Šli na čundr do hřenských skal. Našla se těla bez hlav a strašidelné poslední fotky

Lenka chtěla hned po návratu nastoupit na brigádu ve středočeském Karlštejně, Petra, laboranta filmových laboratoří Barrandov, očekávali v polovině července jako vedoucího na pionýrském táboře a čerstvý inženýr Pavel měl začátkem srpna nastoupit do svého prvního zaměstnání po studiích na Vysoké škole chemicko-technologické ve sklárnách podniku Chlum u Třeboně. 

Ale nic z toho se neuskutečnilo. Což bylo krajně podezřelé, protože je spolupracovníci a spolužáci znali jako zodpovědné lidi. A přestože měli všichni dobré vztahy s rodiči, nedali o sobě vůbec vědět. A žádnou zprávu nedostali ani přátelé či spolubydlící na koleji Vltava na pražském Jižním Městě, kde přebývali. Po třech mladých lidech se slehla zem.

Okolnosti jejich zmizení a následné události se zařadí mezi nejzáhadnější a nejděsivější případy v dějinách české kriminalistiky.

Během srpna 1987 oběhnou policejní služebny v Československu podobenky tří přátel. Zveřejní je i tištěná média a televize v pátrací relaci. Usměvavá dívka s modrozelenýma očima, světle hnědými vlasy po ramena, sponkou nad uchem a šňůrkou s korálky kolem krku. Mladík s hubeným obličejem, špinavými blond vlasy, vysokým čelem a modrýma očima s nepřehlédnutelnými brýlemi v tenkých obroučkách. Na snímku pořízeném pravděpodobně na Pavlově nedávné promoci se vyjímá jeho vlídný úsměv a trochu nesmělý pohled. Petr na průkazové fotografii vypadá o něco starší, má světle rezavé vlasy, modré oči a pod nosem řídký knírek.

Lenka v sedmém semestru přerušila studium na fakultě chemického inženýrství Vysoké školy chemicko-technologické, zdálo se jí, že nestíhá učivo, a dočasně na škole nastoupila do laboratoře monosacharidů u profesora Jarého. V září chtěla ve studiích pokračovat čtvrtým ročníkem. S Pavlem, který v polovině června promoval, se na VŠCHT před téměř třemi lety poznali a tvořili pár. Nejstarší Petr byl spolužák Pavla z chemické průmyslovky a i on měl jít po prázdninách ve šlépějích svých přátel a na vysoké škole začít dálkově studovat.

Všichni milovali turistiku. Angažovali se v kroužcích ochránců přírody, jezdili sami nebo s ostatními trampy na čundr, na hory, do skal, spali pod širákem. A podobný výlet si naplánovali i na přelom června a července 1987. Během putování se měli zastavit na chatě Pavlových rodičů v Mikulášovicích ve Šluknovském výběžku. Jenže tam podle všeho vůbec nedorazili. Příbuzní ztracených mladých trampů začali oprávněně propadat panice. 

Veřejná bezpečnost spustila intenzivní pátrání. Pracovala přitom s několika verzemi jejich zmizení. Stali se obětí násilného činu, neshod mezi sebou, které se dramaticky vyostřily, přírodních živlů, nešťastné nehody ve skalách, utekli do zahraničí či z neznámých pohnutek spáchali sebevraždu.

Lenka si podle výpovědi matky vypůjčila těsně před odjezdem v knihovně román Jiřího Švejdy o hledání smyslu života nazvaný Kdybych zemřel, který popisuje měnící se životní postoje úspěšného architekta, jenž je odhodlán udělat velkou kariéru bez ohledu na všechno a všechny kolem sebe. Místo očekávaného vzestupu se však nakonec dostavuje střemhlavý pád. Knihu matka v Lenčiných věcech nenalezla.

