Alan Rickman byl hercem shakespearovského rozsahu. V začátcích své kariéry hrál divadlo s Royal Shakespeare Company, objevoval se ale i v soudobých inscenacích. Jeho herecký projev měl aristokratickou vznešenost, nikoli však pokryteckou. Magnetický pohled propojený s tajemně hlubokým, nezaměnitelným hlasem na filmovém plátně poprvé skutečně demonstroval ve 42 letech, kdy ztvárnil ústředního záporáka Hanse Grubera v brilantním americkém akčním filmu Smrtonosná past. Dodnes jde o jednoho z nejuhrančivějších filmových zločinců. A z drtivé části právě díky Rickmanovi.
Proslavil se jako dokonale výjimečný padouch
Německý zloduch, který je přede všemi vždy o několik kroků napřed. Díky Rickmanovu získal plíživě odměřenou jistotu i určitý druh slizké elegance. Není typicky ukřičeným záporákem, nýbrž chladným pozorovatelem, jenž z bandy hrubiánů vyčnívá. Přirozeně dokáže přepínat mezi poťouchlostí a výbuchy krutosti. Má blízko k vypočítavému matematikovi, který s lidským životem nakládá jako s pouhým nástrojem vedoucím k jeho vytyčenému cíli. Jako kobra ohmatává různorodé rekvizity a prostředí, ďábel zde tkví v subtilitě. Rickman tu poprvé (a nikoli naposled) prokázal jednu ze svých mnoha předností.
Pro ostatní herce z prestižního divadelního, navíc britského prostředí, by role v akčním filmu byla pod úroveň. Rickman však ke všem rolím napříč rozličnými produkcemi a žánry přistupoval s maximální péčí, oddaností a respektem. Většina jeho kolegů o něm vždy mluvila jako o vysoce inteligentním a empatickém profesionálovi, jehož umění a přístup podporoval a pozdvihoval všechny okolo. Ne nadarmo se později věnoval divadelní i filmové režii. Bylo to s ohledem na jeho vlastnosti a intelektuální výbavu přirozené.
Šerif z Nottinghamu i vyšinutý Rasputin
Smrtonosná past z něj přes noc udělala hvězdu, na divadlo však nezanevřel a věnoval se mu paralelně. I když jeho hollywoodskou kariéru máme tendenci vnímat především skrze záporáky, jeho figury nikdy nebyly jednotvárné, stereotypu chladně inteligentních gaunerů se vyhnul. Jeho slastně excentrické a teatrální ztvárnění šerifa z Nottinghamu ve výpravné podívané Robin Hood: Král zbojníků bylo krokem zcela jinam. Silně performativní projev z divadla přetavil v nadsazený a opojně vyšinutý filmový projev, shakespearovskou robustnost a vážnost podřídil rozpustilému rozkreslení zakomplexovaného padoucha.
Svůj hvězdný statut souběžně využíval v menších britských produkcích, kde měl možnost hrát rozmanitou škálu postav. Jakkoli jsou jeho záporáci nejskloňovanější, vlastně jich tolik nebylo, což jen podtrhuje sílu a intenzitu, s níž se Rickman svými výkony vepsal do kulturní paměti. Křehce romantickou stránku zakonzervoval ve snímku Opravdově, šíleně, hluboce, kde ztvárnil ducha, jenž se přišel rozloučit se svou ženou. Svými pohledy a řečí těla skutečně dokázal vystihnout mystickou i hluboce lidskou podstatu popírající časoprostor.
Eleganci a noblesu zbavenou patosu předvedl ve dvojici komornějších dramat Zavři mi oči a Neobvyklé dobrodružství, obě jeho postavy měly vztah s mladší ženou. V jedné z nejpovedenějších adaptací Jane Austenové Rozum a cit si zahrál snílkovského plukovníka, jehož tvář determinovala touha, zlomené pohledy a neutuchající naděje. Vyšinutost s mystickým odérem posílená šílenými gesty a ďábelskými promluvami v roli Rasputina mu pak vynesla jeho jediný Zlatý globus. Jeho filmografie 90. let byla ve své rozmanitosti pozoruhodná.
Jako režisér si vedl velmi dobře
Roku 1997 natočil svůj režijní debut Zimní host, jenž měl premiéru v soutěži benátského festivalu. Snímek těžící z rurální skotské krásy a melodramaticky citlivé linie byl v jeho režii akademicky přesný. K režírování se pak vrátil ještě jednou s kostýmní „vztahovkou“ Králova zahradnice, kde si zároveň zahrál krále Ludvíka XIV. Dekádu zakončil čistě komediálními rolemi: coby hlas boží Metatron v nezávislé Dogmě, kde svého křídly opatřeného posla ztvárnil jako lehce cynického a prací unaveného muže. Přistoupil na atypická pravidla komedie režiséra Kevina Smithe a dokonale se přizpůsobil.
Další komediální polohu, tentokrát cynického a egocentrického morouse, nabídl v nedoceněné sci-fi komedii Galaxy Quest, jež nadčasově satiricky komentuje geekovskou kulturu a zároveň ji láskyplně cituje. Zde Rickman ztvárnil samožerského herce, kterého svět miluje jako postavičku z infantilního sci-fi seriálu. Postavu morouse pak rozvinul ještě třeba v pozapomenuté komedii Dohola.
Jedinečný Severus Snape i otec z Lásky nebeské
Nové milénium mu pak přineslo roli, s níž se svázal takřka do konce života a řada lidí s ní dospěla. Jde samozřejmě o Severuse Snapea v potterovské franšíze. Mlčenlivý, v myšlenkách ponořený, enigmatický i záštiplný čaroděj díky Rickmanovi i na relativně malém prostoru získal pevné kontury a potřebnou komplexitu. Za chladnými pohledy a omamně hlubokým a táhlým hlasem schovával bolest a výčitky, které Snapeův život ve skutečnosti určovaly. Závěrečné odhalení v posledním filmu dodá dosavadnímu chápání postavy, ale i celému Rickmanovu výkonu, nový kontext, který vnímavý herec dokázal do Snapeovy tváře křehce otisknout.
Zmiňme i druhou vánoční klasiku Lásku nebeskou. Zde se vtělil do ambivalentní postavy otce a manžela, který koketuje se svou kolegyní. Málomluvností, trpkostí i suchým humorem určoval postavu, jež se potýká se zaslepeností, ledabylostí a posléze i výčitkami. Posledních 15 let jeho filmové kariéry (kromě zmíněných rolí) nebylo už tak objevných, vedle potterovských blockbusterů se soustředil na menší nezávislé projekty, kde piloval herecký realismus a všednost. Výjimkou byla třeba úloha chlípného soudce v gotickém muzikálu Tima Burtona Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street.
Rickmanovi byla roku 2015 diagnostikována rakovina slinivky břišní. Pracoval, dokud to bylo možné, jeho odchod byl z jistého úhlu pohledu maximálně smířený a vyrovnaný. Niternější náhled do hercova soukromí a životní filozofie nabízí jeho Deníky, v češtině vydané roku 2023.
Když v únoru roku 2016 zemřel, reakce okolí byly především melancholické a poklidně truchlivé. Rodinný život si pečlivě střežil, i díky tomu se vyhnul bulvarizaci. Před deseti lety neodešel jen brilantní a umění plně oddaný herec, ale také symbol několika generací a dle autentických reakcí řady jeho kolegů především člověk s velkým srdcem.
