Vánoční pohádky České televize patří každý rok k nejsledovanějším, ale zároveň i nejkritizovanějším pořadům ve svátečním vysílání. Mnoho let se potýkají s problémem, jak alespoň částečně konkurovat prověřeným klasikám typu Tři oříšky pro Popelku, Pyšná princezna či Šíleně smutná princezna, které dospělým divákům zprostředkovávají nostalgický návrat do dětství.
Jejich poetiku samozřejmě napodobit nelze, a tak se poslední dobou autoři některých nových pohádek pokoušeli stereotypy tohoto specifického českého žánru různě převracet. Publiku se ale nezavděčili, neboť štědrovečerní filmy v mnohých domácnostech dotvářejí atmosféru slavnostního večera podobně jako smažení kapra nebo rozbalování dárků pod rozsvíceným stromkem. Proto chtějí diváci vidět na obrazovkách něco, co navazuje na tradici a co tedy vlastně už dobře znají.
Natáčet vánoční pohádku je dost nevděčný úkol. Někomu se nebude zdát dostatečně hezká princezna, jinému zase může přijít příliš zženštilý princ. Dalšímu bude vadit, když se na zažitý žánrový půdorys začnou roubovat současné progresivistické trendy, které posilují především emancipaci dívčích postav.
Ve dvou se to lépe táhne
Letošní film Záhada strašidelného zámku se do žádných experimentů nepouští. Naopak opatrně se vydává zcela „nepobuřující“ cestou, která respektuje pravidla žánru. Potvrzuje to i její sice pravdivé, ale nijak objevné poselství, které podle slov režiséra Iva Macharáčka připomíná, že „každý by si měl uvědomit, že všechny problémy se řeší lépe, když na to člověk není sám“.
Příběh se odehrává na zámku Strašperk, v jehož komnatách probíhají „strašidelné prohlídky jen pro odvážné“. Během nich padají ze zdí obrazy, houpou se lustry a mezi návštěvníky se potuluje bezhlavý rytíř. Záhy se ukáže, že všechny tyto atrakce nechává kvůli vylepšení královského rozpočtu inscenovat princezna Elvíra, kterou ztvárňuje Sofie Anna Švehlíková, devatenáctiletá dcera herců Jitky Schneiderové a Davida Švehlíka.
Že jde o podvod, netuší ani mladý princ Armin v podání Oskara Hese. Ten po jednom „iniciačním“ zážitku z dětství usilovně pátrá po kouzelných bytostech, aby dokázal, že skutečně existují. Po jeho příjezdu na Strašperk ale v zámku začnou mizet lidé. Elvíra se proto ruku v ruce s princem rozhodne přijít těmto podivným událostem na kloub.
Nikdo se nebude bát, není čeho
Štědrovečerní novinka navzdory svému názvu záhadná ani strašidelná není. Postava komorníka, jehož zosobňuje Jaromír Dulava, sice zámecké návštěvníky vítá slovy „Nebojte se, budete se bát“, televizní diváci se ale nemají čeho bát.
Ivo Macharáček, který v roce 2011 natočil zdařilou sváteční pohádku Tajemství staré bambitky a o deset let později i její nepovedené pokračování, nový příběh zabalil do úhledného, barvitého a místy lehce komického hávu. Což je škoda, neboť dnešní školáci, kteří hltají fantasy příběhy, by i na Štědrý den trochu temnoty určitě snesli.
Vyprávění plyne v poklidném tempu, k jehož změně nedojde ani ve druhé polovině, ve které přece jen nastává několik potenciálně dramatičtějších situací. I jim však schází napětí, protože je od počátku zjevné, kdo je osnovatelem intrik. Pokud některým předešlým pohádkám diváci vyčítali zašmodrchaný děj, tentokrát naopak vše plyne přímočaře, a i na daný žánr příliš předvídatelně.
Záhada strašidelného zámku postrádá nejen tajemství, ale také výraznější postavu, kterou mohla být při pečlivějším vyprofilování princeznina vychovatelka Hortenzie ve střízlivém podání Jany Plodkové. Ona i její herečtí kolegové se vyhýbají přehnanému pitvoření. Výjimkou jsou jen přepálené grimasy představitele proradného ministra Jiřího Mádla. Ty připomenou typický neduh tuzemských pohádek, ve kterých zlo nebývá démonické ani hrozivé, nýbrž groteskní nebo přitroublé.
Princ tradičně zachraňuje princeznu
Scenárista Tomáš Syrovátka se ojediněle pokouší i o narážky na současnost, které ale působí spíše rušivě. Děti navíc jen těžko pochopí jejich smysl, když například ministr začne podrážděně trousit poznámky o „růstu hrubého domácího produktu“.
„Emancipační“ aktivity jsou tentokrát potlačeny. Hlavní dvojice naplňuje své tradiční role ve smyslu „princ zachraňuje princeznu“. Elvíra sice organizuje strašidelné prohlídky, aktivně se však zapojí jen do jednoho šermířského souboje, který navíc slouží spíše jako kulisa pro vzájemné vyznání lásky. Za 90 minut je to de facto jediná opravdová akční scéna, a to s poněkud mdlou choreografií.
Najde se i pár nedůsledností. Přestože je existence bezhlavého rytíře – stejně jako ostatní strašidelné výjevy během prohlídek – jen podfuk, najatý mladík, který ho představuje, z nejasných důvodů i ve chvílích, kdy má „volno“, nadále nosí brnění a v ruce helmu. Když na balkoně zmizí královský otec, jeho korunu nenajde Elvíra na místě činu, ale v přilehlé zámecké komnatě. Jsou to drobnosti, zbytečně ale oslabují logiku příběhu.
Ačkoli se film, který vznikl v česko-slovensko-německé koprodukci, natáčel v atraktivním prostředí zámků Chyše a Dobříš, působí příliš „televizně“. K tomu přispívají i nevalné digitální triky. Naštěstí jich není mnoho.
Letošní štědrovečerní pohádka nikoho z diváků zřejmě příliš nerozčílí, ale ani ničím nepřekvapí. Spíše bude odsouzena k zapomenutí. A repríz v prime timu během vánočních svátků v následujících letech se patrně nedočká.
