Z malých špitálů zmizí běžná medicína. Takový dopad bude mít podle šéfa nemocniční asociace Michala Čarvaše verdikt Ústavního soudu. Ten rozhodl, že regionální nemocnice nejsou diskriminované, když dostávají za některé výkony až dvakrát nižší platby oproti velkým nemocnicím. Čarvaš chce proto jednat s novým ministrem zdravotnictví, aby platby přenastavil. A kandidát za ANO Adam Vojtěch souhlasí.
„Není důvod, aby se úhrady za běžné operace lišily,“ říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz možný budoucí ministr zdravotnictví Adam Vojtěch. Současně ale podotkl, že jakákoliv náročnější péče už do malých nemocnic nepatří – měla by ji dělat jenom špičkově vybavená centra. „Malé nemocnice se také budou muset částečně specializovat,“ říká Vojtěch, který už ministerstvo zdravotnictví v minulosti vedl.
Souhlasíte s vyjádřením Michala Čarvaše, že se kvůli rozhodnutí Ústavního soudu přestane dělat v menších špitálech běžná medicína?
Částečně. Je pravda, že běžné výkony by měly být ve všech nemocnicích placené zhruba stejně. Mám na mysli takové věci, jako je třeba operace slepého střeva nebo žlučníkových kamenů. Není důvod, aby se tyto úhrady lišily. Chystám se proto – pokud se znovu stanu ministrem zdravotnictví – tyto platby opět sbližovat. Už jsme s tím začali v předchozím volebním období, když jsem byl ministr poprvé – spustili jsme program, který se o sblížení úhrad snažil. Je to důležité proto, aby v regionálních nemocnicích zůstala zachována základní péče.
Současně to ale neznamená, že bych nebyl pro centralizaci určité péče do velkých nemocnic. Centralizace je potřeba, je to i v zájmu pacientů. Na datech pojišťoven se totiž jasně ukazuje, že i v malých nemocnicích se někdy provádějí poměrně náročné operace. A to může být problém, protože se často dělají jen ve velmi malých počtech, takže lékaři nejsou dostatečně zkušení a vytrénovaní. Menší nemocnice taky nemají tak silné personální a technické vybavení. To pak znamená horší kvalitu.
Jak by to tedy mělo ideálně vypadat?
Podle mě je budoucnost v tom, že budou nemocnice víc spolupracovat. Není nutné, aby všichni dělali všechno. Nemocnice mohou mít jen nějaký společný základ, který zaručí dostupnost bazální péče, v dalších oblastech se ale mohou specializovat. Každá z nich se přitom zaměří na něco jiného.
Už to tak funguje třeba v Jihočeském kraji. Tam je několik regionálních nemocnic, které jsou vzájemně provázané jedním holdingem. Každá má v tomto řetězci svoje místo – třeba nemocnice v Prachaticích je silná v oblasti ortopedie, další zase dělá něco jiného. Pokud pacient potřebuje péči určitého typu, tak si ho nemocnice vzájemně předají – tak, aby se vždycky dostal na správné místo.
Díky tomuto modelu je možné zachovat péči i v nejodlehlejších regionech, aniž bychom zbytečně vyčerpávali peníze a personál na velké množství malých nemocnic, které pak zůstávají nevytížené a poloprázdné. Doba na lůžku se totiž díky pokrokům medicíny zkracuje. Péče se přesouvá do ambulantního řešení, jednodenní chirurgie či stacionářů. Minimálně ty by měly na každém místě zůstat.
To říká i současné dosluhující vedení ministerstva zdravotnictví – pokud na nějakém místě zanikne nemocnice, vyroste místo ní alespoň poliklinika s ambulancemi a jednodenní chirurgií. V praxi se to ale ne vždycky děje. Už vím nejméně o jednom případu, kdy pojišťovny ambulantní péči v daném místě nasmlouvat nechtějí…
Pro takové případy bude třeba dát pojišťovnám mnohem přesnější noty pro to, jak péči nasmlouvávat. Měly by lépe zdůvodňovat, a to na základě dat, proč někde někomu smlouvu dají a jinde ne.
Dnes taková pravidla neexistují, což může působit problémy. K tomu je ale třeba vytvořit i systém pro sledování čekacích lhůt na plánovaná vyšetření – aby měly pojišťovny přehled o dostupnosti péče v daném regionu. Každá smlouva pak bude podložená daty, bude to jednoznačné. I na to se jako případný ministr chystám, budu chtít v tomto duchu změnit zákon. Čekací doby a dostupnost péče se musí hlídat a zveřejňovat.
Jak to bude s fakultními nemocnicemi? Ty si zase mnohdy stěžují, že jsou přehlcené. Místo toho, aby dělaly jen superspecializovanou medicínu, totiž musí řešit i běžné problémy pacientů, kteří nenajdou pomoc v malých zanikajících nemocnicích…
Fakultním nemocnicím by se mělo opravdu odlehčit. To se ale podle mě přirozeně stane, pokud zavedeme všechna opatření, o kterých jsem mluvil. Je ale pravda, že úplně tyto nemocnice běžné medicíny nezbavíme a není to ani žádoucí. Třeba v Praze totiž skoro žádné jiné než fakultní nemocnice nemáme. Přitom je tu asi 1,3 milionu lidí, kteří taky občas potřebují odoperovat slepé střevo. A samozřejmě nemá smysl je kvůli tomu hnát do nemocnic v Mladé Boleslavi nebo v Mělníku. Ta péče tam proto v určité míře musí zůstat.
Druhým důvodem pro zachování běžné medicíny ve fakultních nemocnicích je erudice tamních lékařů. I chirurgové z fakultní nemocnice musí umět odoperovat obyčejný žlučník, nemůžou se zaměřovat jen na transplantace plic či odstranění tumorů na mozku. Musí si udržovat i základní dovednosti potřebné k běžným výkonům. Platí ale, že by za tyto běžné výkony měli dostávat přibližně stejné peníze jako jejich kolegové v menších zařízeních.
