Je sobota 1. února 2003. Raketoplán Columbia se po téměř šestnácti dnech na oběžné dráze vrací z mise STS-107 domů se sedmi astronauty na palubě.
Přistávací manévr už běží. Pokud všechno půjde podle plánu, v 9:16 ráno se dotkne dráhy Kennedyho vesmírného střediska.
Columbia vstupuje do horních vrstev atmosféry. Z vnějšku raketoplán začíná obalovat žhavá plazma, teplota dosahuje tisíce stupňů Celsia. Proti té ho však chrání vrstva izolačních desek. Vše vypadá rutinně. Do přistání zbývají desítky minut.
Související
V 8:49 několik čidel hlásí mírný nárůst teploty v levém křídle. Nic dramatického. Jenže pak se data z některých senzorů začnou ztrácet. Mezitím teplota dál roste. Nejen v křídle, ale i v podvozkové šachtě. Postupně se objevují další anomálie.
Houston se snaží situaci vyhodnotit. Komunikuje s posádkou. „Rozumím,“ říká velitel raketoplánu Rick Husband. „Uh-,“ v tu chvíli se spojení přeruší.
O několik vteřin později se levé křídlo raketoplánu odděluje. Columbia se ve výšce zhruba 63 kilometrů nad Texasem rozpadá na kusy. Do plánovaného přistání zbývalo šestnáct minut.
Na zemi zatím nikdo nechce vyslovit to, co je už nevyhnutelné. Rodiny astronautů čekají. Veřejnost doufá. Obloha nad jižními státy je posetá padajícími troskami, ale oficiální slova nepřicházejí.
Až ve 14:05 vystupuje před národ prezident George W. Bush.
„Columbia je ztracena,“ říká. „Nikdo nepřežil.“
Obavy zůstaly bez odezvy
Šlo o 28. let raketoplánu Columbia a zároveň o symbolickou kapitolu historie: právě Columbia byla prvním raketoplánem, který v roce 1981 zahájil éru opakovaně použitelných amerických kosmických lodí. Mise STS-107 měla čistě vědecký charakter a už při startu nic nenasvědčovalo tomu, že se zapíše do dějin jinak než jako další rutinní let.
Krátce po vzletu, zhruba 81 sekund po startu, si však kamery všimly události, která se později ukázala jako fatální: z externí palivové nádrže se uvolnil kus izolační pěny a vysokou rychlostí narazil do náběžné hrany levého křídla. „V pár jednoduchých slovech: udělala to pěna,“ potvrdil zástupce NASA Scott Hubbard ve vyšetřovací zprávě z roku 2013.
Inženýři NASA o incidentu věděli prakticky okamžitě. Nešlo navíc o úplnou novinku – odpadávání pěny se objevovalo i při předchozích misích a dlouhodobě ho NASA považovala za „akceptovatelné riziko“.
Přestože někteří technici upozorňovali, že zásah mohl poškodit tepelnou ochranu křídla, jejich obavy se nedostaly k nejvyššímu vedení programu. Žádost o detailní snímky raketoplánu z oběžné dráhy, které by mohly rozsah poškození potvrdit, zůstala bez odezvy.
Posádka Columbie mezitím pokračovala v misi zaměřené na experimenty v prostředí mikrogravitace. Velitel Rick Husband, pilot William McCool a pět specialistů – Michael Anderson, David Brown, Kalpana Chawlaová, Laurel Clarková a Ilan Ramon, první izraelský astronaut – pracovali po dobu téměř 16 dnů v přesvědčení, že jde o standardní let bez mimořádných komplikací.
Ty se objevily až při návratu k Zemi. Při průletu atmosférou začaly do poškozeného místa v levém křídle pronikat žhavé plyny, které postupně narušovaly jeho nosnou konstrukci.
Novinky v cestách do vesmíru
Dopad na další mise byl okamžitý. „Stalo se to, že to přimělo naše vedení zamyslet se: musíme zvážit ukončení programu raketoplánů. Pokud jde o poslední misi k Hubbleovu teleskopu, rozhodli, že je to příliš nebezpečné. Kdyby se při této misi s raketoplánem něco stalo a bylo nutné jej opravit, na teleskopu nebylo kde zůstat,“ popisuje astronaut Michael Massimino. Nehoda nastala rok poté, co Massimino s Columbií sám letěl do vesmíru.
Celá flotila – Discovery, Atlantis a Endeavour – byla uzemněna na více než dva roky. Práce na Mezinárodní vesmírné stanici se výrazně zpomalily a NASA se musela dočasně spolehnout na ruské lodě Sojuz.
Do provozu se dostaly nové inspekční postupy, možnosti oprav přímo na oběžné dráze a také pravidlo, že při každém startu musí být připraven „záchranný“ raketoplán pro případ vážného poškození. „Naplánovali jsme Rescue Flight – že pokud by se raketoplán zasekl, tým, který s námi trénoval záchranu, by přiletěl nás zachránit,“ popsal Massimino.
Vyšetřování, které následovalo, potvrdilo nejen bezprostřední technickou příčinu, ale také hlubší systémové selhání. Nezávislá vyšetřovací komise poukázala na organizační kulturu NASA, v níž se varovné signály postupně otupily a kritické hlasy inženýrů zanikaly v hierarchii řízení. Katastrofa Columbie se tak zařadila po bok havárie Challengeru z roku 1986 jako druhý smrtelný zásah programu raketoplánů.
„Nezačínáme zapomínat?“
Odkaz Columbie je patrný i dnes, v éře, kdy kosmonautiku stále více formují soukromé firmy. „Cestování je rozhodně bezpečnější, než bývalo. Ale stále je to cestování do vesmíru,“ komentoval Massimino.
Podle bývalého manažera programu raketoplánů Wayna Hala se také vrací stará otázka: jak zajistit, aby se celý obor znovu neutopil v pocitu samozřejmé bezpečnosti. „Moje jediná obava dnes je, jak dobře se tyto lekce po tolika letech předávají dál,“ říká Hale. „Po dvaceti letech – nezačínáme zapomínat?“ Odpověď je podle něj stále stejná: bdělost se nesmí vytratit.
Poučení z Columbie se propsalo i do konkrétní technické podoby nových lodí. Řada bezpečnostních požadavků, které NASA po havárii zavedla, se stala součástí zadání pro firmy jako SpaceX či Boeing. Lodě Crew Dragon a Starliner už nejsou připevněny na bok rakety jako raketoplány, ale sedí na jejím vrcholu. Riziko zásahu troskami při startu se tím výrazně snížilo – právě takové poškození bylo Columbii osudné.
Hale ale zároveň připomíná, že technická opatření sama o sobě nestačí. Stejně důležitá je kultura rozhodování a ochota naslouchat nepohodlným hlasům. Je podle něj nutné si neustále připomínat, že žádný let není rutinní. „Vigilance musí zůstat,“ shrnuje.
Mohlo by vás zajímat
Zdroje: NASA, CNN, CBC News, Mike Massimino, Space