Nicméně sebevraždě ani útěku za hranice nic jiného nenasvědčovalo. Koncem prázdnin vyrazila pátrat po pohřešovaných kamarádech dívka a dva mladíci. Neúspěšně. Později jejich působení v okolí Hřenska, Mezné a Jetřichovic částečně komplikovalo práci policie, protože si je někteří svědci pletli se zmizelou trojicí. 

Policie podle svědectví a důkazů bezpečně věděla, že Petr s červenomodrým horolezeckým batohem na zádech a Lenka s Pavlem se světle modrými krosnami a velkým červeným spacím pytlem a kytarou v zeleném pouzdře v rukou odjeli na Děčínsko vlakem z pražského hlavního nádraží 26. června 1987.

Zaměstnanec Československých státních drah, který pracoval v úschovně zavazadel na nádraží v Děčíně, potvrdil, že popisovaní muži a žena si u něj ten den ráno nechali své batohy. Vrátili se za hodinu s chlebem a konzervami a ptali se na cestu do Hřenska. Ovšem dodnes není jasné, zda šlo skutečně o pohřešované.

Kriminalisté později nalezli jejich jízdenku z Prahy do Varnsdorfu, města východně od masivu Českosaského Švýcarska. A také se policii podařilo pohyb mladých lidí v pohraničí alespoň částečně zrekonstruovat, byť kvůli poměrně značnému časovému odstupu nedokázal žádný ze svědků, kteří si na ně vzpomněli, stanovit přesné datum.

Vedoucí bufetu U kostela v Hřensku vypověděl:

„Viděl jsem je v kiosku, přesnou dobu nemohu při nejlepší vůli vymezit, ale domnívám se, že to bylo někdy na začátku sezony, čili kolem měsíce června, krátce po otevírací době, to je kolem 9.30 hodin. Ti tři tam tehdy byli sami nezávisle na někom dalším. Vzpomínám si, že si kupovali čaj nebo limonádu a nějaké sušenky. Já jsem se s nimi blíže nebavil, a tak ani nevím, kam vlastně chtěli jít. Pouze když viděli u mě na zdi pověšenou mapu Českosaského Švýcarska, tak ji chtěli koupit. Já jsem ji však neprodal, protože s ní mám zakrytou skvrnu na zdi. Působili velmi slušným dojmem, řekl bych, že se jednalo o sympatické lidi, nepůsobili smutně, byli veselí, občas se zasmáli. Vypadali, že to ve Hřensku neznají a že tam jsou poprvé. V kiosku se zdrželi tak hodinu a pak odešli. Kam? To nevím.“

Nebyla to úplně pravda, protože minimálně Pavel ve skalách mezi Hřenskem a Rumburkem tábořil s jinými kamarády ze studií již v předchozích dvou letech, jak dosvědčovala mapa se zakreslenými body zajímavých míst, kterou měl u sebe, když odjížděl z domova.

Na trampy si vzpomněl i číšník v restauraci zvané Dřevák v Jetřichovicích, kde začíná zhruba patnáct kilometrů dlouhá turistická stezka klikatící se krkolomnými soutěskami a po úbočí rozeklaných pískovcových skal až k největšímu přírodnímu lákadlu zdejšího regionu – Pravčické bráně. Tehdy část trasy nesla název Fučíkova stezka.

„Asi tak koncem měsíce června a začátkem července přišli do Dřeváku dva muži a žena, kteří byli oblečeni jako turisté. Mohlo být kolem 14. hodiny. Sedli si ke stolu do levého rohu ve směru od pípy. Pamatuji si, že v tuto dobu bylo venku chladno, a tak si tato trojice dávala čaj a nějaké jídlo. Také si dali asi čtyři piva, a to dohromady. Tvrdý alkohol zde nepili. Budili dojem slušných turistů. Pamatuji si, že v tuto dobu byl v restauraci nějaký tramp a někdo jim podle turistické mapy vysvětloval, jak se dostanou do Brtníků. Slyšel jsem, že jim někdo radil, že mají jít na Tokáň a směrem na Doubici.“

Do malé osady Brtníky, ležící na úpatí Vlčí hory s dřevěnou rozhlednou na vrcholu, je to odsud turistickou cestou překonávající masiv Jetřichovských stěn, soutěsku Úzké schody, Zweigeltův a Dlouhý důl sedmnáct kilometrů. Brtníky leží jen kousek východně od Mikulášovic, kde měli Pavlovi rodiče chatu.

