Tirana – V Albánii vymírá tradice takzvaných panen z přísahy, tedy žen, které se v tradičně patriarchální společnosti dobrovolně rozhodly žít jako muži. Zbývá jich už jen zhruba deset. Jedna z nich, Gjustina Grishajová, žije v zapadlé horské vesnici Lepusha na severu země, uvedl server BBC.
“Albánie byla svět mužů. Jediný způsob, jak přežít, byl stát se jedním z nich,” říká Grishajová. Ve 23 letech učinila rozhodnutí, které změnilo celý její život: Přijala celibát a slíbila, že bude po zbytek života žít jako muž.
Severoalbánská horská údolí jsou jedním z posledních míst na Balkáně, kde stále přežívá pradávný zvyk, kdy ženy přísahají místním stařešinům, že budou žít jako muži. Albánština pro ně má výraz burnesha.
“Na světě je hodně nesezdaných lidí, ale nejsou to panny z přísahy. Burnesha je oddaná pouze své rodině, práci, životu a zachování vlastní čistoty,” říká 57letá Gjustina.
Pro mnoho žen narozených v dřívějších desetiletích byla proměna sexuální, reprodukční a sociální identity způsobem, jak získat svobody, které byly vyhrazené pouze mužům. Panny z přísahy se mohly oblékat jako muži, být hlavou rodiny, svobodně jednat při společenských příležitostech i vykonávat povolání tradičně určená jen mužům.
Jako sportovně zaměřená aktivní mladá žena byla Gjustina či také Duni, jak jí říkají její nejbližší, rozhodnutá, že se osamostatní. Nikdy nesnila o tradičním životu v manželství s domácími pracemi. Místo toho se po smrti otce rozhodla žít jako panna z přísahy, aby vedla rodinu a mohla se živit pracemi, které ji finančně zabezpečí.
“Byli jsme mimořádně chudí… Můj otec zemřel a moje matka měla šest dětí. Abych jí ulehčila, rozhodla jsem se stát burneshou,” říká Gjustina, která vede penzion, obdělává půdu a stará se o zvířata. Jako panna z přísahy a hlava rodiny je také bylinkářkou, dělá směsi léčivých čajů a olejů, což je dovednost, kterou získala od svého otce.
“Dnes se nikdo nesnaží být pannou z přísahy. Mladé dívky o tom ani nepřemýšlejí a já jsem toho příkladem,” říká neteř Gjustiny Valerijana Grishajová, která spolu se svou tetou vyrůstala ve vesnici Lepusha.
Ženy v tomto koutu Albánie podle ní nemají příliš jiných příležitostí, než se vdát v útlém věku a přijmout, že budou poslouchat svého manžela. Jelikož se nechtěla stát ani burneshou, v 16 letech se odstěhovala do Tirany, aby zde studovala divadelní režii. “V Tiraně mají dívky a ženy více možností a jsou emancipovanější. Na venkově je však i dnes situace stále katastrofální,” dodává.
Ačkoliv neexistují přesná čísla, odhaduje se, že v severní Albánii a v sousedním Kosovu zůstává jen 12 panen z přísahy. Od pádu komunismu v 90. letech Albánie prochází společenskými změnami, které ženám přinesly více práv a podle Valerijany je pozitivní, že tato tradice vymírá.
Tradice panen z přísahy má kořeny v Kanunu, starém albánském zákoníku založeném na zvykovém právu v severní Albánii a Kosovu. Podle těchto patriarchálních zákonů se ženy považovaly za mužovo vlastnictví. “Neměly právo rozhodovat o vlastním osudu či si zvolit cestu vlastního života,” říká etnografka Afërdita Onuziová, která se ve svém výzkumu věnovala právě burneshám.
“Rozhodnutí dívky stát se pannou z přísahy nemá nic společného se sexualitou, je to prostě rozhodnutí přijmout jinou roli, jiné postavení v rodině,” říká Onuziová. Pokud již byla žena zasnoubená, byl to také způsob, jak uniknout z domluveného manželství, aniž by byla zneuctěna ženichova rodina. “Toto rozhodnutí také znamenalo, že se mohly vyhnout krevní mstě mezi dvěma rodinami,” dodává.
Gjustinina rodina, zvláště pak její matka, volbu stát se burneshou neschvalovala. Vyčítala jí, že obětovala možnost stát se matkou a založit vlastní rodinu. Gjustině se však tato oběť vyplatila. “Když jsem se rozhodla stát burneshou, získala jsem více respektu,” říká.
Některé ženy se rozhodly stát pannou z přísahy také proto, že se cítily být více muži. “Nikdy jsem se neztotožňovala s ženami, vždy s muži. V kavárnách, když kouřili…,” říká Drande, burnesha, která žije v přímořském městě Shëngjin a která o sobě hovoří v mužském rodě.
Pro ni přijetí této praxe znamenalo užívat si výsad, které bývaly přisouzeny pouze mužům – například kouření či pití tradiční albánské pálenky raki. Dnes ji Drande nejen pije, ale i sama pálí. I ona říká, že jí rozhodnutí stát se burneshou přineslo více úcty ze strany jejího okolí.
Podle etnografky Onuziové bylo rozhodnutí stát se pannou z přísahy svým způsobem výrazem protestu přeměněného v oběť. Svým únikem z tradičního ženského postavení na druhou stranu panny z přísahy nevědomky upevňovaly genderové normy v tradiční albánské společnosti, kde byla ženám přisouzena podřadná role.
Gjustinina neteř Valerijana, která se v Tiraně aktivně zasazuje za práva žen, doufá, že budoucí generace si zachovají povědomí o pannách z přísahy coby součásti albánské historie a tradice. “Dnes nemusíte být burneshou, abyste měly svobody. Jako moderní žena nemusíte skládat přísahu,” říká.
Gjustina se nesoustředí na cenu, kterou musela zaplatit za respekt a obětování ženské identity, nýbrž na svobodu, kterou svým rozhodnutím získala. “Panny z přísahy už nebudou, já budu poslední,” říká. Přiznává, že dnes by stejné rozhodnutí zřejmě neučinila. Kdyby se však vrátila do minulosti, postupovala by stejně. “Jsem hrdá na to, že jsem burnesha. Ničeho nelituji,” dodává.
