Ve čtvrtfinále Poháru mistrů evropských zemí (PMEZ), předchůdce dnešní Ligy mistrů, se v březnu 1966 odehrálo něco, co dodnes nemá jasné vysvětlení.
Odveta mezi Partizanem Bělehrad a Spartou skončila nečekaným kolapsem letenského týmu. Sparta prohrála 0:5 a o podivném zápase se mluví dodnes.
Přitom všechno vypadalo ideálně. Sparťané byli po úspěšném zimním turné v Jižní Americe ve výborné formě. V prvním utkání v Praze porazili jugoslávského mistra 4:1 a mohli vyhrát ještě výrazněji. Několik velkých šancí zůstalo nevyužito.
Do Bělehradu tak letěli s pohodlným náskokem a postup do semifinále se zdál být na dosah.
„Vyrovnat náskok Sparty je nemožné,“ netajil jugoslávský tisk před odvetou své obavy.
Realita ale byla úplně jiná. Sparťanský útok neútočil a obrana nebránila. Hosté si nevytvořili jedinou pořádnou šanci a brankáře Šoškiče ani jednou vážně neohrozili. Už ve 35. minutě vedl Partizan 4:0.
Trenér Václav Ježek pak dlouho hledal vysvětlení, co se vlastně stalo.
„Zpočátku optimisticky naladěni moji svěřenci necelou hodinu před zápasem upadli do jakési letargie, jakoby je cosi vtahovalo do útlumu. Hned jsem je začal povzbuzovat, ale moc to nepomáhalo. Při rozcvičce byl v porovnání s jugoslávskými hráči vidět markantní rozdíl a tento obraz se nezměnil ani v zápase, především pak v prvním poločase. Veškerá organizace naší hry se zhroutila, taktické pokyny se ukázaly jako zbytečné,“ vzpomínal zkušený kouč.
Na hřišti vládl zmatek.
„Kdo měl hrát defenzívně, tak se snažil útočit – a naopak. Kromě Vojty se ani jediný hráč nemohl dostat do obvyklého tempa. Všichni působili po psychické i fyzické stránce unaveným dojmem. Několik měsíců jsem se snažil zjistit příčiny této nenormální situace. Kolovaly různé pověsti a dohady, něco se shodovalo se skutečností, ale přímých důkazů jsem se nikdy nedopátral,“ dodal Ježek ještě po mnoha letech.
Na zvláštní okolnosti vzpomínal také sparťanský útočník Václav Mašek.
„Začalo to už strastiplnou cestou z letiště do hotelu. V něm jsme pak dlouho čekali na jídlo, neměli pro nás uzavřené láhve s nealko pitím, zato však nechyběly nevraživé pohledy. Naše vystoupení pak mohla ovlivnit třeba i káva, kterou jsme pili také před zápasem. Mimo Vojty, který jako jediný podal standardní výkon. Bylo pak nepochopitelné, že po utkání jsme se všichni místo zklamání, smutku a skleslosti tvářili jako by se nic nestalo,“ řekl dlouholetý sparťanský útočník.
„Docházelo nám to až v dalších dnech, což pak bylo děsivější. Dlouho mi pak bylo líto velkého počtu fanoušků, kteří plni optimismu přijeli s velkým Švejkem a s nápisem Na Bělehrad. Ještě chci dodat, že Partizan měl za sebou už jeden problém s domácím zápasem, za což byl potrestán,“ připomínal tehdy vynikající útočník.
Své vzpomínky přidal také Josef Vojta.
„Působili jsme dojmem, jako kdybychom celou předchozí noc byli na flámu. Chyběla nám vůle, chuť do hry a aspoň minimální snaha. Nebylo to normální, ale ani regulérní,“ prohlásil fotbalový univerzál.