Vedoucí podniku u rozhledny Dymník v Rumburku pak policii sdělil, že pohřešovaní se o jednom letním dni zdržovali u něho před restaurací, kde si připravovali jídlo a pak hráli líný tenis. Kdy přesně to bylo, si rovněž nevzpomněl. Rozhledna na Dymníku je od Brtníků vzdálená stezkou přes Vlčí horu osm kilometrů.

„Někdy koncem června, určitě ve všední den asi tak kolem poledního, jsem si všimla, že po silnici kolem naší chalupy šli tři turisté. Bezpečně jsem si všimla, že se jednalo o dva muže a jednu ženu. Turisté s sebou měli obvyklé vybavení, veliké ruksaky, šli směrem od Brtníků do skal. Za nějakou chvíli se však vraceli zpátky a asi za hodinu šli znovu po cestě do skal. Já jsem jim tehdy řekla, že tam dlouho nepobyli, a zeptala se jich, jestli jdou do skal. Jeden z oněch dvou mužů mi jenom odpověděl: ‚Jo, něco podobnýho.‘ Více se mnou nemluvili,“ vypověděla policii důchodkyně žijící v osadě Kopec kousek od Brtníků.

Pohyb tří mladých lidí v okolí Vlčí hory potvrdil i vedoucí stejnojmenné prodejny, který kriminalistům popsal, že si u něj koupili chleba, mléko a konzervy.

Posledním svědkem by měl být výběrčí vstupenek u Pravčické brány, který trojici zahlédl 29. června kolem 17. hodiny, na přilehlé cestě, do níž však už byl kvůli blízkosti střežené státní hranice vstup zakázán, což bylo v době socialismu chápáno jako její narušení.

Podle výpovědí, které se dochovaly v písemnostech o mnoha tisících stran v Archivu bezpečnostních složek, se Lenka a její kamarádi pohybovali v prostoru zhruba třiceti až čtyřiceti kilometrů čtverečních v převážně velmi špatně přístupném zalesněném a skalnatém terénu, který však byl oblíben trampy, kteří pod skalními převisy tábořili.

Nález v trávě pod vysokou skálou

Pátrání bylo téměř dva měsíce na mrtvém bodě. Nikdo netušil, kam se mohla Lenka, Pavel a Petr ztratit. Policie nenašla nic hmatatelného.

Sobota 26. září 1987. Skupinka houbařů, dvě ženy a tři muži, bloumají v zalesněných roklinách pod skalnatým masivem kousek pod Fučíkovou, dnes Gabrielinou stezkou, asi půldruhého kilometru od Mezní Louky. Náhle strnou úlekem. V mělké rozsedlině se ve vysoké trávě povalují dvě lidské lebky s několika obratli, chybí jim horní přední zuby a dolní čelist. Hrůzný nález ohlásí policii telefonem z restaurace na Mezní Louce kolem čtvrté hodiny odpolední.

„Nalevo i napravo od místa objevu jsou stráně tvořeny skalami s příkrým stoupáním, jejichž hřebeny jsou ukončeny holým skalnatým masivem. Stráně jsou porostlé vzrostlými jehličnatými stromy. Mezi popsanými stráněmi vede dále úžlabina v příkřejším stoupání. Samotné lebky jsou od sebe vzdáleny 15 centimetrů, jsou holé, žluto-běle zbarvené, dutina je prázdná, v čelistech se nachází chrup, pouze stoličky. První lebka leží v lejně, které není vyschlé.“

Diktuje policejní technik, který místo ohledává. Je zataženo, mírný vítr, okolí musí zanedlouho ozařovat světlomety.

