Žijeme v morálně upadlé době? Například sociální sítě jsou prostorem morálních hádek, v nichž své vlastní postoje považujeme za morální, postoje druhých za zkažené. Jak potom najít něco společného? Pomůže nám v tom třeba „filozof morálky“ Immanuel Kant, jehož myšlení se v pozdně moderním světě smrsklo na větu o fascinaci „hvězdným nebem nade mnou, mravním zákonem ve mně“?
Filozofové Ondřej Sikora, působící na Filosofické fakultě v Olomouci a na Filozofickém ústavu v Praze, a Jakub Sirovátka z Teologické fakulty Jihočeské univerzity se věnují německé klasické filozofii a Kantovi zejména velmi dlouho. Proto se také shodnou, že Kantovým skutečným objevem je autonomie rozumu, včetně toho mravního.
Ondřeje Sikoru zaujalo, že i v médiích, politice či běžném životě neustále referujeme o morálce, vracíme se k ní. Je pro nás téma. „Tímhle potvrzujeme, že bez morálky se nedá žít, že to je dimenze, ke které se musíme odvolávat. No a přesně tohle říká Kant – podívejte se sami na sebe, jak morálně soudíte, jak hodnotíte. A když soudíte, hodnotíte, posuzujete, na něco se přitom díváte. Díváte se na nějaký princip, který je nějakým způsobem intersubjektivně platný. Jinak byste nevznášeli morální nároky, jenom morální soudy. A vlastně takto jednoduše a prostě Kant říká, že tady je nějaké elementární morální faktum, které je nám nějak inherentní, které je nám jako racionálním bytostem společné. Nazývá je faktum rozumu, a to je vlastně jeho legitimace univerzálního morálního zákona,“ soudí Sikora.
Zdá se tedy, že existuje jen jedna morálka v miliardách různých variant. Jen se obvykle musíme spolu dohadovat o tom, jak ji konkrétně rozvíjet, jak k ní dojít.
Mysli a žij! si pusťte také jako podcast:
„Já si taky myslím, že Kant by tvrdil, že máme skutečně jednu morálku, jakkoliv pak nějaké konkrétní příkazy nebo korektní normy mohou vypadat různě. On ale skutečně vychází z toho, že člověk je bytostně svobodná autonomní bytost a zároveň má svoje nejvyšší určení žít jako bytost morální,“ rozvíjí úvahu Jakub Sirovátka. Jak se ale o společném mravním zákoně dozvídáme? Je to hlas svědomí? Přepisuje Kant jen složitě sílu sókratovského daimonia, vnitřního božského hlasu?
Kant by asi řekl, že se ozývá rozmanitými způsoby, připomíná Ondřej Sikora. „Svědomí je zásadní, je to jakýsi náš interní soudní dvůr, který nás soudí asi bez ohledu na to, co je nám libé. Ale patří sem i sebepohrdání či sebeúcta, které mi přijdou velice zajímavé a důležité. My totiž většinou zakoušíme mravní fenomény v nějakém deficientním modu, právě v tom, že si přestáváme sebe vážit,“ vysvětluje Sikora.
Podle něj je u Kanta základem etiky velice silný sebevztah: „To mi přijde inspirativní, Kant na tom sebevztahu v jistém smyslu etiku zakládá. Sebevztah se potom promítá i do naší běžné intersubjektivní vztahovosti,“ pokračuje Ondřej Sikora. „Zdravý sebevztah vyzařuje zdravou vztahovost, toxický sebevztah sebeklam, který přerůstá v klamání druhých, jak to hezky říká Kant ve spise o náboženství.“
Klíčový pojem, kterému jistě rozumíme i my, pozdně moderní lidé, je autonomie. Dalo by se tedy říct, že nikdo jiný mi morálku neurčuje než já sám? Že morální bytostí se stávám jen díky svému vnitřnímu pohybu? Prakticky bez druhých lidí?
