Vesnice Stéblová severně od Pardubic. Místo v rovinaté krajině Polabí, které se ničím nevymyká. Prochází tudy přímka železniční trati, v dálce z horizontu trčí skalnatý pahorek se zříceninou hradu Kunětická hora, jinak se tu líně rozprostírají pole, tu a tam doplněná remízky listnáčů. Na podzim roku 1960 se to však dramaticky změní.

Zdejší jednokolejná trať se zapíše do dějin nejen české, ale i evropské železniční dopravy. Hlavní roli sehraje osobní vlak číslo 608 s dvanácti vagony tažený parní lokomotivou na trase z Liberce do Pardubic a motorák číslo 653 líbezně zvaný Hurvínek tvořený šesti vozy jedoucí z Pardubic do Hradce Králové.

Dodnes není jasné, co se tehdy u Stéblové stalo. Událost před lety popsal novinář Martin Novák na webu Aktuálně.cz. Tento materiál doplňuje další podrobnosti nalezené v dobových dokumentech.

Nádraží, jako bylo ve Stéblové, jsou po Česku stovky. Malá staniční budova s místností výpravčího a čekárnou, pokladna, nástupiště, lavičky, vedle přejezd se závorami. Před zhruba deseti lety však nádražní budovu srovnaly se zemí buldozery a nahradil ji lehký přístřešek zastávky.

V pondělí 14. listopadu 1960, v 16 hodin a 20 minut projede stanicí Stéblová rychlík z Hradce. Ve stejnou dobu zapadne slunce. Je pošmourno, teplota rychle klesá ke třem stupním nad nulou, začíná se snášet mlha. Minutu před tři čtvrtě na pět přijede do stanice další vlak z Hradce Králové, který se tu křižuje s protijedoucí soupravou. V 16.57 se vlaky minout. Sedm minut po páté hodině je ze Stéblové vypraven výchozí vlak směrem na Pardubice.

V 17.40 přijede do stanice vlak číslo 608, zastaví na první koleji, svým posledním vozem asi dvacet metrů za kanceláří výpravčího. Má sedm minut zpoždění. Ve Stéblové obvykle čeká na příjezd protijedoucího motoráku číslo 653. Obě soupravy se zde pravidelně křižují.

Nádraží opanuje tma a hustá mlha, viditelnost je asi jen 50 metrů, v dosahu několika stovek metrů nádraží jsou pouze tři světelné stožáry s elektrickými žárovkami. Mechanická návěstidla osvětlují petrolejové svítilny. Svědci později uvádějí, že ten den viděli jen nezřetelné siluety lidí.

Několik cestujících vystupuje, další naopak k vlaku číslo 608 přichází a chystají se nastoupit. Výpravčí sleduje příjezd soupravy před nádražní budovou, ale pak jde dovnitř, aby připravil vše pro vjezd protijedoucího vlaku 653. I ten je opožděn. O osm minut.

Neuplyne ani celá minuta, když starší průvodčí, stojící v posledním vagonu, dává bílým světlem znamení dopředu k lokomotivě a hlasitě volá „odjezd“. Signál přebírá vlakvedoucí i mladší průvodčí uprostřed vlaku a od něj pak strojvedoucí.

Tajná zpráva ministerstva vnitra z konce listopadu 1960 líčí:

„Měla být provedena vykládka zboží ze služebního vozu. Ještě než byly tyto úkony provedeny, dal se vlak po pětačtyřiceti až pětapadesáti sekundách najednou do pohybu, i když podle jízdního řádu je jeho předepsaný pobyt ve stanici Stéblová pět minut. Navíc nebyl řádně vypraven výpravčím a neměl postavenu jízdní cestu.“

Výpravčí uvnitř staniční budovy oknem zděšeně zahlédne, jak se vlak tažený parní lokomotivou rozjíždí. Chvatně přenastaví vjezdové návěstidlo pro motorák 653 zpět do polohy zakazující jízdu a vyběhne z kanceláře.

Hlasitě píská na píšťalku akustické znamení „Zastavte všemi prostředky“ a běží za vlakem s úmyslem ho zastavit otevřením koncového uzavíracího kohoutu posledního vozu. Jenže parní lokomotiva nabírá rychlost neobvykle svižně.

Vlakvedoucí později u soudu řekl, že běžící postavu z okna viděl, ale kvůli mlze a tmě nepoznal, že jde o výpravčího snažícího se za každou cenu vlak zastavit. Myslel si, že je to cestující, který nestihl včas nastoupit.

Udýchaný výpravčí nemá šanci, běží zpět ke staniční budově a posílá za soupravou výhybkáře na bicyklu. Ani ten však již rychlostí nestačí.