Jedná se o pozůstatky zmizelých trampů? Kdo hlavy do trávy pohodil a proč je od těl oddělil? Odehrála se ve skalách brutální vražda?

Zřejmé je, že vzhledem ke stavu zvířecího trusu neleží v úžlabině dlouho. V době, kdy kriminalistika neznala analýzy DNA, se musela spolehnout na jiné, převážně superprojekční a antropometrické metody, jak se pokusit dvě mužské lebky ztotožnit. A to zabere čas.

Soudní znalec po ohledání kosterních nálezů zapíše do zprávy:

„Na lebce číslo 2 je v levém nadočnicovém oblouku vpáčená zlomenina na ploše přibližně 1×1 centimetr. Vznikla účinkem tupého násilí, které větší silou, ale menší plochou působilo na uvedenou krajinu. Zlomenina se nachází v místě značně ztenčené kosti nad čelními dutinami. Zda zlomenina vznikla zaživa, nelze jednoznačně prokázat.“

Jde tedy o jednoznačný důkaz, že šlo o vraždu?

Podle soudního lékaře nikoliv:

„I kdyby zlomenina lebky vznikla zaživa, nemuselo by se jednat o úraz závažný, smrtící. Přítomnost zlomeniny velmi tenké části čelní kosti nad čelní dutinou nemusí být nutně provázena závažným poraněním mozku.“

Zpráva o strašidelném nálezu se brzy rozkřikne. Veřejná bezpečnost v následujících dnech vyšle do velmi nepřehledného a složitě přístupného prostoru několik vln pátracích skupin policistů a horolezců. Desítky lidí prohledávají okolí Jetřichovic, Mikulášovic nebo Mezní Louky.

Krajem otřese informace, že již 18. července nalezla rodina, která byla v lesích nedaleko Vlčí hory na borůvkách, v jednom opuštěném trampském tábořišti u ohniště kus lidské ruky s ještě zachovalou tkání. Byť se brzy prokáže, že šlo o atrapu, nikdo již nedokáže zabránit šíření mýtu o satanských a kanibalistických seancích, jichž se trampové stali obětí. Pověra o rituální trojnásobné vraždě přežívá dodnes.

Co se stalo na skalnatém výběžku?

Od nálezu lebek uplynou necelé dva týdny a pátrání žádné podstatné výsledky nepřinese. Pak nastane větrný den, úterý 6. října 1987. A ten přinese radikální zvrat. Horolezci brzy ráno naleznou dvě kostry bez hlav na vrcholu těžko přístupného pískovcového skalního výběžku vypínajícího se sto metrů nad roklí, kde byly vyzvednuty lebky. Pokud byl předchozí nález hrůzný, tento objev je skutečně hororový.

„Dvě mužské kostry leží těsně vedle sebe v mělké úžlabině na okraji skalnatého převisu. Mají na sobě zbytky zetlelého oděvu, kostry jsou přikryty silnou větví z borovice ve tvaru V a leží mezi nimi prádelní šňůra tak, že to vypadá, že jsou k sobě svázány,“ popisuje policejní spis.

Podrobnější ohledání pak upřesní, že spoutané ruce za zády mělo pouze jedno z těl, které leží naznak a je oblečené do zbytků riflí a modro-červeno-fialovo-bílé košile čtverečkovaného vzoru. Prádelní šňůra je silně zauzlovaná a tvoří dvě smyčky, jedna z nich stále ještě obepíná zkroucený pahýl levé vřetenní kosti. Z kapsy košile vyjmou technici tmavě červený obal se zetlelým občanským průkazem, jméno je nečitelné, číslo dokladu však dokážou dešifrovat. Patří Petrovi H. V zadní kapse džín pak naleznou hřeben a pouzdro se znehodnoceným svitkem filmu.

