Když se mluví o štěstí, může to znít trochu vágně nebo idealisticky. Přesto se tento fenomén už léta zkoumá velmi konkrétně. Pomocí dat, dlouhodobých průzkumů i historických souvislostí. Profesor Christian Bjørnskov z Aarhuské univerzity, jeden z nejuznávanějších odborníků na výzkum štěstí a společenské důvěry, mimo jiné říká, že štěstí si lze koupit i za peníze.
„Ale záleží na tom, jak peníze utratíte,“ upozorňuje. V rozhovoru pro týdeník Ekonom vysvětluje, odkud se štěstí bere, proč se lidé v některých zemích cítí šťastnější než jinde a proč tuto výhodu není snadné přenést jinam. Mluví také o vlivu imigrace, korupce, populismu a digitálních technologií na důvěru a životní spokojenost. Bjørnskov byl jedním z hlavních řečníků konference WINIR, kterou hostila Fakulta podnikohospodářská VŠE.
Čím se dá vysvětlit, že v severských zemích se lidé dlouhodobě počítají mezi nejšťastnější na světě?
Jistou roli hraje bohatství, stabilní demokracie a vcelku mírumilovná společnost. Ale hlavní rozdíl oproti zbytku světa spočívá v mimořádně vysoké míře vzájemné důvěry. Když se lidí zeptáte, zda lze ostatním věřit, kolem 70 procent Dánů, Norů a Finů odpoví „ano“. Ve Švédsku a na Islandu je to jen o něco méně. Evropský průměr je jen zhruba 30 procent. Důvěra se promítá i do každodenního života. Pokud v těchto zemích ztratíte peněženku, máte velkou pravděpodobnost, že se k vám vrátí. Důvěra zároveň vytváří velmi bezpečné prostředí a je úzce propojena i s velmi nízkou mírou korupce.
Odkud se tato vysoká míra důvěry bere?
Stopa sahá hluboko do minulosti. Dobře to ukazují i oblasti v USA, kam se ve velkém stěhovali lidé ze Skandinávie, například Severní Dakota. Zhruba 40 procent tamních rodin má skandinávský původ a tento stát má dodnes takřka „švédskou“ úroveň důvěry. To naznačuje, že vysoká důvěra byla ve Skandinávii zakořeněná před více než 150 lety. A nejspíš ještě dřív. Ale přesné důvody, proč tomu tak je, neznáme.
Existují alespoň nějaké hypotézy?
Je jich několik. Jedna vychází z nenásilné politické historie. V Dánsku byl například poslední významný politik zabit v roce 1286, zatímco v USA to bylo v 60. letech 20. století. Přechod k demokracii proběhl v Dánsku klidně. Na rozdíl třeba od Francie, kde si vyžádal tisíce životů. Díky tomu se společnosti ve Skandinávii nikdy zásadně nepolarizovaly. Další hypotéza souvisí s mořeplavbou: na lodi přežijete jen tehdy, pokud si lidé důvěřují a spolupracují. Tyto návyky se následně přenesly do celé společnosti.
Portugalci byli také velcí námořníci a úroveň důvěry je tam mnohem nižší.
To je pravda, Portugalsko je opačný příklad. Jeden ze směrů výzkumu spojuje úroveň důvěry s klimatem. Drsné zimy podporují vyšší úroveň důvěry. Ve švédské zimě bez spolupráce s ostatními lidmi nepřežijete, zatímco v Portugalsku ano. V minulosti tak byla důvěra strategií přežití a formuje tyto společnosti dodnes.
Jak se vysoká důvěra projevuje na celospolečenské úrovni?
Lidé očekávají poctivost nejen od sebe, ale kladou výrazně vyšší nároky i na politiky. To výrazně zužuje prostor pro to, co jim může projít. Před několika lety vypukl v Dánsku skandál, když ministr financí nedokázal vyúčtovat asi 3000 korun. Lidé požadovali, aby odstoupil. Ve Francii nebo Německu by to nikoho příliš nevzrušovalo. Voliči jsou velmi citliví na pochybení či nepoctivost. A politikům ve Skandinávii toho opravdu moc neprojde. Nakonec díky tomu získáte lepší politiky a méně politických zásahů do soudů a policie.
Lze model severského štěstí a s ním spojenou vysokou míru důvěry mezi lidmi přenést i do jiných zemí?
