Devětadvacetiletý Ajúb Smadi ze Sýrie vystudoval management a cestovní ruch na univerzitě v Damašku. Po pádu režimu Bašára Asada doufá, že podnikání v odvětví, které vystudoval, se bude dařit a turismus se do Sýrie vrátí. Doteď se živil jako průvodce dobrodruhů, kteří do země vyrazili za válečnou turistikou.
Před vypuknutím konfliktu v Sýrii navštívilo zemi jen za rok 2010 8,5 milionu turistů. Následující roky se počet návštěvníků snížil na pouhých 20 až 50 tisíc ročně. Zatím se do Sýrie vrací jen lidé, které Asadův režim vyhnal z domovů. Ze sousedního Turecka se za měsíc od svržení režimu vrátilo přes 50 tisíc syrských uprchlíků. Před konfliktem tam uprchlo celkem asi 3,8 milionu Syřanů. Za Ajúbem Smadim se letos vrátí i jeho příbuzní a doufá, že s nimi postupně i zahraniční návštěvníci.
Překvapily vás prosincové události v Sýrii?
Upřímně jsem to očekával. Všechno to spustila izraelská invaze do Libanonu na podzim. Hizballáh se začal stahovat ze Sýrie a íránští diplomaté odjížděli pryč z Damašku, protože se báli izraelského ostřelování. Když Izraelci koncem září zabili vůdce Hizballáhu Hasana Nasralláha, věděl jsem, že je to konec Asadovy éry, ale neočekával jsem tak rychlý postup povstaleckých sil.
Personál syrských aerolinií Cham Wings | Foto: Ajúb Smadi (se souhlasem k užití)
Syřané nekladli povstalcům žádný odpor.
Ano, překvapeni jsou z toho jen lidé mimo Sýrii. Syřané, kteří podporovali Asada, byli pouze zkorumpovaní podnikatelé. S pandemií koronaviru se všechno změnilo a pro Asada výrazně zhoršilo. Ekonomika se dramaticky propadla a prorežimní vojáci dostávali dvacet dolarů měsíčně, někteří z nich už ani to ne. Od té doby Bašár Asad ztrácel i tu malou podporu, kterou měl. Byl plně závislý na vojenské podpoře Hizballáhu a Íránu.
Co jste dělal v ten večer, kdy povstalci dorazili do Damašku? Slavil jste?
Ten den jsem byl v Egyptě. Studuji magisterský obor cestovního ruchu na univerzitě v Damašku, protože to je jediný způsob, jak se vyhnout povinné vojenské službě. Nechtěl jsem bojovat za Asada, tak jsem odcestoval. Tehdejší režim nabízel jednu možnost, jak se vojně vyhnout. Pokud jste déle než jeden rok v zahraničí, můžete zaplatit 10 tisíc dolarů vládě a nenastoupit.
Vrátil jste se tedy z Egypta do Sýrie. Vrací se i ostatní Syřané, které režim donutil odejít?
Ano, měl jsem štěstí. Ostatní se vracejí nebo to plánují. To můžu popsat i na svém životním příběhu. Z celé mé rodiny žiju v Sýrii jen já a moji staří rodiče. Všichni další příbuzní žijí různě jinde. Dvě sestřenice se dokonce dostaly do Německa. Nikdo nemluví o ničem jiném než o trvalém návratu do vlasti.
Věříte, že se do Sýrie brzo vrátí i cestovní ruch?
Doufám v to, chtěl bych to rozjet ve velkém. Doteď byla Sýrie destinací pro dobrodruhy, myslím, že během několika měsíců až let za námi budou zase jezdit turisté hlavně kvůli historickým památkám. Za Asadovy éry se návštěvnost zredukovala na úplné minimum zahraničních návštěvníků ročně, to je tragické číslo.
Je v Sýrii teď čas nebo chuť na pomstu? Bašár Asad byl součástí alavitské menšiny. Nebojí se její příslušníci nějaké zlosti, které by se jim za to mohlo dostat?
Ne. Nová vláda dala jasně najevo, že na osobní msty není v Sýrii místo. Pozatýkala lidi, kteří mají na rukou krev a byli součástí Asadových operací, a s nimi proběhne regulérní soud. Myslím ale, že Alavity konkrétně nikdo neviní jako celek. Spousta z nich byla proti Asadovi, a ti, kteří nebyli, se jen báli. Strach byla jediná vnitřní síla, která režim držela pohromadě.