Vlak 608 má v tu chvíli před sebou poslední výhybku a u ní odjezdové návěstidlo s červeným světlem v poloze zakazující jízdu, u něhož má zastavit. Výpravčí však záhy po návratu do kanceláře slyší, jak parní lokomotiva výhybku, nastavenou na příjezd motoráku z Pardubic, s hlukem projela. Návěstidlo signalizující „stůj“ nezaznamená strojvedoucí, ani jeho pomocník na lokomotivě, který se věnuje úklidu a obsluze kotle, nevšimne si ho vlakvedoucí ani průvodčí.

Výpravčí ze Stéblové učiní poslední pokus vlak zastavit. Zavolá obsluze závor na hradle u Rosic nad Labem, aby se zastavila protijedoucí motorový vlak. Jenže muž se v drnčícím telefonu ohlásí až na třetí zazvonění. Je to přesně ve chvíli, kdy motorák kolem něj prosviští. „Právě projel,“ hlesne do sluchátka. Varovat strojvedoucího už nestihne. Chybí možná několik sekund…

Epizodu si můžete pustit také jako podcast. Celou verzi najdete na HeroHero.

Katastrofu již nelze odvrátit. Oba vlaky se blíží vstříc svému tragickému osudu. Strojvedoucí páry a motoráku, mimochodem oba ze stejného depa, se spatří navzájem ve vzdálenosti zhruba šedesáti metrů od sebe. Srážce už zabránit nemohou.

V 17:43 se ozve obrovská rána, údajně slyšitelná až do vzdálenosti dvou kilometrů. Výhybkář na kole, marně stíhající vlak číslo 608, spatří z dálky jeho koncová světla stojící na místě. Je mu jasné, že je zle.

Více než tři sta tunový dvanáctivagonový kolos se zakousne do plně obsazeného motoráku asi šedesátikilometrovou rychlostí. Následky srážky jsou otřesné. V sešrotovaných vagonech obou souprav skončí život 118 lidí, někteří z nich zemřou v nemocnicích. Zahyne strojvedoucí motoráku, vlakvedoucí i průvodčí. Přes sto dalších lidí přežije s těžkými zraněními, včetně amputací rukou či nohou. Jedenadevadesát dětí ztratí jednoho z rodičů, osm dokonce oba.

V dějinách českých zemí to je dodnes nejtragičtější nehoda. Od té doby v Evropě došlo co do počtu mrtvých jen k jediné havárii, kdy zemřelo více lidí. V roce 1974 na nádraží v Záhřebu zahynulo 153 osob.

Jaroslava Hlaváčková žila ve vesnici Čeperka, která leží na trati hned za Stéblovou. Mezi třinácti lidmi ze vsi, kteří ten večer zahynuli, byli tři její příbuzní. Otec, strýc a sestřenice. Její manžel a syn přežili díky tomu, že stihli předchozí vlak.

„Když se můj otec dlouho nevracel, šla jsem na nádraží, abych zjistila, co se děje. Cestou mi jeden soused řekl, že se srazily vlaky,“ vzpomínala v roce 2010 na den, který změnil život mnoha rodinám mezi Pardubicemi a Hradcem Králové.

Mnoho obětí – hlavně těch z předních vagonů – srážka roztrhala. Desítky cestujících uhořely. Některé pozůstatky nebyly identifikovány, někteří lidé byly ještě před několika lety vedeni jen jako pohřešovaní.

„Otce dlouho nemohli najít. Říkali mi, že asi nebudu mít do hrobu co pochovat, protože žádné ostatky nemají. Nakonec jsem ho identifikovala jen podle hnědých polobotek, které si krátce předtím koupil.“

Jaroslava Hlaváčková ještě mnoho let poté špatně spala, brala prášky na uklidnění a vůbec se nemohla přiblížit ke stanici ve Stéblové.

„Otec měl mít původně v tento den už dovolenou, ale po dohodě na pracovišti si ji odložil. Říkal, že ho nezabije, když na ní půjde o několik dní později. Bohužel ho to zabilo.“

Tehdejší komunistický režim chtěl rozsah havárie pokud možno co nejvíce utajit s odůvodněním, že by ji mohli zneužít takzvaní „nepřátelé socialismu“. Tehdejší sdělovací prostředky včetně Rudého práva a agentury ČTK měly z Ústředního výboru KSČ, dost možná dokonce přímo od tehdejšího prezidenta Antonína Novotného, nařízeno, aby informovaly o nehodě jen velmi stručně. Následný soudní proces byl neveřejný, postižení v tichosti odškodněni, na vše se mělo co nejrychleji zapomenout.

