohoto toxického prostředí přichází mladá doktorka Jolanta Wadowská-Król v podání výborné Joanny Kulig.
Ta lékařku nehraje jako rebelku nebo aktivistku ohánějící se velkými slovy, ale jako profesionálku zastávající věcnou, téměř úřednickou etiku. Pohání ji prostá profesní frustrace z toho, že jí pod rukama chřadnou anemické děti, zatímco státní aparát leští kliky před návštěvou sovětského vůdce Leonida Brežněva.
Jole proto nezbývá než začít na vlastní pěst pátrat po zdroji nákazy. Hlavním podezřelým se brzy stávají místní kovozávody, vypouštějící nebezpečné zplodiny. Ve snaze dobrat se spravedlnosti ale ambiciózní lékařka naráží na byrokracii, policejní aparát i ustrašenost místních, kterým továrna zajišťuje práci. Od kladení nepohodlných otázek ji odrazuje i manžel pracující v nemocnici. Raději mít klid než dělat vlny a riskovat ztrátu reputace.
Socialistický marasmus bez nuancí
Pieprzyca spolu s kameramanem Witoldem Płóciennikem zvolili desaturovanou barevnou paletu. Odstíny šedé a hnědé evokují atmosféru nikdy nekončícího podzimu. Pocit zmaru je prohlubován dávkováním tíživých momentů, jako je náhlý kolaps chlapce na lidové veselici, opakované návštěvy nemocnic kvůli nízké hladině hemoglobinu nebo umírání novorozenců.
K navození bezmoci pak stačí pohled na děti pijící kontaminovanou vodu, zatímco v pozadí probíhá přetírání laviček u příležitosti významné zahraniční návštěvy. Disonance mezi biologickým rozkladem a politickým optimismem tvoří základ sugestivního vyprávění.
Snaha o autentickou rekonstrukci lokálního traumatu ale zároveň naráží na logiku globální streamovací platformy. Příběh zakořeněný v polských reáliích je rámován tak, aby mu rozuměli diváci kdekoli na světě. Uplatnění příběhového rámce známého například z oscarového filmu Erin Brockovich (2000) ale vede k tomu, že jsou historická fakta opakovaně obětována ve prospěch thrillerových klišé.
Skutečná Jolanta Wadowská-Król nezažila stejně dramatické situace jako ta fikční. Její boj se systémem byl v lecčem fádnější. Odehrával se v laboratořích a na úřadech, obnášel spoustu čekání, papírování a opatrného našlapování. Thrillerová nadstavba a neustálé polopatické vysvětlování souvislostí sice přispívá k divácké atraktivitě a srozumitelnosti, ale zároveň marasmus pozdního socialismu zbavuje nuancí.
Odvážné ženy, ustrašení muži
Pro obyvatele Slezska má série ještě jeden problematický rozměr. Daný region je zde prezentován jako exotický skanzen bídy, kde se vulgární, věčně opilí dělníci potácejí mezi špinavými dvorky a neomítnutými činžáky. Opět jde do značné míry o estetický konstrukt poplatný mezinárodním představám o zaostalé střední a východní Evropě, kde lidé žijí doslova mezi nánosy sazí.
Polští hutníci v 70. letech ve skutečnosti vydělávali násobky národního průměru a měli přístup k luxusnímu zboží ze západu, na které zbytek země nedosáhl. Interiéry slezských domů byly pověstné svou čistotou, která představovala jedinou obranu proti všudypřítomnému průmyslovému znečištění venku. Polské přijetí seriálu je proto rozporuplné – je oceňováno připomenutí nepříjemné dějinné epizody, ale zároveň se mluví o dlouhodobé marginalizaci Slezanů a karikování jejich kulturní identity.
V čem seriál naopak exceluje, je vykreslení ženského spojenectví. Jolanta Wadowská-Król není jedinou hrdinkou série. Spojuje síly s profesorkou a rázovitou zdravotní sestrou. Každá z nich reprezentuje jinou strategii přežití v totalitě. Zatímco Wadowská-Król je hlavní hybatelkou, profesorka zosobňuje chladný kalkul a sestra zakořeněnost v místní krajině a empatii k pacientům.
Ženský mikrosvět je v příkrém kontrastu k maskulinnímu světu hutí a politických sekretariátů. Zatímco muži většinou řeší plány výroby nebo se strachují o vlastní kariéru, ženy svou mravenčí prací zachraňují svět. Odebírají vzorky krve, falšují lékařské zprávy, aby děti mohly odjet do sanatorií, a snaží se naklonit si rodiče, kteří se bojí o práci víc než o plíce potomků. Poukázáním na tato morální dilemata a drobná gesta odporu série nejlíp vystihuje život v nesvobodě.
Olověné děti jsou řemeslně precizním dílem s mimořádně detailní výpravou, jehož devizou i prokletím je globální formát. Na jednu stranu se dostává důležité téma k milionům diváků, na stranu druhou dochází k jeho osekání tak, aby zapadlo do zjednodušujících šablon velké streamovací služby.
