Každý zhruba desátý člověk v Česku využívá sociální služby. Celkem v nich pracuje skoro 132 tisíc zaměstnanců, další tisíce ale chybí. Právě lidem, kteří se starají o seniory, děti i nemocné, v úterý Asociace poskytovatelů udělila ceny Pečovatel/ka roku. Podobné akce a kampaně mají přiblížit toto náročné a mnohdy nedoceněné povolání.

Kateřina Holubová vyráží z kanceláře do firmy, kde lidé s handicapem renovují nábytek. Ve zkušební době jim bývá oporou. Zároveň se snaží, aby si pak práci udrželi. „Vyřizujeme nástupní dokumenty a pak s klienty chodíme na asistenci na pracoviště,“ popisuje vedoucí sociální rehabilitace z Diakonie Litoměřice Holubová.

V litoměřické diakonii pracuje deset let. Pomáhá lidem s postižením, aby se zvládli osamostatnit. Teď jich mají v péči skoro třicet. Službu může každý z nich využívat dva roky.

„Nejvíce děláme invalidní důchody, pak nácviky bydlení, aby si uměli uvařit, zvládli nakoupit,“ vysvětluje Holubová. Z Litomeřic v úterý dorazila do Prahy. Získala ocenění v kategorii terénní pracovník v sociálních službách.

„Je to práce, kterou mám ráda, naplňuje mě a myslím, že mě poposune dál,“ sděluje s tím, že ocenění je podle ní motivační.

Práce, co má smysl

Národní cenu Pečovatel/ka roku si odnesli i lidé z pobytových a ambulantních služeb, ale také sociální pracovníci nebo manažer. Komise vybírala zhruba ze 120 lidí, kteří se dostali do úzké nominace. Na Novoměstské radnici v Praze jim organizátoři chtěli poděkovat a zároveň upozornit na důležitost tohoto povolání.

„Abychom ukázali široké veřejnosti, že ta profese má smysl, že by si těch lidí měla více vážit,“ doplňuje prezident Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR Jiří Horecký.

Asociace zároveň eviduje tisíce neobsazených míst. Loni chybělo skoro tři tisíce pracovníků. Nejvíc pečovatelé, všeobecné i praktické sestry a také sociální pracovníci. Počet roste, za tři roky je trojnásobný.

Registrovaných sociálních služeb je v Česku přes pět a půl tisíce. Pečují třeba o třetinu lidí starších osmdesáti let. Ve stacionářích, v domovech pro seniory i v těch se zvláštním režimem nabízejí skoro sto tisíc lůžek. To ale nestačí, míst v podobných zařízeních je dlouhodobě velký nedostatek.

„Psychika musí být dobrá“

Už čtyři roky se věnuje práci ošetřovatele také Antonín Honsa z Karviné. Roky se živil jako horník. Prostředí šachty ale díky rekvalifikačním kurzům vyměnil za dům se zvláštním režimem. Přiznává, že je to těžká práce, která ho ale naplňuje. Všechny klienty už důvěrně zná.

Seniorům pomáhá s hygienou i jídlem. Často je polohuje a obléká. Právě polohování klientů považuje za asi nejtěžší část práce. „Je to stejně náročná práce jako havířina,“ sděluje. V práci často slouží i dvanáct hodin v kuse. Duševní pohoda je podle něj u ošetřovatele ještě důležitější než dobrá kondice. Práce s lidmi je totiž psychicky náročná.

„Psychika musí být dobrá, jinak by to nemohl nikdo dělat,“ podotýká. „Stoprocentně mě to naplňuje, každý den, jak jdu do práce, tak se těším. A jsem tady rád,“ dodává Honsa. Řada klientů ho považuje za nejoblíbenějšího ošetřovatele. Podle něj je to možná i proto, že si s nimi často a rád povídá.

Podle průzkumů lidé sociální práci vnímají jako psychicky a fyzicky náročnou. Zároveň ji ale nevnímají jako prestižní nebo dobře ohodnocenou. A to je podle odborníků třeba změnit. „Je velmi těžké sehnat kvalitní zaměstnance do sociálních služeb a také je v nich udržet,“ podotýká ředitelka Diakonie Českobratrské církve evangelické Hana Sklenářová.

„Chtěli bychom se dotknout hlavně témat kompenzace psychické a fyzické zátěže. Zhruba osmdesát procent pečovatelů odpracuje až devatenáct dvanáctihodinových směn v měsíci,“ popisuje Simona Bagárová z organizace Mila. Od příštího týdne se proto organizace začne setkávat s vedením služeb pro seniory. S výstupy se pak chtějí obrátit na stát.

Podíl.