Pozoruhodný je fakt, že i přes poměrně rozsáhlé vyšetřování a výslechy desítek svědků se nepodařilo, a téměř jistě už nepodaří, zjistit, co přesně způsobilo, že vlak s parní lokomotivou, jedoucí z Liberce do Pardubic, opustil předčasně stanici Stéblová, kde se měly soupravy křížit, a vydal se tak vstříc protijedoucímu motorovému vlaku.

Klíč k rekonstrukci toho, co se onoho temného večera stalo, leží ve Státním oblastním archivu v Zámrsku nedaleko Pardubic a v Archivu bezpečnostních složek.

Sem přemístili hromadu policejních spisů a protokolů z Krajského soudu v Hradci Králové, kde se v roce 1961 konal proces s obviněnými. V tichu studovny archivu, v prostorách bývalého zámku, tak z dobových zápisů a poznámek vystupuje drama nejtragičtějšího podvečera v dlouhé historii české železnice.

Jediné fotografie nehody a hořících vagonů, pořízené ještě během večera a noci krátce po srážce, pocházejí právě z dokumentace k vyšetřovacímu spisu, uloženého v zámrském archivu.

Co se tedy 14. listopadu 1960 krátce před šestou hodinou večer ve Stéblové odehrálo?

Starší průvodčí, který dal jako první pokyn k odjezdu vlaku tvrdil, že za tmy a husté mlhy viděl u vagonu záblesk zeleného světla a domníval se, že výpravčí mává povolení k odjezdu. I někteří lidé vypověděli, že ve stanici viděli nezřetelné zelené světlo – například muž, který stál u vlaku, další pak poblíž staniční budovy, který nasedal na kolo.

„Dva svědci uvádí, že u vlaku 608 někdo rozsvítil zelené světlo, čímž byla částečně potvrzena výpověď staršího průvodčího. Podle těchto svědeckých výpovědí bylo zelené světlo mezi třetím a čtvrtým vozem od konce vlaku,“ shrnuje zpráva ministerstva vnitra.

Ale co to bylo za světlo a od koho případně pocházelo, zda se jednalo o optický klam, o nějaký odraz, či zda se vůbec nějaké světlo objevilo, na to se nikdy nepřišlo. Tento moment zůstal záhadným a nevysvětleným.

Faktem je, že výpravčí ve Stéblové nic signalizovat nemohl, neboť v té chvíli nestál u kolejí, ale byl uvnitř budovy. Podezření padlo na mladšího průvodčího z šest set osmičky, který měl u sebe baterku se třemi barevnými filtry, včetně zeleného. Ten ale tvrdil, že jeho světlo bylo ve stanici bílé, což potvrdil strojvedoucí a pak i posudky expertů.

Nicméně vyšetřovatelé do protokolu napsali, že sám průvodčí nevyloučil, že mohl zelenou clonu nevědomky skutečně zaměnit. Nehledě na to, že takzvanou výpravku směl používat pouze výpravčí, nikoliv průvodčí, který ji navzdory předpisům vyfasoval. 

Nikdo z vlakové čety soupravy číslo 608 se nepozastavil nad tím, že protijedoucí vlak ve Stéblové ještě nestál na druhé, vedlejší koleji. Přitom strojvedoucí obsluhoval tento spoj před tím již desetkrát. Podle výpovědí se všichni domnívali, že kvůli zpoždění dojde ke křížení obou vlaků v následující stanici Rosice nad Labem.

Jaroslava Hlaváčková, která v jediném tragickém okamžiku přišla o tři příbuzné, vylíčila:

„Zdravotníci a vojáci, kteří tam zachraňovali zraněné a vyprošťovali lidi zpod trosek, vyprávěli, že někteří lidé v šoku utíkali pryč od nehody, jiní zmateně bloudili po polích kolem tratě.“

Všechny vozy motorového vlaku číslo 653 byly silnou parní lokomotivou totálně zdemolovány kromě posledního, který se utrhl.

Počet obětí by možná nebyl tak vysoký, kdyby pomocník strojvedoucího páry po srážce nevyklopil rozžhavené uhlí pod lokomotivu. Obával se výbuchu kotle. Ovšem uhlí se smísilo s naftou unikající z motoráku. Vzplál obrovský oheň. Lidé, uvěznění v troskách vagonů motoráku, kvůli tomu uhořeli.

Zpráva o železničním neštěstí u Stéblové byla hlášena do stanice v Hradci Králové provoznímu dispečerovi v 17.49 a během několika minut se rozjela masivní záchranná operace, do které bylo nasazeno velké množství zdravotníků, hasičů, policistů i vojáků. První sanitka dorazila ve čtvrt na sedm, záchranáři o patnáct minut později.