Pod ramenem této kostry je nalezena dolní čelist, která vyvrací dodnes tradované smyšlenky, že byly muži rituálně sťati a jejich hlavy z neznámých pohnutek přeneseny jinam. Kriminalisté jsou přesvědčeni, že byly odděleny posmrtně patrně zvěří a skutálely se ze skály dolů. Nicméně zvláštní skutečně je, že navzdory pravděpodobnosti skončily v podstatě na zcela totožném místě, byť musely při pádu do hlubokého kaňonu překonat mnoho desítek metrů po silně rozeklaném povrchu skalnatého výběžku a zarostlé stráni lesa.

Další příčinou pozdějších spekulací je malý kruhový otvor proražený na vnitřní straně pravé boty nalezeného těla. Připomíná totiž vstřel a objevila se fantaskní tvrzení, že oběti byly někým neznámým v divoké přírodě loveni. Z dostupných spisů tomu nic nenasvědčuje. Nicméně, jak uvidíme dále, dobová vyšetřovací dokumentace je opravdu plná podivných a podezřelých údajů.

Vlevo těsně vedle, blíže převisu, leží na boku další mužský skelet oblečený v tenkých teplácích a tmavém triku s dlouhým rukávem a s obtížně čitelným potiskem na hrudi – pěticípou hvězdou v kruhu a nápisem Big Sport. Pravá pohorka se žlutou podešví, opřená kousek od těla o usychající smrček, má rozvázanou tkaničku.

„V místě zápěstí levé ruky jsou nalezeny hodinky ze žlutého kovu s čtverhranným číselníkem, hnědý pásek, hodinky nejdou a v době ohledání ukazují 23.55 hodin, při přechodu datumovky z 30. na 31. den nezjištěného měsíce,“ upřesňuje spis.

Je větrno, 17 stupňů a drobně mrholí. Policie propátrává okolí. A bohužel to není poslední tragická zpráva onoho pošmourného podvečera. „Pokračoval jsem od prvého nálezu vzhůru do skalního masivu. Vylezl jsem do skalní úžlabiny a zde jsem spatřil lidskou holeň i s botou. Technik záhy nalezl další lidské pozůstatky. Vzhledem k poloze nálezu a tomu, že byl zakryt zeminou, si myslím, že jde o násilný trestný čin,“ vylíčí šokovaný nadstrážmistr místního oddělení Veřejné bezpečnosti.

Jeho kolega o několik dní později doplní: „Naše pocity byly smíšené, zvláště proto, že se jednalo o tři zmařené mladé životy, přičemž příčinu jejich smrti si nikdo nedovedl vysvětlit.“

Třetí tělo, oblečené ve značně rozpadlé sukni a svetru, z části zahrabané pískem a suchým listím v úzké, pět metrů hluboké skalní průrvě čtyři metry nad zemí, patří ženě do třiceti let. Mělký hrob se nachází asi šedesát metrů od mužských pozůstatků, padesát metrů bokem od Fučíkovy stezky směrem na Pravčickou bránu.

Co všichni tuší, se zanedlouho definitivně potvrdí. Podle popisu oblečení není pochyb, že jde o pohřešovanou Lenku V., Pavla P. a Petra H.

Policie zjišťuje, zda tragická událost nesouvisí například se vzájemnými neshodami mezi přáteli. Partnerskými rozepřemi, sexuálními motivy. Lenka, v partě oslovovaná přezdívkou Vlčice, milovala život, byla veselá a měla hodně kamarádů. Cvičila aerobik, chodila na plavání, hrála na piano a kytaru, zpívala, kreslila, v zimě lyžovala, ráda chodila na turistické výlety.

S Pavlem, který byl rovněž otevřený a kamarádský, chodila od podzimu roku 1984, ve vztahu působila vůdčím dojmem, Pavel se zpravidla podřizoval. Nicméně podle výpovědí přátel se k sobě chovali slušně, ohleduplně a pozorně. Nedocházelo mezi nimi k žádným větším neshodám a vztah byl klidný a vyrovnaný. Napřesrok se plánovali vzít, přestěhovat se na Šumavu, mít čtyři děti, chovat drůbež a králíky.

