Švábi by jadernou katastrofu nepřežili, tvrdí nobelista — ČT24 — Česká televize

Švábi sice patří mezi ta nejodolnější zvířata na Zemi, ani oni by ale podle expertů na radiaci a životní prostředí nepřežili jaderné katastrofy typu výbuchu atomové bomby nebo nehody v jaderné elektrárně.

Je jen málo postapokalyptických filmů, kde by v ruinách jaderným žárem spáleného světa nepobíhali švábi. Tento mem je starší, než se může zdát: pochází už z doby konce druhé světové války, kdy Spojené státy shodily atomové zbraně na Japonsko.

Píše o tom historik Richard Schweidt v knize The Cockroach Papers, kde se na dvou místech zmiňuje o tom, že existují svědectví o hemžení švábů v ruinách města. Od té doby se švábi objevují jako přeživší jaderných válek ve filmech, knihách, komiksech i videohrách.

Podle profesora Tilmana Ruffa z Melbournské univerzity to je ale omyl. Svědectví z Hirošimy jsou podle něj jen anekdotická a ve skutečnosti žádné důkazy o přítomnosti švábů v tomto městě neexistují. Tento expert na infekční nemoci a dopad jaderných katastrof, který je laureátem Nobelovy ceny za mír, uvedl, že nezná jediné kvalitní písemné svědectví z té doby.

„Určitě jsem viděl fotografie zraněných lidí v Hirošimě, kolem kterých se hemžily mouchy, a dá se předpokládat, že nějaký hmyz tam přežil,“ komentoval Ruff výsledky svého výzkumu na stránkách univerzity. „Ale přesto byl zasažen.“

Testování švábů v televizi

Popularitu ozářeným švábům přinesl roku 2012 americký televizní seriál Mythbusters, který hypotézu o jejich odolnosti vůči atomovým zbraním otestoval v rámci epizody, kde vystavil šváby radioaktivnímu materiálu. Švábi v tomto pokusu sice přežili o něco déle než lidé, ale při extrémních úrovních radiace všichni zemřeli. V podstatě měl ale tento experiment potvrdit, že úroveň exploze v Hirošimě by švábi vzdálenější od exploze přežili.

Ruffův kolega Mark Elgar ale vidí v populárním experimentu závažnou chybu. Zabýval se totiž jenom tím, kolik dní švábi po vystavení radiaci žili. Vůbec se ale nevěnoval schopnosti ozářených švábů rozmnožovat se a přivádět na svět zdravé potomstvo. Podle Elgara laboratorní pokusy naznačují, že v tom švábi nejsou úplně nejschopnější. „Existují sice důkazy, že jsou docela odolní vůči gama záření, ale nejsou nutně nejodolnější ze všech hmyzích druhů.“

Kdo je podle něj ještě odolnější? Kdyby si měl Elgar vsadit na to, jaký hmyz přežije jakýkoliv typ jaderné katastrofy, vybral by mravence. Zejména pak ty druhy, které si staví hnízda hluboko pod zemí, kde jsou před dopady radiace nejlépe chránění.

Hmyz je vůči radiaci odolnější než lidé

První experimenty s hmyzem a radioaktivitou pocházejí z doby, kdy ještě atomové zbraně ani neexistovaly. Roku 1919 proběhl jeden z prvních testů odolnosti hmyzu vůči záření, když W. P. Davey ostřeloval brouka potemníka malými dávkami rentgenového záření. Byl překvapen, když zjistil, že šedesát radů ho nezabilo, ale naopak jeho život prodloužilo. Ke stejnému výsledku dospěl o necelých čtyřicet let později další vědec, který pokus zopakoval. Naopak už před druhou světovou válkou vědci věděli, že rentgenové záření vyvolává mutace u mušek octomilek.

