Vypadá, jako by právě vyjela z továrny ve francouzském Billancourtu, ve skutečnosti jí v květnu bude už 36 let. Modrozelená Superpětka totiž nikdy neplnila účel, pro který byla vyrobena. Její majitel ji koupil, postavil do garáže a brzy nato zemřel. Dědicové pak auto nechali dlouhá léta stát bez povšimnutí, než jej objevil sběratel z Německa.
„To auto je fascinující, i když nejde o Ferrari nebo Aston Martin,“ říká majitel berlínské prodejny veteránů Roland Kayser, zatímco obhlíží „er pětku“ druhé generace, která zrovna pózuje na prodejní ploše. „Když si uvědomím, že pochází ještě z doby před pádem železné opony a teď tady stojí, jako by právě vyjela z výroby, nemohu tomu skoro uvěřit.“
Nejenže R5 vypadá jako nová, ale je podle Kaysera stále plně funkční. „Dokonce i palubní hodiny tikají, což bývá u aut, která desítky let stála, velmi vzácné,“ dodává.
Na příležitost si pořádně zajezdit čeká roztomilý renault bez nadsázky velmi dlouho. Do provozu byl zaregistrován 23. května 1989 ve městě Como na severu Itálie. „Už tenkrát si jej pořídil starší pán, který s ním evidentně téměř nejezdil. Když pak zemřel, jeho dědicové auto nechali odpočívat v garáži až do března 2024, kdy se o něm dozvěděl sběratel francouzských veteránů,“ vypráví Kayser.
Druhý majitel věnoval autu nové brzdy, vyměnil zpuchřelé pneumatiky a další gumové díly, podvozek ošetřil voskem. „Jenže i jemu je přes 70 let , a protože si teď s manželkou pořídili na důchod menší domek, musí svou sbírku zredukovat,“ vysvětluje.
Auto, jehož nájezd 1118 kilometrů může prodejce doložit, vypadá jako nové nejen na první pohled, ale i na ten druhý nebo třetí. Stačí nahlédnout pod koberce nebo se zaměřit třeba na hever v motorovém prostoru – nikde není ani stopa po nějakém opotřebení nebo nečistotách. „Když jsem kvůli fotkám sklápěl zadní sedadla, uvědomil jsem si, že jsem pravděpodobně první, kdo to dělá,“ vzpomíná Kayser.
Druhá generace Renaultu 5 se představila na pařížském autosalonu v září 1984. Karoserie, kterou navrhl italský návrhář Marcello Gandini, sice vycházela z původní R5 z roku 1972, její nová interpretace však byla o 8,5 centimetru delší. Auto, známé také pod názvem Supercinq, tedy Superpětka, mělo modernější podvozek s motorem umístěným napříč, který převzalo od větších modelů R9 a R11.
Právě vylepšené jízdní vlastnosti jsou tím, čím se dvojka od jedničky liší zcela zásadně. První generace Renaultu 5 s podélným uložením motoru totiž byla už při svém uvedení koncepčně zastaralá, ale konstruktéry při vývoji tlačil čas – techniku, včetně nápadné řadicí kliky trčící z přístrojové desky, převzali bez velkých změn od staršího typu R4.
Co však zůstalo společné oběma generacím, je populární řadový čtyřválec Cléon-Fonte. Renault jej do svých aut začal montovat v roce 1962 a pak v tom pokračoval dalších neuvěřitelných 42 let.
I když druhá série Renaultu 5 nedosáhla věhlasu té první, nakonec se vyráběla až do roku 1996 a vznikla v úctyhodných 3 464 217 exemplářích. Většina z nich už vzala za své, malých lidových aut si nikdy nikdo moc nevážil.
Teď se tedy sběratelům nabízí vzácná příležitost vlastnit unikátně zachovalého svědka masového motorismu pozdních 80. let minulého století. Nabídková cena, v přepočtu půl milionu korun, vlastně není ani přehnaně vysoká.
