Skutečná rodina je založena na emocích a téměř nepodmíněném přijetí svých členů. Firma je však ze své podstaty entitou stojící na výkonu a ekonomické efektivitě. Pokud se tyto dva světy prolnou, vzniká prostředí, kde se profesionalita utápí v citech a ze sounáležitosti se stává nástroj manipulace.
Rozostřené hranice
Hlavním rizikem koncepce „firma jako rodina“ je ztráta hranic mezi prací a soukromím. V rodině je běžné se pro druhého obětovat. Pokud vás však manažer v pátek v šest večer požádá o dokončení analýzy s argumentem, že „v tom zbytek rodiny přece nenecháte“, nejde o loajalitu, ale o emocionální vydírání.
Zaměstnanec, který tuto rétoriku přijme, se ocitá v psychologické pasti. Odmítnutí úkolu nevnímá jako legitimní ochranu volného času, ale jako morální selhání v roli „dobrého syna či dcery“ své firemní rodiny.
Příkladem je jedna středně velká agentura, jejíž majitelka chápala víkendové přesčasy jako důkaz nejvyšší oddanosti. Kdo odešel v pět odpoledne, byl vnímán jako vyvrhel, kterému nezáleží na „rodinném krbu“. Výsledkem nebylo vyšší nasazení, ale kolektivní vyhoření. Zaměstnanci pochopili, že cena za přijetí do klanu je totální rezignace na vlastní život.
Model rodiny s sebou nese i nešvary známé z dysfunkčních příbuzenských vztahů – nadržování a neschopnost vyvodit důsledky. V rodině se strýc, který u oběda vykládá nevhodné vtipy, toleruje, protože „je to prostě náš strýc“. Ve firmě-rodině takto přežívají „nositelé tradic“, jejichž výkon je již dávno brzdou, ale manažer, paralyzovaný rodinnou metaforou, je nedokáže propustit.
To však demoralizuje zbytek týmu, který v přímém přenosu vidí, že pravidla profesionality neplatí pro každého stejně.
Od mýtu rodiny ke sportovnímu týmu
Existuje z těchto pastí únik? Odborníci stále častěji navrhují nahradit metaforu rodiny metaforou sportovního týmu. Ten má také společný cíl a vyžaduje vzájemnou důvěru svých členů, ale jeho fungování stojí na jasné dohodě o výkonu a profesionalitě.
Hráči se tak k sobě chovají s úctou a navzájem se podporují, ale všichni vědí, že pokud někdo na tempo ligy dlouhodobě nestačí, bude muset být po marné snaze o nápravu vystřídán.
To není zrada, ale přirozený proces směřující k úspěchu celku. Na rozdíl od rodiny, kde je vyobcování člena vnímáno jako doživotní trauma, je ve sportu i byznysu změna dresu běžnou a respektovanou součástí kariéry.
Tento přístup je paradoxně nejlepším lékem i pro skutečné rodinné firmy. Pokud se rodina rozhodne podnikat, musí se naučit nasazovat si střídavě „pracovní“ a „rodinný“ klobouk. V práci jsou to kolegové, u večeře opět rodiče a děti. Je to střídání rolí, které je náročné na disciplínu, ale je to jediná cesta, jak neotrávit rodinné vztahy byznysem. Příkladem této dobré praxe je moravská rodinná strojírenská firma, kde majitel pod pokutou do rodinné pokladny zakázal mluvit u nedělního oběda o práci.
Korporátní rodina
Zatímco u malých firem je snaha o rodinnou atmosféru často upřímným (byť nezvládnutým) záměrem zakladatele, u velkých korporací nabývá tato rétorika až absurdních rozměrů. Pokud se nadnárodní kolos s tisíci zaměstnanci a anonymní strukturou akcionářů snaží tvářit jako „jedna velká rodina“, jde o čistý a průhledný marketingový konstrukt.
V korporátním prostředí, kde o osudech lidí rozhodují tabulky v excelu a kvartální reporty, působí rodinná metafora jako falešná náplast na odcizení. Je to pokus o vytvoření citového pouta tam, kde ve skutečnosti vládne tvrdá hierarchie. Zatímco skutečná rodina vás v nouzi podrží, korporátní „rodina“ vás při nejbližší restrukturalizaci bez mrknutí oka propustí, pokud to vyžaduje křivka zisku. Tato disonance mezi vřelými slovy o sounáležitosti a chladnou realitou byznysu vede u zaměstnanců k hlubokému cynismu a ztrátě důvěry v jakékoliv hodnoty firmy.
Nejzdravější firmy nebývají ty, které se svým zaměstnancům snaží jejich rodiny nahradit. Jsou to spíše firmy, které nabízejí férové prostředí a respektují, že po skončení pracovní doby má zaměstnanec právo na svůj vlastní, nefiremní život.
Mluví-li tak firma o rodině příliš často, je dobré se mít na pozoru. Obvykle se tím jen maskuje neochota platit férové mzdy nebo snaha získat od zaměstnance něco, co si firma nemůže koupit penězi. Kvalitní manažer by neměl chtít být vaším otcem. Může ale, a měl by být vaším dobrým koučem. Vytvoří vám podmínky pro skvělý výkon, ocení vaši práci a pak vás nechá jít v klidu domů k vašim skutečným příbuzným.
Autor je ekonom a psycholog
