Ve 30. letech 20. století bylo Německo nejrozvinutější vědeckou velmocí na světě. Němčina byla v tu dobu hlavním akademickým jazykem, díky jménům jako Albert Einstein, Max Planck, Werner Heisenberg nebo Fritz Haber mířila do střední Evropy jedna Nobelova cena za druhou.
Vedle slavných jmen působil v Německu také vědec Erich Hudec. Byť rodilý Berlíňan, jeho rodiče byli čeští imigranti. Po studiích elektrotechniky se začal věnovat radiotelegrafii, především přenosům informací na velké vzdálenosti a zdokonalování televizního přenosu pomocí kontrolovaných pilových kmitů a katodové lampy.
Vzhledem k oblasti jeho výzkumu byla celá jeho profesní kariéra úzce spojena a ovlivněna politikou. V roce 1933 se dostal k moci kancléř Adolf Hitler a Výmarská republika se z křehké demokracie propadla do propasti diktatury.
Olympijské hry v Berlíně o tři roky později měly být oslavou árijské nadřazenosti a exhibicí rozvoje německé společnosti pod nadvládou národního socialismu. K propagaci ideologicky zneužitého sportovního svátku měly skvěle posloužit právě vynálezy Ericha Hudce.
Ten dostal na starost televizní přenos fotografií z olympiády v Berlíně do Ameriky a Japonska. Jeho zásluhou se tak dostávaly aktuální snímky z olympiády k novinářům v reálném čase. Ve své době to byla zcela unikátní a přelomová událost.
Díky úspěšnému olympijskému projektu měl Hudec otevřené dveře téměř všude. Dál se věnoval bádání v oblasti krátkých vln a úprav příjmu mezi vysílačem a přijímačem. Do roku 1944 žil v Berlíně jako vážený muž, s blížícím se koncem války se kvůli náletům přesunul do Říčan u Prahy, kde v Tehově obsluhoval vysílačku.
Z ní Němci vysílali telegramy do zámoří, údajně také do jižní Ameriky, kam těsně před pádem Třetí říše utíkala celá řada prominentních nacistických zločinců.
Po osvobození byl Hudec nakrátko zatčen, ale záhy propuštěn – zástupci Ministerstva dopravy a pošt i Ministerstvu vnitra si moc dobře uvědomovali, jaký přínos mohou mít jeho výzkumy.
Rok po válce ovšem vyšel článek v komunistickém Rudém právu, který „arogantního říšského Němce“ obviňoval ze styků s nacistickými pohlaváry, v jeho luxusní vile ho měl dokonce minimálně jednou navštívit nechvalně proslulý státní ministr K. H. Frank.
Následně byl Hudec i se svou manželkou Hildegardou a synem Oldřichem uklizen na zámek Kunštát, tedy do kraje, odkud pocházela jeho rodina. V čerstvě zrekvírované budově obýval několik pokojů, v dalších měl pak laboratoře. Dostal pas, aby se mohl účastnit patentových řízení řízení v zahraničí.
Když v únoru 1948 uchopila moc v Československu dělnická třída, Hudec zrovna pobýval v cizině. Domů už se nevrátil, ale začal intenzivně pracovat na tom, aby za hranice dostal i zbytek své rodiny. K tomu však již nedošlo.
Brzy ráno 9. června, den po plánovaném vycestování, byla na zámku v Kunštátu nalezena dvě těla. Devítiletého Oldřicha, jenž zemřel v posteli po několika ranách zasazených sekerou. Mrtvola jeho matky a Hudcovy manželky ležela na nádvoří. Měla zlomenou čelist a kotník, oficiální příčinou smrti byl pád z okna zámku.
Případ začala vyšetřovat kriminálka z Brna, záhy jej však převzala Státní bezpečnost. Ve vyšetřování obou útvarů bylo mnoho rozporů a nesrovnalostí, případ byl nakonec uzavřel s tím, že šlo o rozšířenou sebevraždu. Verzi Státní bezpečnosti ovšem věřil jen málokdo, o čemž svědčila i skutečnost, že Hildegarda byla pohřbena se svým synem na katolickém hřbitově, což v případě vražednice možné není.
Rozporuplným závěrům vyšetřování se také věnoval Pořad Očima Josefa Klímy, který odvysílala FTV Prima v roce 2017. Tělo Oldřicha prý neslo stopy mučení elektrickým proudem, neodpovídala ani zranění jeho matky. Ta navíc na svém oblečení neměla stopy krve, které by brutálnímu útoku odpovídaly.
Po tragédii své rodiny se Hudec stáhl do ústraní. Poměrně nedávno byly objeveny doklady o tom, že Hudec spolupracoval s americkou vládou. Zemřel v Berlíně v roce 1972.