Větší výzkumy začaly probíhat až v době padesátých let dvacátého století, kdy se začaly jaderné zbraně šířit do více zemí a staly se tak zdrojem obav veřejnosti i vědců. Právě tehdy se ukázalo, že člověk zemře po dávce asi čtyř set až tisíce radů. Například někteří lidé, kteří se nacházeli až 21 kilometrů od epicentra výbuchu v Hirošimě, byli vystaveni dávce dvanácti set radů a zemřeli pomalou a bolestivou smrtí. Hmyz se ale ukázal být mnohem odolnější.

Například hmyz napadající dřevo a jeho vajíčka ukrytá pod kůrou dokázaly přežít dávky 48 tisíc až 68 tisíc radů bez zjevných negativních účinků. V roce 1959 zjistili vědci, že k usmrcení octomilky je zapotřebí 64 tisíc radů a k usmrcení parazitického lumčíka dokonce 180 tisíc radů.

Na základě všech těchto testů se postupně ukázalo, že šváb je, alespoň pokud jde o odolnost vůči jadernému záření, vlastně tvor velmi neodolný. K narušení plodnosti švábů stačí pouhých tisíc radů, 6400 radů zabije 93 procent rusů domácích, což znamená, že švábi jsou jen šestkrát až patnáctkrát odolnější než lidé. Zjednodušeně řečeno: švábi by zemřeli i v blízkosti epicentra malého 15kilotunového jaderného výbuchu typu Hirošima a rozhodně by nepřežili větší megatunové vodíkové bomby, které jsou dnes součástí jaderných arzenálů.

To všechno je ale jen slabý odvar proti těm opravdu superodolným tvorům, kteří jsou ale mnohem menší než hmyz. Například drobné želvušky přežijí radiaci až kolem 420 tisíc radů. V současné době je ale podle vědeckého poznání tím nejodolnějším organismem nenápadná načervenalá páchnoucí bakterie Deinococcus radiodurans, která žije bez problémů v prostředí s hodnotou kolem 1,5 milionu radů. A zmražená přežije zřejmě dávku dokonce dvojnásobnou. Přináší to i problémy: vědci ji totiž našli dokonce i na mase, které bylo konzervované právě ozářením.

Kde získali švábi pověst nesmrtelných?

Švábi se rychle rozmnožují, kladou velké množství vajíček a je těžší je zabít chemickými prostředky než jiný domácí hmyz – všechny tyto vlastnosti přispívají k rozšířenému přesvědčení, že vydrží cokoli, dokonce i jadernou bombu.

„Jsou velmi dobře chránění. Pokud se pokusíte švába rozmáčknout, obvykle vydá nepříjemný zápach, který působí jako velmi účinný odstrašující prostředek pro vše, co se je pokouší chytit,“ doplňuje Elgar. „A mají velmi plochá těla, takže mohou uniknout na místa, kam se snadno nedostanete.“

Švábi se však živí zbytky jiných živých organismů, a proto Elgar zpochybňuje, že by byli schopni přežít bez lidí a jiných zvířat. „Nějakou dobu budou schopni jíst mrtvá těla a jiné rozkládající se materiály, ale pokud vše ostatní zemře, nakonec nebudou mít co jíst. A pak už se jim nebude dařit moc dobře,“ zakončuje.

Dříve se přitom předpokládalo, že čím složitější je organismus, tím větší je pravděpodobnost, že bude ovlivněn jaderným zářením. Lidé by tedy byli postiženi více a hmyz méně. Ruff ale tvrdí, že zaměření se na jeden druh opomíjí složitost biologického prostředí a vzájemné vztahy mezi organismy, stejně jako interakce mezi více stresovými faktory současně. „Musíme brát v úvahu celou řadu faktorů. Jsou to například faktory životního prostředí, chronická expozice, účinky napříč generacemi a nedostatek potravy,“ říká. „Rozsah účinků jaderného výbuchu je mnohem větší, než jaký můžete vidět v pečlivě kontrolovaných experimentech a laboratorních podmínkách.“

Vše tedy nasvědčuje závěru, že švábi by jadernou apokalypsu nakonec nepřežili, zakončuje Ruff.

Podíl.