Od našeho zpravodaje v Pobaltí – Tři sta kilometrů sdílená hranice s Ruskem a stovky let historických zkušeností. I to jsou důvody toho, proč když v 90. letech evropské státy rušily povinnou vojenskou službu, Estonsko takový krok neudělalo.
De facto od osamostatnění své země a rozpadu Sovětského svazu v roce 1992 tak mladí Estonci musí do armády, aby se naučili bránit vlast a další podobné dovednosti. Mezi 18. a 27. rokem věku musí nastoupit brannou povinnost, můžou si ale vybrat, zda na vojně stráví 8 až 11 měsíců, a také se pokusit zvolit si zaměření.
Povinná vojna má silnou podporu veřejnosti
Podle loňského výzkumu veřejného mínění se drtivá většina (82 %) respondentů domnívá, že potenciální vojenský útok by se měl setkat s ozbrojeným odporem, a významná část (62 %) Estonců je také ochotna zapojit se do obranných aktivit v mezích svých schopností a dovedností.
„Jsme malý stát, nemáme tolik možností, jak se bránit. Potřebujeme povinnou vojenskou službu, abychom měli dostatek lidí a záložáků v armádě, kteří nás ochrání,“ říká v rozhovoru pro deník Aktuálně.cz Eleri Lillemäe, vojenská socioložka z univerzity v Tartu a Estonské vojenské akademie ze stejného města.
Vojenští velitelé dokázali z tradice sovětské armády vytvořit moderní armádu, kdy podle průzkumů mnohem více mladých lidí nyní uvádí, že získali užitečné zkušenosti. „Třeba soft skills, technické a IT dovednosti, řízení aut, zdravotnické dovednosti a podobné věci,“ vyjmenovává socioložka.
„Říkejte mi námořníku“
Jednou z nejzajímavějších věcí může být námořnictvo. Reportérovi Aktuálně.cz se během reportážní cesty do Pobaltí podařilo mluvit se dvěma osmnáctiletými branci, kteří slouží na minolovce EML Sakala.
„Rozhodli jsme se jít k námořnictvu společně. Když jsme přemýšleli o tom, do jaké divize chceme jít, mysleli jsme si, že námořnictvo bude trochu jiná zkušenost. Slyšeli jsme, že můžete cestovat do jiných zemí v Evropě. Máme přátele, kteří odjeli například do Německa a Švédska,“ vysvětlují svoji motivaci námořníci Sepp a Pae.
Loni oba ukončili střední školu, a než se vydají rozvíjet svoje vzdělání na vysokou školu, chtěli si trochu „odpočinout“. „Je to dobrý způsob, jak si udělat takovou roční přestávku, kdy můžete přemýšlet o své budoucnosti a o tom, co chcete dělat,“ shodují se oba.
Navíc je podle nich lepší jít do obranných sil rovnou, než člověk začne studovat či pracovat. „Skončíš službu a pak budeš mít v podstatě volný život od toho, abys šel do armády,“ kývou souhlasně hlavou námořníci.
Co vlastně dělá námořník v 21. století? „Máme mnohé úkoly, například hlídkování a různá cvičení s ostatními loděmi. Ale vyzkoušíte si i hledání min,“ popisuje Sepp, zatímco Pae dodává: „Na několik měsíců vyrazíte na moře a navštívíte spoustu různých zemí. Věřím, že námořnictvo mi dá mnohem víc zážitků než ‚běžná‘ armáda.“
Co klasické pozemní síly člověku nedají, je právě zkušenost se životem na lodi, která se na vlnách houpe. To může být největší výzvou pro mladé námořníky.
„Když jsme poprvé vypluli na moře, mně i Paeovi se trochu točila hlava. Ráno jsem se probudil před směnou a v podstatě jsem se vyvalil z postele a snažil se zůstat vzpřímený, ale bylo to obtížné,“ vzpomíná s úsměvem Sepp.
„Vzal jsem si pak tabletku na mořskou nemoc. Nadřízení jsou naštěstí velmi pozorní, takže když viděli, že mám trochu problém udržet se na nohou, nechali mě hodinu sedět a pak to přešlo,“ vzpomíná jeho kolega Pae.
Přestože válka v nejbližší době podle estonských zpravodajců nehrozí, všechny složky obranných sil musí být připravené.
„Byli jsme na simulacích, kdy musíš skočit do vody. Musíte se dostat na záchranný člun a udělat pár základních záchranných úkonů. Pak jsme také hasili oheň na lodi,“ říká Pae.
„Pokud například na lodi vypukne požár, je vaší povinností rychle reagovat. Před nástupem k námořnictvu jsem o tom nepřemýšlel, ale pro mě je to nejlepší zkušenost – zodpovědnost a tlak, kterému musíte čelit. A myslím, že to využiju i po odchodu do civilu, v tomto smyslu je to prostě obohacující zkušenost,“ dodává.
Oba jsou ze střelecké sekce, kdy se v případě potenciálního požáru musí postarat o všechny lodní zbraně. „U námořnictva máme mnohem více zbraní než v pozemní armádě, například různé kulomety, a před lodí máme dělo,“ říká Pae. „Chodíme si také na moři zastřílet na námořní cíle, což je opravdu zábava,“ dodává.
Víc než běžný výcvik či prevence před požárem se jim ale líbil jiný zážitek. „Nejvíc cool zkušenost v námořnictvu byla, že jsme museli absolvovat 24hodinový raft, v podstatě test odolnosti. Museli jsme vyskočit z lodi do vody, doplavat k raftu a zůstat tam 24 hodin. Dělali jsme různá cvičení, zahřívali se, než nás z moře vysvobodili vrtulníkem,“ popisuje Sepp.
Cvičení se odehrávalo v říjnu a navzdory tomu, že moře v Estonsku je v té době už poměrně studené, je zahřívalo teplé oblečení.
„Člověk by si myslel, jaká ho čeká zima, ale ve skutečnosti bylo docela příjemné být ve vodě a plavat. Celkově to ale bylo dost psychicky náročné. Museli jsme být 24 hodin na jednom raftu s 25 lidmi. Bylo tam opravdu těsno,“ popisuje své zážitky Pae.
Vzpomíná na to, že na sobě všichni spali a neměli s sebou skoro žádné jídlo a voda byla na příděl.
Během prvních měsíců služby si oba branci vyzkoušeli v podstatě celý armádní život, tedy i ten na souši. „Měli jsme i výšlap skoro 50 kilometrů s plnými batohy a oblečením, ale i vybavením, které máte na sobě. Takže to bylo také takové, řekl bych, rovněž psychicky náročnější, navíc tam nebyla taková zábava jako na raftu,“ doplňují oba námořníci.