Přesto policie operovala se starším dopisem, který nalezla u Lenky doma, kde líčí kamarádovi, jak jí Pavel naznačil, že by se chtěl vrátit ke své první lásce. Ale následné společné plánování budoucnosti nenasvědčovalo, že by se tak mělo stát.

Petra s přezdívkou Kelt jeho známí charakterizovali jako kamarádského, ale uzavřenějšího, nevýrazného a nenápadného muže, který měl úzký okruh přátel stejných zájmů, zajímal se o přírodu, v níž se klidně i sám rád toulal. Ve vztahu k ženám byl nesmělý, ale přítelkyni podle svědectví matky měl.

Při dalším pátrání po hřebeni skalního masivu byly o dva dny později objeveny pod nízkým převisem, 120 metrů od Lenčina hrobu, dvě modré turistické krosny s hliníkovým rámem, horolezecký modro-červený batoh a kytara s prasklou kobylkou v hnědo-zeleném pouzdře.

O několik desítek metrů blíže k průrvě, kde byla dívka nalezena, policisté objevili červený spacák rozložený na izolační podložce, jako by si ho někdo připravil ke spaní. Uvnitř něho však byly nedbale naházeny různé kusy ošacení, turistického vybavení včetně kotlíku, v němž je krom zbytků nedojezeného jídla napěchovaná i zmuchlaná kostkovaná košile a tepláková bunda.

„Místo na mě působilo tak, že byly batohy uschovány, neboť byly pod převis urovnány tak, aby byly kryty padlým kmenem stromu a rostlým kapradím, a nalézaly se asi patnáct metrů od převisu, kde bylo ohniště a možnost přenocovat pod širým nebem. Podle vnějších znaků ležely krosny na místě delší dobu,“ nadiktuje do protokolu jeden z příslušníků Veřejné bezpečnosti.

V popisovaném tábořišti, které připomíná mělkou jeskyni, je složeno několik igelitových pytlů, na plochém kameni stojí svíčka, kotlík a na zemi v suchém listí pivní láhev značky Kapitán s ruličkou papíru uvnitř.

„V tu dobu vše působilo jako sebevražda s dopisem na rozloučenou. Po zjištění, že v dopise jsou jen nějaké bezcenné zprávy a pozdravy, připadala mi celá věc jinak. Dva muži mrtví vedle sebe. Jeden má svázané ruce pod sebou. Oba jsou přikryti větví. Žena je zahrabaná a věci, které by mohly prozradit jejich přítomnost, někdo nastrká do spacího pytle a shodí ze skály…“ svěří se později policista, který batohy v kapradí objevil.

Jenže dopis nesouvisející s případem není to jediné, co pod převisem policisty zaujme. Ve zvětralém pískovci jsou poměrně čerstvě vyrytá tři písmena K+B+E a datum 22. května 1987. A také naleznou ještě jeden vzkaz v láhvi, jenž praví: „Příště si ten spacák lépe schovej, jestli je tvůj. Willy, Frýdek-Místek 31. srpna 1987.“

Vyšetřovatelé se proto robustní akcí zaměří primárně na trampy, kteří do zdejší půvabné přírody jezdí na čundr. Což je do určité míry dané i ideologickými pohnutkami, protože komunistický režim považuje trampy za takzvaně závadovou mládež.

V následujících týdnech a měsících policisté vytipují na čtyři stovky osob, které však v naprosté většině neznají jmény, ale jen podle přezdívek. Postupně se jim však téměř všechny podaří ztotožnit, desítky z nich i vyslechnout. A dopídí se nejen Willyho z Frýdku-Místku, ale i skupinky, která monogramy svých přezdívek Kety, Benny a Eli vyryla měsíc před příchodem nešťastné trojice do kamene. Bohužel ti o ní nic nevědí. Pojí je s nimi jen žlutá kapesní svítilna, kterou ztratili a o více než čtyři měsíce nato se našla v Pavlově batohu.

