Úleva ve tváři, s rozkoší vykouřená cigareta a první telefonní hovor domů – mamince. Tihle muži se právě znovu narodili. Po nekonečných 130 dnech se je podařilo jejich spolubojovníkům z 93. mechanizované brigády dostat z pozice poblíž Kostiantynivky a nedalekého města Časiv Jar na Donbase.
„Nelitoval jsem ani jediného dne, že jsem skončil právě tady,“ říká Dmytro. Za těch 130 dnů zažili několik střetů s útočícími Rusy. Zlikvidovali sedm nepřátelských bojovníků. Byli skoro zasypáni hlínou při dělostřeleckém bombardování. Na jejich pozice neustále útočily drony. Jejich vlastní drony je naopak zásobovaly jídlem, vodou a municí.
Přímý střet s Rusy nebyl podle obou vojáků to nejhorší. „Je lepší, když střílíte vy, než když střílí na vás,“ konstatuje Dmytro. Nejděsivější totiž bylo, když jejich pozici zasypala dělostřelecká palba.
„Zachránili jsme se díky tomu, že jsme měli z bunkru ještě vedlejší východ. Když nade mnou došlo k výbuchu, byl jsem zasypán zeminou. Myslel jsem, že tam zůstanu navždy. Podařilo se mi ale lehnout si na bok, přitáhnout kolena a lokty, pod mým tělem tak zůstal malý prostor. Začal jsem se postupně vyhrabávat – nožem a rukama. Postupně, během několika hodin, jsem se vyhrabal natolik, že jsem se mohl hýbat,“ vzpomíná Dmytro.
Přišel při útoku o zbraň. Používal pak kořistní pušku AK-12, kterou předtím sebral jednomu ze zabitých ruských vojáků. Od těch získali i vysílačky, které poslouchali. Další dva měsíce pak sledovali pohyby nepřítele a předávali informace velitelství praporu.
Po dělostřeleckém přepadu museli změnit pozice. A to znamená opět kopat a kopat, protože čím hlouběji se zakopete, tím větší šance na přežití máte. S kopáním a budováním zákopů jim pomáhal ruský zajatec Danilo Sychov z 242. motorizovaného střeleckého pluku. Do zajetí padl při neúspěšném útoku na pozice Dmytra a Denyse.
Pomáhal prý dobrovolně. „Kopal jsem zákopy, hloubil opevnění, chtěl jsem žít. Kdyby tu pozici obsadili Rusové, asi by mě zastřelili. U nás se nikdo na nic moc neptá a zajatci se neberou,“ vypověděl zajatec.
Podle výzkumů amerických armádních psychologů z U.S. Army Research Institute přitom výkon vojáků v kontinuálních bojových operacích rychle degraduje. Mentálně náročné úkoly (jako rozhodování a koordinace) klesají už po 24 až 48 hodinách beze spánku. Efektivita velitelů pěších čet klesá už po 72 hodinách na méně než polovinu a po 120 hodinách na úroveň pod 20 procent. Fyzické úkoly (např. střelbu) jsou vojáci schopni zvládat déle. Doporučuje se proto častá rotace vojáků a pravidelný odpočinek.
Ovšem na Ukrajině neustálá přítomnost nepřátelských dronů ve vzduchu rotaci vojáků prakticky znemožňuje. Dochází k ní obvykle jen, když špatné počasí – déšť, mlha nebo sněžení – znemožní dronům operovat.