Samotnou úroveň důvěry exportovat nelze. Jedinou zemí, kde bylo možné jasně zaznamenat její růst, je Estonsko. I tam to bylo pouze mezi estonsky mluvící populací, nikoli mezi ruskou menšinou. Co ale přenést lze, je pocit osobní svobody. V severských zemích je silně zakořeněná představa, že si člověk může svobodně zvolit vlastní životní cestu. Bez tlaku rodiny, přátel či společnosti. Stejný prvek najdeme i v kulturách Austrálie nebo Nového Zélandu. A právě to je něco, co lze rozvíjet i jinde. Vidíme to už u mladých lidí ve střední Evropě: vnímají osobní svobodu mnohem silněji než jejich rodiče vyrůstající za komunismu. V tomto směru tedy dědictví minulosti není nevratné. Mladí lidé to mění.
Může mít nárůst důvěry v Estonsku souvislost s tím, že země patří mezi světové lídry ve využívání digitálních technologií ve veřejném prostoru?
Nejsem si jistý, zda samotné digitální technologie hrají zásadní roli. Klíčové je, že Estonsko od 90. let dokázalo měnit společnost způsobem, který nenechal běžné občany stranou. Digitalizace tam probíhala s důrazem na zapojení lidí. Právě to posílilo pocit sounáležitosti a důvěry. Estonci jsou v tom mimořádně úspěšní, a navíc jsou právem hrdí na to, že v některých ohledech předstihli Finsko.
Jakou roli hraje typický skandinávský sociální stát ve štěstí lidí?
Na dlouhodobé štěstí příliš vliv nemá. Lidé si na zlepšení života zvyknou, ať už jde o lepší bydlení, auto nebo služby státu, a brzy jim připadají normální. Jakékoliv objektivní zlepšení posouvá naše očekávání. Viditelný skandinávský sociální stát je navíc jen jedním ze způsobů, jak řešit společenské problémy. Jinde je mohou řešit jiným způsobem a dojdou ke stejnému výsledku. Navíc bychom neměli přeceňovat kvalitu služeb v dánském nebo švédském sociálním státě. Některé služby jsou opravdu špatné, ale veřejně dostupné.
Lze si za peníze koupit štěstí?
Rozhodně ano. Ale záleží na tom, jak peníze utratíte. Hmotné věci jako velké auto nebo nový dům rychle ztratí svůj efekt, protože si na ně člověk zpravidla zvykne. Naopak se zdá, že utrácení za zážitky, jako je víkend v Praze, výlet do norských hor nebo návštěva divadelního představení, přinášejí trvalejší štěstí, protože obohacují každodenní život a vytvářejí vzpomínky. Když lidé utrácejí peníze tímto způsobem, jsou o něco spokojenější.
Do jaké míry pomáhá zvyšovat úroveň štěstí dánský způsob života či životní filozofie označovaná jako hygge?
Dánské hygge znamená trávit čas s přáteli a rodinou bez programu či očekávání. Britové dělají něco podobného, když jdou ve čtvrtek odpoledne do hospody, jen tomu neříkají hygge. Ve Skandinávii je však tato praxe součástí kultury a každodenního života. Švédská fika funguje obdobně, je to krátká přestávka na kávu s kolegy, kdy se nesmí mluvit o práci. Podobnou tradici mají i v norské kultuře. Lidé vytvářejí způsoby, jak si užít každý den. Rádi říkáme, že když je v Portugalsku špatné počasí, lidé se rozčilují. Když je v Dánsku a Norsku opravdu špatné počasí, je to záminka, aby si dali horkou čokoládu a buchty. Jsou to zvyky podporující odpočinek, pohodu a pocit štěstí, protože se stávají přirozenou součástí života a kultury.
Dá se štěstí měřit opravdu spolehlivě?
Nejlépe fungují jednoduché otázky typu: „Jak jste spokojeni se svým životem jako celkem?“ Rozlišujeme krátkodobé štěstí, to je například radost z dobrého jídla, skvělého sexu nebo dárku. Vedle toho je dlouhodobá spokojenost s životem. A právě tu lze dobře zachytit touto jednoduchou otázkou. Výzkumy mozku ukazují, že lidé, kteří uvádějí vyšší spokojenost, mají větší aktivitu v prefrontální kůře. Tedy části mozku, která se nachází hned za čelem a očima. Pocity spokojenosti se v ní zpracovávají. Odpovědi bývají poměrně stabilní v čase, ale mezi zeměmi i regiony existují výrazné rozdíly. Třeba v Německu je i 35 let po sjednocení země patrný rozdíl mezi bývalým západem a východem.
Proč tomu tak je?
Hlavním důvodem je historická zkušenost s komunistickými režimy, které systematicky podkopávaly důvěru mezi lidmi. Například ve východním Německu byla čtyři procenta dospělé populace placena Státní bezpečností. Když tři generace vyrůstají v takovém prostředí, důvěra v neznámé lidi prakticky mizí. Podobně je tomu v Česku, Polsku či Maďarsku. Lidé jsou pravděpodobně méně důvěřiví, než byli před nástupem komunismu. A důvěra se po jeho odstranění obnovuje velmi pomalu.