Autor vzkazu, který se přihlásil na policejní výzvu v tisku, pak popíše, že koncem srpna při cestě ve skalním masivu narazil na spací pytel zabalený v obalu. Když ho rozvinul, byly v něm některé věci již zetlelé. Při výslechu zmíní například čutoru a umělohmotné rakety na líný tenis.

Klíčové pro policii bylo stanovit alespoň přibližnou dobu smrti mladých lidí. Pracovala se čtyřmi hlavními kritérii. Stavem lidských pozůstatků, zastavenými Pavlovými natahovacími hodinkami, dívčiným spodním prádlem a termínem plánovaného návratu.

„Na kostrách kromě lebky Pavla P. nebyly zjištěny žádné úrazové změny. Doba smrti vzhledem k působení larev hmyzu by mohla odpovídat přibližně třem měsícům,“ praví expert soudního lékařství v Praze. Pavlovy hodinky Prim po natažení fungují, byť se značně zrychlují. Zastaví se po dvaceti šesti a půl hodinách a z datumovky je tak zřejmé, že ke smrti muselo dojít nejpozději 29. června v devět hodin večer.

Policie následně vypočítá:

„Při ohledání ženiných věcí bylo zjištěno, že v batohu má troje použité spodní kalhotky a troje nepoužité, jedny měla na sobě. Na dovolené měli být sedm dní, ona si tak vzala jedny na každý den. Jestliže si je měnila každý den a použila čtvery, pak se tedy naposledy převlékala 29. nebo 30. června 1987.“

Tak tedy poslední červnové pondělí či úterý se stalo mladým trampům osudným. Na čundru strávili maximálně čtyři dny.

Policie v jejich věcech narazí nejen na mapu se zakroužkovanými místy, jízdní řád železnice či provaz, jehož odříznutým kusem byl Petr spoután, ale dokonce i na nafocený film, z něhož lze vyvolat několik snímků. Na prvních nekvalitních černobílých fotografiích je zachycena krajina se zbytky sněhu a památky v okolí obce Svatý Jan pod Skalou na Berounsku. Na ně již navazují ještě méně kvalitní snímky z oblasti Českosaského Švýcarska. Potvrdí se, že se trojice skutečně pohybovala u rozhledem v Dymníku u Rumburka a na Vlčí hoře, byla u rozcestí nedaleko Hadího pramene, osm kilometrů od Brtníků či u turistického rozcestníku poblíž řeky Křinice šest kilometrů od Mezní Louky.

Poslední fotografie, které se podaří vyvolat, jsou již velmi poškozené, temné a do jisté míry strašidelné. U některých snímků lze kvůli špatnému stavu jen tušit, co se na nich odehrává. Muž křečovitě se sklánějící nad něčím nečitelným, snad ohništěm, dvě postavy v dáli mizí v hluboké rokli plné spadaných kmenů stromů, temná silueta muže v košili dobývajícího se přes jakýsi zamřížovaný otvor, asymetrická fotografie ženské tváře poškozená zvláštními škrábanci….

Snímky vyvolaly spíše otázky a o několik let později i dohady, že byly poničeny nepříčetným vrahem, nebo že měly být oběti vystaveny účinkům nadměrné radiace – obdobně jako sovětská Ďatlovova výprava, která v roce 1959 za děsivých okolností zahynula na Urale.

Znalecký posudek: mohl zabíjet blesk

Několik měsíců trvající vyšetřování se z pohledu nezaujatého pozorovatele dost nepochopitelně ohlíží k jedné z verzí, s níž policie pracovala ještě v době, kdy byli trampové pohřešovaní. Čili že za jejich smrtí stojí otrava nebo úder bleskem.