Ano, lze to tak v krajnosti říct, autonomie je tu velmi silná, připouští Jakub Sirovátka. Zároveň ihned dodává, že morální zákon je univerzální, metafyzický či transcendentální, není to tedy tak, že si jako autonomní bytosti můžeme jen tak vymyslet svůj princip konání. „Ať se ostatní chovají, jak chtějí, pokud vnímám, že něco mám dělat, tak to dělat mám. A byl bych rád, aby se i druzí chovali mravně dobře. V podstatě to nesmí nijak zpochybňovat mé etické chování.“
Kant je dokonce považován za vynálezce autonomie, doplňuje Jakuba Sirovátku kolega Sikora. „Současná psychologie, pedagogika, didaktika a tak dále s tímto pojmem pracují jako s jakýmsi cílem, ideálem vzdělávání, výchovy. Chceme, aby z lidí vyrostli autonomní jedinci, kteří mají sami sebe nějak pod kontrolou, pod vládou, aniž by zkoumali, kdo se na ně zrovna dívá. Jestli rodiče nebo šéf v práci nebo pán Bůh.“
I na Boha či bohy v podcastu došlo. Kant totiž tvrdí, že mravně se můžeme chovat i bez boha, přitom se ale později přiklání k tezi, že mravní jednání nakonec zákonitě vede k náboženství, a tedy i k bohu.
„Kant řekne, že proto, abychom věděli, co máme dělat pro založení etiky, boha ani náboženství nepotřebujeme, a to dává smysl, poněvadž etika má platit univerzálně pro každého člověka, to znamená, ať je příslušníkem nějakého náboženství, ať je věřící, nevěřící, prostě eticky se musí chovat každý,“ rozvíjí kantovské dilemata Jakub Sirovátka, který pozdější Kantův posun k bohu, který nutně z morálního zákona vyplývá, vykládá odkazem na pojetí Paula Ricouera, který tvrdil, že toto je pozice „svobody ve světle naděje“. Náboženský rozměr dodává naději, že celý tento celek mravně chápaného jednání ve světě má smysl.
O vztahu boha k mravnímu zákonu se v této epizodě podcastu Mysli a žij! vede polemika, stejně jako o nedostatku empatie a dalších souvislostech Kantova mravního světa. Nakonec se ale vždy vše vrací kruhem k autonomii mravního jednání. Svět sice funguje podle mocenských, ekonomických, silových, vlivových zájmů a v nějaké obsesi po sebeprezentaci, uvažuje Ondřej Sikora, „zároveň ale každý chce, aby s ním bylo jednáno jako s autonomní bytostí. To je něco, co nedokážeme od sebe jakožto osoby odpárat. V tom vidím sílu kantovské myšlenky.“
Kant podle něho není hlupák, je realista s rentgenovým pohledem a ví, jak to mezi lidmi chodí, nedělá si iluze o člověku a jeho morálka je v čemsi kontramorálkou. Jak to vysvětlit?
„Jak říká Nietzsche, jako každý dobrý Němec je Kant skeptik, věří v morálku nikoliv proto, že ji příroda a lidé dokazují, ale právě proto, že ji příroda a lidé neustále vyvracejí.“ Morálka navzdory, to je možná nejsilnější současná rezonance Kantova mravního myšlení. Shrnuto slovy Ondřeje Sikory: „Kdyby neexistoval žádný poctivý přítel ve světě, tvrdí Kant, je mi to takříkajíc jedno. Stejně budu mravně vyžadovat, nárokovat nějakou poctivost přátelství jako hodnotu.“
Autor fotografie: Aktuálně.cz
Filozofický podcast Mysli a žij!
Svět prochází změnou. Jak vysvětlit a pochopit život člověka i pohyby ve společnosti? Jak porozumět tomu, co se kolem nás děje? Podcast Mysli a žij! přináší rozhovory s filozofy a filozofkami o aktuálních tématech společnosti, která dnes zřejmě prochází obdobím „změny paradigmatu“. Pořadem provází filozofka Josefína Formanová a publicista Petr Fischer.
Partnerem projektu je Nadace Sekyra Foundation.
