Vědci z Evropské kosmické agentury (ESA) zanalyzovali jedenáct let údajů ze satelitní sítě Swarm (Roj). Výsledky ukázaly, že slabá oblast v magnetickém poli Země nad Atlantikem, známá jako Jihoatlantická anomálie, se od roku 2014 rozšířila o plochu odpovídající téměř polovině kontinentální Evropy.
Složitější organismy na Zemi, mezi které se řadí i člověk, nutně potřebují pro své přežití magnetické pole planety. Tato dynamická síla chrání život před kosmickým zářením a nabitými částicemi ze Slunce.
Teno štít, který planetu chrání podobně jako brnění rytíře, je poháněný obrovským generátorem. Tím je „oceán“ roztaveného, vířícího tekutého železa, které tvoří vnější jádro asi tři tisíce kilometrů pod povrchem planety. Tam se vytváří elektrické proudy, které zase generují neustále se měnící elektromagnetické pole Země. Pro běžné smysly je toto pole sice neviditelné, ale lidstvo už zkonstruovalo přístroje, které ho „vidí“.
Nejpřesnějším „měřákem“ je evropská mise Swarm, která se skládá ze tří stejných družic, jež přesně měří magnetické signály pocházející z jádra, pláště, kůry a oceánů Země, ale také z ionosféry a magnetosféry. Díky této misi získávají vědci lepší přehled o různých zdrojích magnetismu, což jim pomáhá pochopit, jak a proč magnetické pole na některých místech oslabuje a na jiných zase zesiluje.
Místa, kde je brnění slabé
Už v 19. století si mořeplavci všimli, že nad Atlantikem u Jižní Ameriky je magnetické pole slabší – tato oblast, nazývaná Jihoatlantická anomálie, je místem, kde je podle posledních poznatků toto brnění nejslabší.
Tato anomálie v současnosti vědce zajímá více, než kdy dříve. Místní porucha magnetického pole má totiž vliv nejen na živé organismy, ale také na satelity. Ty jsou vlivem slabšího magnetického pole vystavené vyšším dávkám záření z vesmíru. To může vést k poruchám nebo poškození kritického hardwaru a pak i k výpadkům systémů, na nichž je moderní svět založený.
Data získaná z družic Swarm ukazují, že anomálie v jižním Atlantiku se mezi lety 2014 a 2025 neustále rozšiřovala. V oblasti Atlantského oceánu jihozápadně od Afriky nicméně dochází od roku 2020 k ještě rychlejšímu oslabování zemského magnetického pole.
„Jihoatlantická anomálie není jen jeden blok,“ upozornil hlavní autor studie Chris Finlay z Dánské technické univerzity. „V blízkosti Jižní Ameriky se mění jinak než v blízkosti Afriky. V této oblasti se děje něco zvláštního, co způsobuje intenzivnější oslabení pole.“
Toto chování souvisí se zvláštními místy v magnetickém poli na hranici mezi tekutým vnějším jádrem Země a jejím pevným pláštěm – říká se jim oblasti s obráceným tokem.
Finlay jev vysvětluje takto: „Normálně bychom očekávali, že magnetické siločáry vycházejí z jádra na jižní polokouli. Ale pod jižní atlantickou anomálií vidíme neočekávané oblasti, kde magnetické pole místo toho, aby vycházelo z jádra, se vrací zpět do něj. Díky datům ze Swarmu můžeme vidět, jak se jedna z těchto oblastí pohybuje západním směrem nad Afriku, což přispívá k oslabení jižní atlantické anomálie v této oblasti.“
Magnetické pole nad Sibiří zesiluje
Nejnovější pozorování ukazují, že magnetické pole je v současné době dynamičtější, než se čekalo. Například na jižní polokouli existuje jeden bod jižně od Austrálie, kde je magnetické pole obzvláště silné, na severní polokouli existují dokonce dva – jeden kolem Kanady a druhý kolem Sibiře.
Zajímavé je, že od roku 2013, kdy je Swarm na oběžné dráze, magnetické pole nad Sibiří zesílilo, zatímco nad Kanadou zesláblo. Kanadská oblast se silným polem se zmenšila o 0,65 procent povrchu Země, což je téměř velikost Indie, zatímco sibiřská oblast se zvětšila o 0,42 procent povrchu Země, což je srovnatelné s velikostí Grónska.
Tato změna, která je způsobena složitými procesy probíhajícími v turbulentním jádru Země, souvisí s posunem severního magnetického pólu směrem k Sibiři v posledních letech. Tato změna je důležitá pro navigaci, která je interakcí mezi těmito dvěma oblastmi silného magnetického pole ovlivněna.