„Posudek z oboru soudního lékařství, vypracovaný na základě současné československé vědy, nepřinesl do věci světlo ohledně smrti pohřešovaných, ale nevyloučil ani uvažované alternativy suicidní neboli sebevražedné, možnou otravu houbami, botulotoxinem, jakož i možný zásah blesku, když byla v kritické době nepochybně zjištěna v místě silná bouřková činnost provázená blesky. Na skeletech nebyly zjištěny traumatické změny ani obsah těžkých kovů, které by způsobily otravu,“ upozorňuje spis.

Podle meteorologů se oblastí prohnala prudká bouře pouze 1. července brzy po poledni. Tehdy zaznamenali severočeští energetici na rozvodně Děčín VI. několik výpadků proudu během čtvrt hodiny. Výpadek před tři čtvrtě na dvě potvrdil i televizní vysílač Buková hora v Českém středohoří.

Ale co mělký dívčin hrob, horolezecká smyčka na rukou Petra či větev, kterou byli muži zakryti a jež náležela k již mnohem dříve padlé borovici zhruba čtyřicet metrů od nich směrem k pěšině linoucí se mezi skalními masivy?

V dochované dokumentaci se píše toto: 

„Způsob, jakým se větev dostala na pozůstatky, nebyl dosud jednoznačně prokázán.“

Dále se pak kriminalisté odvolávají na pitevní zprávu:

„Na kostrách, kromě jedné lebky, nebyly zjištěny žádné traumatické změny, ze kterých by bylo možno usuzovat zasažení bleskem či jiné mechanické zranění způsobené jinou osobou, které by zanechalo stopy na kostře. Zmiňované proražení lebky Pavla P. mohlo být způsobeno zaživa i po smrti, spíše posmrtně. Pokud by zhmožděnina lebky byla způsobena zaživa, nebyla by smrtelná, jelikož by nebyl zasažen žádný životně důležitý orgán.“

Případné poškození hodinek obou mužů při zásahu bleskem neobjevil, respektive dokonce vyloučil, i znalecký posudek v oboru elektroniky.

Pátrání po pohřešovaných bylo oficiálně odvoláno až 30. srpna 1988, čtrnáct měsíců od předpokládané smrti tří mladých lidí ve skalách nad Meznou Loukou. Policie však dále postrádala Lenčin a Pavlův občanský průkaz, jež se nikde nenašly, a také druhý fotoaparát značky Praktica, který měli mít s sebou.

O čtyři měsíce později, na konci prosince 1988, bylo stíhání pro trestný čin ublížení na zdraví zastaveno. 

„Posudkem z oboru soudního lékařství, opatřenými expertizami podanými Kriminalistickým ústavem VB v Praze, jakož i provedenými výslechy svědků a dle operativně pátracích úkonů nebylo prokázáno, že pohřešovaní zemřeli zaviněním jinou osobou, zejména když nebylo prokázáno, že v místě kritickém se s jinou osobou dostali do kontaktu. Vyšetřovatel dospěl k závěru, že provedeným vyšetřováním a důkazy v jeho průběhu soustředěnými není prokázáno, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, je trestným činem, a proto v souladu s ustanovením § 172 odstavec 1 písmeno b/ trestního řádu nebylo než trestní stíhání zastavit. Takový závěr učinil vyšetřovatel, když byly vyčerpány všechny dostupné možnosti, jak věc objasnit.“

Nešťastní rodiče se s takovým závěrem pochopitelně nesmířili a snažili se ho zvrátit. Po pádu komunismu, v 90. letech minulého století, se případem zabýval policejní útvar Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, který pátrání rozšířil i o možnost, že vraždili pohraničníci. V osudném prostoru, včetně okolí nálezu lidských pozůstatků, měly hlídky své trasy.

A Lenka, Pavel a Petr se dost možná pohybovali tam, kde z hlediska represivních složek autoritativního režimu neměli. Nebo se zkrátka jen mohli stát cílem agrese strážců hranic či snad obětí jejich sexuálních choutek, jak se dnes občas spekuluje.

Bohužel žádný hmatatelný důkaz, který by vnesl alespoň slabé světlo do tohoto hororového případu z léta 1987, se objevit nepodařilo.