Plíseň už zabila v USA miliony netopýrů, což způsobuje obrovské ekonomické škody. Vědcům se teď po mnoha letech podařilo s velkou pravděpodobností díky analýze genomu vystopovat zdroj tohoto problému do konkrétní jeskyně na východě Evropy.
Tato nemoc má poměrně drastický průběh – tělo zasaženého netopýra začíná pokrývat bílá plíseň, která se šíří po jeho blanitých křídlech. Ze zdravého zvířete, které se na podzim ukládá k zimnímu spánku, zbude na jaře jen vyhublé mrtvé tělo. Tento osud potkává miliony netopýrů, hlavně v Severní Americe. Relativně nová nemoc představovala pro vědce záhadu, nedokázali určit, kde se vzala. Mezinárodní vědecký tým na to přišel až nyní.
První vlna
Asi před dvaceti lety, krátce po začátku jednadvacátého století, začali v okolí New Yorku umírat netopýři. V jeskyních okolo obce Alabama našli speleologové dna pokrytá mrtvolkami těchto létajících savců. Ti, co ještě viseli na stěnách, měli kolem nozder výrazný bílý porost plísně. Nová neznámá choroba tak dostala přezdívku „nemoc bílého nosu“ – a už jí to zůstalo.
Příchod této choroby způsobované plísní Geomyces destructans znamenal pro americké netopýry katastrofu. Nemoc (někdy také syndrom) bílého nosu tam už zabila miliony, možná desítky milionů zvířat. U tří druhů zmenšila jejich populaci o devadesát procent a dostala je tak na hranici vymření. Takové drastické změny přitom obvykle mívají stejně dramatické dopady – v tomto případě proto, že se netopýři živí hmyzem, kterému najednou ubyl predátor.
Netopýři umírají často se zcela vyčerpanými zásobami tuku a rozsáhlými zraněními na křídlech. Během zimování spotřebuje netopýr tukové zásoby především při probouzení z hibernace. Teplota jeho těla je v zimě snížena až téměř na teplotu stěny jeskyně. Aby se probudil, metabolicky rozkládá tuk a vytváří teplo. Pak se začne třást a svalovou činností se zahřeje ještě víc. Letět může, až když dosáhne běžné teploty teplokrevných živočichů. Severoameričtí netopýři se syndromem bílého nosu ale mnohdy udělají chybu a vyletí z jeskyně na mráz. Nejsou na pohyb v mrazu přizpůsobeni a tenkou létací blánu jim nechrání hustá srst ani vrstva tuku. Blána rychle omrzne, zkřehne a při intenzivním mávání křídly se roztrhá. Zranění, která netopýrovi způsobilo onemocnění, se dál výrazně zhoršují. Otevřené rány se v zimě hojí velmi pomalu a vypařuje se z nich voda. Netopýr se potřebuje napít. K tomu by mu stačilo se vlastně jen olízat, protože na srsti se mu v jeskyních často vysrážejí kapičky vzdušné vlhkosti. K napití se ale zase potřebuje probudit ze zimního spánku. Navíc regenerace poškozených křídel je také náročná na energii.
ZDROJ: Natália Martínková, Vesmír
Podle odborného časopisu Science se ve státech, kde netopýři zmizeli, muselo začít používat výrazně více chemikálií, aby tam zemědělci chránili svou úrodu před škůdci. Spotřeba insekticidů tam stoupla téměř o třetinu, konkrétně o 31 procent. A i to má důsledky, tentokrát na lidi – nadužívání těchto látek mohlo podle jedné studie vést k osmiprocentnímu růstu dětské úmrtnosti. Další studie pak došla k závěru, že kdyby v USA vymřeli všichni netopýři, tak by to způsobilo škody ve výši 3,7 miliardy dolarů (skoro 82 miliard korun).
A to všechno kvůli jednomu malému netopýrovi, který se jako první nakazil. Jako u všech epidemií a pandemií totiž hledali vědci u nemoci bílého nosu její počátek, pacienta nula, zdroj – tedy odkud a jak se do Severní Ameriky dostala. A celé roky to byla záhada temná jako jeskyně, kde netopýři zimují.
Jenže před šestnácti lety se tuto nemoc podařilo objevit i v Evropě. Přírodovědci i ekologové očekávali, že pandemie projde s ničivými důsledky i tímto světadílem. Ale nestalo se skoro nic – choroba se u evropských netopýrů sice objevuje, občas napadne nějakou kolonii, sem tam nějaký netopýr zemře, ale žádné masové úhyny se nekonají.