„Vyprošťování raněných zprvu prováděli zaměstnanci Československých drah z postiženého vlaku a obyvatelé z okolních obcí. Po příjezdu profesionálních jednotek dostala akce organizovaný ráz. Bylo zřízeno polní obvaziště, střežená místa pro soustředění zachráněného majetku a věcí. Pro rychlý přesun sanitních vozů obsadili příslušníci Veřejné bezpečnosti trasu od místa nehody až k nemocnici v Pardubicích a v Hradci Králové,“ popisuje dobový vládní dokument popisuje.

Na místo se sjely vojenské vyprošťovací vozy, železničáři z obou stran poslali speciální pomocné vlaky. Stateční záchranáři riskovali vlastní život, když za zraněnými pronikali do hloubi hořících trosek. Dvě hodiny od okamžiku srážky bylo vyprošťování v podstatě skončeno. Až na jednu výjimku.

Skupina improvizovaně složená z policisty, vojáka, svářeče pomocného vlaku ČSD, předsedy jedné z organizací Československého svazu mládeže a zaměstnance nemocnice v Pardubicích se šest hodin snažila zachránit těžce zraněného, ohořelého vojáka. Což se jim nakonec půl hodiny po půlnoci podařilo. Bohužel důstojník druhého dne v nemocnici zemřel.

„Odstranění trosek vlaku z kolejí za pomoci dvou parních jeřábů Československých drah a vyprošťovacích aut ČSA bylo ukončeno v půl osmé ráno druhého dne. Trosky byly ihned naloženy na nákladní vagony. Půl hodiny před polednem byla nakládka skončena a parní jeřáby odvolány. Po úpravě povrchu trati ve čtvrt na jednu byla obnovena sjízdnost koleje. Ve 12.30 hodin projel místem první vlak ze Stéblové do Rosic nad Labem,“ popisuje spis datovaný k 21. listopadu.

Následovalo poměrně rychlé vyšetřování, které nemělo o vinících pochyb. Strojní ani vlaková četa neplnila co měla, strojvůdce se svým pomocníkem se dostatečně nevěnovali všem náležitostem vyžadovaným při odjezdu vlaku z nádraží, i při nájezdu na jednokolejnou trať. Porušili několik pravidel. Sérii nedbalostí a chyb nakupili i průvodčí s vlakvedoucím.

Vyšetřování zároveň odhalilo množství nedostatků a pochybení v personální struktuře ČSD i v samotném systému železniční dopravy v Československu. Jednou z nich byly třeba finanční odměny pro obsluhu vlaků za to, že jezdí včas.

Archivní dokument praví, že se vlakové a strojní čety často snažily případná zpoždění dohnat nebo falšovaly vlakopisy, když v nich uváděly náležité časy, ačkoliv byly vlaky zpožděny. A to vše jen proto, aby získaly prémie. Tato praxe se projevila i u katastrofální nehody u Stéblové. Jak víme, vlak číslo 608 přijel do své poslední stanice o sedm minut později. Zpoždění přitom nabral v Hradci Králové, kde čekal na jinou soupravu.

Při soudním procesu, který se konal v únoru 1961, dostali strojvedoucí, vlakvedoucí, pomocník strojvedoucího a starší průvodčí vlaku číslo 608 tresty od jednoho a půl do pěti a půl let vězení.

Pro těžce zraněné cestující a pro příbuzné těch, kteří u Stéblové zahynuli, ale martyrium pokračovalo mnoho dalších let.

Můj syn měl zrovna ten den desáté narozeniny. Od té doby jsme je už žádný rok neslavili,“ vzpomínala Jaroslava Hlaváčková na osudný den, kdy ztratila ve vlaku otce a další dva příbuzné.

Při pokusu novináře Martina Nováka kontaktovat další pamětnici – paní Kohoutovou ze Stéblové – řekl do telefonu její syn: „Kdykoliv si matka na ten den vzpomene, strašně se rozruší a je jí pak zle. Raději se jí, prosím, na to neptejte.“ Bylo to půlstoletí od neštěstí.

Pamětníci vzpomínali, že i přes snahu oficiálních míst tragédii ututlat se v Hradci Králové ujalo rčení „hrůza jak u Stéblové“ jako označení čehosi, z čeho jde strach a mráz po zádech.

Videoukázka k dalšímu z případů ze seriálu Podivné zločiny:

Podivné zločiny – Otec uprchlíků (teaser) | Video: Pavel Švec

Podíl.