Roste, nebo klesá v Evropě pocit štěstí? A jaký vliv na něj mají sociální média?
Podle letošní Zprávy o světovém štěstí jsou lidé na celém světě, včetně většiny Evropy, o něco šťastnější než před dvaceti lety. Změna je však velmi pozvolná. Výzkumy ukazují, že vliv sociálních médií na pocit štěstí je rozporuplný. Na jedné straně mohou snižovat spokojenost tím, že vytvářejí nerealistické vzory a očekávání, kterým se zejména mladí lidé jen těžko vyrovnávají. Na straně druhé umožňují lidem najít komunity se stejnými zájmy. Člověk může být ve své škole nebo městě jediný, koho fascinuje architektonický styl Bauhausu či konkrétní korejská kapela. Díky sociálním sítím ale najde lidi, kteří sdílejí stejnou vášeň. To může jeho pocit štěstí posilovat.
Existují země, které se trendu růstu štěstí vymykají? Kde úroveň štěstí výrazně roste nebo naopak stagnuje?
V USA štěstí v posledních letech spíše stagnuje, zvlášť u žen. Důvody nejsou úplně jasné a o příčinách se hodně diskutuje. Naopak ve střední Evropě vidíme od 90. let výrazný nárůst pocitu štěstí. Podobný trend zaznamenávají i některé země v Latinské Americe a Asii, například Indie, kde ekonomický růst zlepšil kvalitu života. Rostoucí hospodářství bývá s pocitem štěstí úzce spjato. Významnou roli hrají také lepší instituce, více demokracie, silnější právní stát nebo svoboda projevu.
Kdy během života dosahují lidé největšího štěstí?
Odpovím opačně. Štěstí má často tvar písmene U. Většina lidí je nejméně šťastná ve druhé polovině svých čtyřicátých let. Překvapivě to platí po celém světě. Od mládí štěstí pozvolna klesá, ale po čtyřicítce se zase zvedá, i když z jiných důvodů než dříve. Mladí lidé bývají šťastní díky otevřeným možnostem, bohatému společenskému životu a novým zážitkům. Ve středním věku se ale často dostaví pocit zklamání z nenaplněných plánů a zavřených dveří. Později však přichází nová fáze. Například když děti odejdou z domova. Mnoho lidí to vnímá jako krizi, ale ve skutečnosti vidíme, že tito lidé mají víc času na své dřívější přátele, koníčky i sami sebe. Přehodnocují své ambice, přizpůsobují je realitě a tím nacházejí nový pocit spokojenosti a štěstí.
Může vysoká míra imigrace z různých kultur ovlivnit úroveň důvěry v evropských zemích, zejména v těch severských?
Zatím se nezdá, že by imigrace jako taková důvěru oslabovala. Záleží však na tom, odkud imigranti pocházejí a jak se dokážou integrovat. V Dánsku se například bosenským přistěhovalcům z 90. let podařilo rychle přizpůsobit. Zachovali si vlastní kulturní tradice, doma si vaří jiná jídla. Ale v ostatních ohledech se z nich stali běžní Dánové, přijali společenské normy a hodnoty, včetně vysoké míry důvěry. To se například palestinským přistěhovalcům nikdy nepodařilo. Proto Dánové obecně důvěřují imigrantům méně než rodilým obyvatelům. Když se začnete ptát na konkrétní skupiny imigrantů, dostanete diferencované odpovědi. S Íránci, Bosňany nebo Vietnamci problémy nemají, zatímco jiné skupiny vnímají jako složitější.
Imigranti často přicházejí ze zemí s nižší mírou důvěry. Nesnižuje to tedy průměrnou úroveň důvěry či štěstí na národní úrovni?
To se zatím neprojevuje. Před několika lety jsme s kolegy, včetně Niclase Berggrena, který nyní působí na VŠE v Praze, napsali studii o štěstí imigrantů v Evropě. Ukázalo se, že příchozí z jiných zemí bývají zpočátku méně šťastní. Jejich děti jsou však v průměru stejně spokojené jako ty, jejichž rodiče se v dané zemi narodili. Výjimkou jsou pouze přistěhovalci ze střední a východní Evropy, u nichž se ani v první generaci neprojevuje výrazný rozdíl. Zdá se, že se poměrně rychle asimilují a jejich úroveň štěstí se poměrně rychle vyrovnává s místní populací.
Jakou politikou by bylo možné zlepšit důvěru mezi místními a imigranty?