Vědci z toho byli zmatení jen krátce, pak přišli s vysvětlením. Je zřejmé, že nemoc musela v Evropě být už dříve, musela jí několikrát projít a létající savci si proti ní za tu dobu vytvořili obranné mechanismy. Zřejmě právě z Evropy se tedy musel do Ameriky dostat první nakažený tvor a pak tam způsobil katastrofu rozměry podobnou tomu, co způsobily mezi původními lidskými obyvateli kontinentu neštovice, které tam přinesly conquistadoři.
Už před deseti lety biologové otestovali netopýry napříč Evropou na nemoc bílých nosů a zjistili, že je neobyčejně geneticky různorodá. Což byl jednak další náznak důkazu, že se na kontinentu šíří tisíce let, ale současně to zabránilo upřesnění konkrétnějšího místa jejího původu.
Z Ukrajiny do Severní Ameriky
To se podařilo až nyní, když stejný tým jako u původní studie prozkoumal detailně genom tvorů od Španělska po Finsko. Analýza ukázala, že po genetické stránce je americké nákaze nejpodobnější ta z Ukrajiny. Vědcům se podařilo lokalizovat místo dokonce ještě přesněji.
„Podezřelou“ oblastí je region na západě Ukrajiny proslulý rozsáhlými krasovými systémy. Nejslavnější je v něm jedna z největších evropských jeskyní: Optimistická, a také nedaleká Ozerná.
Podzemní chodby, dómy, závrty, sopouchy a sluje té první mají délku 267 kilometrů, té druhé 143 kilometrů. Je dokonce možné, že jsou oba systémy propojené, ale zatím se pro to nenašly důkazy.
Po kolapsu komunistického impéria, které se před zbytkem světa uzavíralo železnou oponou, tato neprozkoumaná místa zaujala i vědce z USA. Ti se na ně na konci dvacátého století – tedy krátce předtím, než se do USA dostalo první zrnko plísně způsobující nemoc bílého nosu – opakovaně vydávali, aby tyto „žíly země“ prozkoumali.
Optimistická jeskyně:
Autoři nového výzkumu mají i hypotézu, jak se to stalo. Dolní patra Optimistické jeskyně jsou totiž plná bahna. Speleologové jeskyni opouštěli zcela obalení nečistotami – a když se vraceli domů, za oceán, ne všichni si oblečení precizně vyčistili. V nahnědlé hmotě na podrážkách bot, skryté za zipy nebo přezkami kalhot se tak skrývala „smrt“ – droboučké, pro americké netopýry smrtící spory plísně.
A protože jeskyňáři se často věnují svému koníčku velmi intenzivně, je pravděpodobné, že se krátce po návratu domů, do USA, vydali do nějaké tamní jeskyně ve stejném oblečení. A spory se z oděvu dostaly na úrodnou půdu a našly nové hostitele, imunitně naivní americké netopýry.
Podle Kate Langwigové, odbornice na ekologii nemocí z Virginského polytechnického institutu a státní univerzity, která se na studii nepodílela, by toto zjištění mělo vědce a jeskyňáře povzbudit k pečlivé dekontaminaci oblečení a výstroje. „Je to opravdu silná a důležitá připomínka, že si musíme být jisti, že nic nepřepravujeme z jeskyně do jeskyně,“ konstatovala pro Science.
Další hrozby
Výsledky této studie odhalily ale i několik dalších problémů. Tím největším je, že vzorky plísní se dělí na dvě velké skupiny – a do USA zatím dorazila jen jedna z nich. V Evropě je naopak rozšířenější ta druhá. To ale znamená, že není vyloučené, že se za oceán dostanou i spory této druhé skupiny a nakazí tamní, stále nedostatečně imunní, populaci netopýrů. Pokud se tak již neděje.
Plíseň ale může způsobit problémy i v Evropě. Zdá se, že může docházet i k míchání kmenů, které byly celá staletí izolované v oddělených jeskyních. Pokud by se to stalo, mohlo by to vést ke vzniku nakažlivějších nebo více smrtících variant. „Musíme být mimořádně opatrní a vyhnout se přesunu patogenu i v rámci jeho původního areálu,“ dodávají tak vědci.
