Obvodní soud pro Prahu 1 rehabilitoval kardinála Josefa Berana, kterého držel komunistický režim téměř 15 let v internaci. České televizi to potvrdila mluvčí soudu Ivana Tichá. Podle předkladatele návrhu, advokáta Lubomíra Müllera, internace kardinála proběhla bez soudu. Berana komunisté internovali v letech 1951 až 1965 na různých místech v Československu. Po jmenování kardinálem v roce 1965, kdy odcestoval do Říma, se už do vlasti nemohl vrátit. Zemřel v roce 1969 v nedožitých jednaosmdesáti letech.
„Zdejší soud usnesením rozhodl o tom, že ThDr. Josef Beran, dr. h. c. mult. je účasten soudní rehabilitace v souvislosti s nezákonným zbavením osobní svobody nucenou internací, respektive izolací na různých místech v České republice v době mezi 7. březnem 1951 až 17. únorem 1965,“ sdělila Tichá.
Podnět k návrhu dal advokátovi Müllerovi ředitel brněnského Muzea českého, slovenského a rusínského exilu Jan Kratochvil. „Poté, co došlo k rehabilitaci dalších, například Josefa Toufara nebo Františka Wonky, mě požádal, abych to připravil i ve prospěch Josefa Berana,“ vysvětlil Müller.
„Pan arcibiskup mně nemohl udělit plnou moc k zastupování, neboť v roce 1969 zemřel, a pan Kratochvil není jeho blízkým příbuzným, který by mne k tomu mohl zmocnit ve smyslu zákona o soudní rehabilitaci. To ale nijak nebrání tomu, aby kdokoli mohl státnímu zastupitelství předložit podnět k nápravě nějaké nespravedlnosti,“ objasnil Müller, který se dlouhodobě zabývá obhajováním politických vězňů komunistického režimu.
Symbol útlaku pro náboženské přesvědčení
Beran byl římskokatolickým duchovním, který vzdoroval nejen komunistickému, ale předtím i nacistickému režimu – po heydrichiádě prošel pankráckou věznicí, Terezínem, přežil i koncentrační tábor v Dachau. Od roku 1946 zastával post pražského arcibiskupa.
Kvůli jeho postoji ke komunistickému zřízení, kdy po únoru 1948 odmítl vyhlásit loajalitu církve režimu, jej stát v letech 1951 až 1965 internoval na šesti různých odlehlých místech. Předtím nesměl dva roky opustit arcibiskupský palác. Díky svému postoji se stal morální autoritou nejen mezi katolíky, ale také symbolem útlaku pro náboženské přesvědčení.
„Podmínky života v internaci se v mnohém podobaly vězeňskému režimu; navíc se vyznačovaly úplnou izolací od vnějšího světa a absolutní ztrátou soukromí. Beran nevěděl, kde se nachází, neměl spojení s rodinou, byl mu odpírán i komunistický tisk. Každé dvě hodiny ho strážci osobně kontrolovali, neustále ho odposlouchávali a sledovali. Nevěděl, jak dlouho internace potrvá, zda bude souzen v některém z inscenovaných monstrprocesů, jestli je určen k internaci na doživotí, nebo k likvidaci,“ popsal Beranovu internaci Müller.
Proces blahořečení stále probíhá
V roce 1965 se Beran stal kardinálem a stát mu bez možnosti návratu dovolil odcestovat na slavnostní předání kardinálského klobouku do Říma. Tam pak Beran žil jako vyhnanec do své smrti. Navštěvoval krajany v Evropě i v Americe, pro styk s vlastí využíval vatikánského rozhlasu. Jako jediný Čech byl pohřben mezi římské biskupy v podzemí svatopetrské baziliky. Přál si ale, aby se jeho ostatky dostaly zpět do vlasti, což se stalo v roce 2018, odkdy jsou uloženy v katedrále svatého Víta. V roce 1998 také církev zahájila proces Beranova blahořečení.
Müller tvrdí, že vyslovení soudní rehabilitace je pouze morální satisfakce. „V případě, že člověk zemřel, mohou manželé, sourozenci, rodiče nebo děti žádat odškodné,“ vysvětlil advokát s tím, že v případě Berana už nikdo takový nežije. „Já jsem mluvil s nejbližší příbuznou, praneteří, a ta mi také potvrdila, že nikdo z oprávněných k odškodnění už nežije,“ dodal.
Müllerovi někteří lidé říkali, že vzhledem k procesu blahořečení je Beranova rehabilitace zbytečná. „To (blahořečení) je ale z hlediska právního státu bezvýznamné, to je významné pouze z hlediska církevního práva,“ řekl.