Dobře se to ukazuje na historicky rozdílném přístupu Spojených států a Kanady. V USA byli noví imigranti často odkázáni sami na sebe, prostě „zmizeli“ v některém státě a nic dalšího se neřešilo. Zůstaly výraznější rozdíly v důvěře. Lidé s řeckými prarodiči jsou méně důvěřiví než ti s německými, kteří jsou zase méně důvěřiví než ti s norskými. V Kanadě jsou na tom s úrovní důvěry všichni stejně, pozorujeme pouze rozdíl mezi anglicky a francouzsky mluvícími částmi země. Od USA se Kanada odlišuje tím, že přistěhovalce vždy někdo přivítal, pomáhal jim, staral se o ně.
Mluvili jsme o tom, že štěstí bývá úzce spjato s ekonomickým růstem. Jaké institucionální reformy tomu ještě mohou napomoci?
Z dlouhodobého hlediska je klíčový boj proti korupci. Takové reformy nejen zlepšují fungování právního systému a policie, ale také zvyšují důvěru lidí v jejich spravedlivost, což přímo ovlivňuje štěstí. Příkladem je Singapur, který během 70. let téměř vykořenil korupci a dnes má velmi dobře fungující instituce, což přispívá k životní spokojenosti jeho obyvatel, i když nejde o zcela demokratickou zemi. Naopak politika, která omezuje osobní svobodu nebo vnucuje, jak lidé mají žít své životy, může štěstí dlouhodobě snižovat. Třeba i Donald Trump sice mluví o svobodě, ale ve skutečnosti svobodu Američanů omezuje. Mohou svobodně žít tak, jak si Trump myslí, že by měli žít.
V mnoha zemích včetně Česka si lidé na korupci zvykli, do jisté míry s ní umí žít. Zlepší tedy její odstranění skutečně kvalitu života?
Přestože si lidé na korupci často zvyknou a berou ji jako běžnou součást života, dlouhodobě podkopává kvalitu institucí. Je to vidět ve školství, u policie i na soudech. I když vám bude jedno, jestli úplatek dáte, nebo ne, celá společnost kvůli tomu funguje hůř. V den, kdy vás postihne nespravedlnost u zkorumpovaného soudu, odsoudí vás za něco, co jste neudělali, dopadne to i na vás. Korupce navíc snižuje důvěru v instituce, takže je lidé méně využívají. To z ní dělá vážný celospolečenský problém, i když se na individuální úrovni může zdát snadno snesitelná.
Jakou roli může v míře štěstí sehrát umělá inteligence?
To zatím nikdo přesně neví. Umělá inteligence může společnost zásadně proměnit. Buď výrazně zlepšit život, nebo ohrozit pracovní místa a živobytí. Jde o „žolíka“, jehož dopady známe jen částečně. Zatím neexistují jasné důkazy, že by AI štěstí ovlivňovala. Doposud funguje spíš jako běžná technologická změna: některá pracovní místa mizí, jiná vznikají. Je to podobné jako při zavedení kontejnerové dopravy. Připravila o práci přístavní dělníky, ale zároveň zlevnila zboží a vytvořila nové příležitosti jinde. Problém je, že ztráty jsou viditelné okamžitě, zatímco nové příležitosti se objevují postupně a rozptýleně. U AI to bude pravděpodobně stejné. Může zasáhnout konkrétní profese, například mladé programátory, ale celkově nejde o nic zcela odlišného od technologických změn posledních staletí. A v mnoha ohledech může život i usnadnit.
Jak důvěra a štěstí ovlivňují podnikání?
Vysoká úroveň důvěry značně usnadňuje obchodování. Ve Skandinávii se běžně uzavírají dohody podáním ruky, beze smluv. Dělá se to třeba i u smluv do dvou milionů eur. Snižuje to náklady a umožňuje mnohem lépe provozovat i menší firmy. Kulturu důvěry podporuje i delegování pravomocí. Řadoví zaměstnanci mají autonomii a řeší mnoho problémů samostatně. Skandinávské firmy jsou díky tomu dynamičtější a produktivnější. Naproti tomu v zemích s nižší důvěrou, jako jsou Francie, Maďarsko nebo třeba i USA, je více byrokracie a rozhodnutí se často musí prodírat až k nejvyššímu vedení. A to trvá.
Mnoho firem má dnes manažera štěstí. Je to podle vás potřeba?
Pokud firma potřebuje manažera štěstí, má problém. Dobře fungující organizace takovou pozici vůbec nemusí mít. V Dánsku tuto roli často přebírá zástupce odborů. Nejde o vytváření štěstí, ale o řešení problémů, které lidem práci znepříjemňují. Samostatná pozice manažera štěstí mi ale přijde přehnaná.
