Před několika dny Českem otřásl případ brutální šikany dvanáctileté dívky v Hodoníně, který si agresoři natočili na video a zveřejnili na internetu. Je to letos již po několikáté, co se dozvídáme o projevech násilí školních dětí proti spolužákům a učitelům. K situaci v českých třídách se v rozhovoru pro Aktuálně.cz vyjádřil Adam Klocek, výzkumný pracovník Psychologického ústavu Akademie věd.
V poslední době se objevilo několik medializovaných případů násilí, kdy žáci útočili na spolužáky, nebo dokonce i na učitele. Je to něco, na co si teď budeme muset dávat pozor?
Určitě bychom neměli být laxní, co se týče zvýšené ostražitosti. V dnešní době je ve veřejném prostoru poměrně často dáván prostor agresi, která se tím ve společnosti může normalizovat. Rozhodně stojí za to všímat si varovných signálů, které u dětí se zvýšenou agresivitou nebo u postihnutých třídních kolektivů najdeme, a umět včas zasáhnout. Klíčová je role vrstevníků, ale také učitele nebo nastavení celoškolních pravidel a třídních norem. Mohli bychom říct, že v každé třídě se objeví někdo, kdo dělá „problémy“, ale ne ve všech třídách se rozjede šikana.
Jak si představit „postihnuté třídní kolektivy“?
Postihnutý je takový kolektiv, kde dochází k záměrnému, opakovanému ubližování mezi některými vrstevníky. Šikana se dále vyznačuje nerovnováhou sil, ponižováním druhých či častým přehlížením ze strany ostatních spolužáků. Podle nové definice šikany dle UNESCO vzniká šikana v konkrétní síti vztahů ve třídě nebo ve škole, přičemž ne všichni šikanující žáci tak činí záměrně. Někteří mohou být vtaženi do skupinové dynamiky.
Šikana často vede k vážným následkům a častěji se rozvíjí v kontextu školy nebo vzdělávací instituci s nedostatkem efektivní podpory obětem agrese od vrstevníků nebo od dospělých.
Zmínil jste roli třídních norem. Co to znamená?
Třídními normami lze nazvat to, co se v dané třídě považuje za běžné nebo vhodné. Přizpůsobení se normě vede obvykle k zisku společenského statusu, uznání ostatních, začlenění se a podobně. Naopak odchýlení se od normy znamená často riskovat sociální sankce, vyloučení či jinou formu viktimizace ze strany spolužáků. Normy mohou být ve třídě nastaveny inkluzivně a prosociálně, ale mohou být také nastaveny výhodně pro jedince, kteří jsou násilní a šikanují.
Co myslíte tím, že normy mohou být výhodné pro šikanující jedince?
V takových postihnutých kolektivech může být problematické chování tolerováno, a dokonce vrstevníky odměňováno. Někdy se na nevhodném nastavení norem může podílet i učitel, například když se snaží dětem přiblížit skrze navazování méně formálních interakcí s nejpopulárnějšími žáky. Populární žáci mohou k zisku nebo udržení statusu v kolektivu využívat instrumentální agresi, tedy chápou agresi jako přijatelný prostředek k dosažení svého cíle. Podpora učitele jejich chování může v kolektivu normalizovat.
Dalo by se tedy říct, že šikana není problémem jednotlivých žáků, ale celých kolektivů?
Ano i ne. Ukazuje se, že velký počet případů šikany ve třídách je skupinového charakteru. Malá skupinka žáků cílí své útoky na nejslabší články kolektivu, díky čemuž si zvyšují vlastní status, a většina ostatních žáků mlčí a přihlíží, čímž umocňuje bezvýchodnost situace a zajišťuje opakovanost. Někdy dochází k morálnímu vyvazování, kdy si žáci vnitřně zdůvodní, proč nezasahovat nebo proč se k šikanování „z legrace“ přidat. Ve zvlášť zasažených kolektivech může docházet k obviňování obětí, které pak mohou uvíznout v bludném kruhu pocitu vlastní nedostatečnosti.
V jakých případech tedy nejde o skupinový jev?
Šikana může probíhat i zcela skrytě jen mezi dvěma žáky, kde je dlouhodobost a patrný značný nepoměr sil. Navíc i některé jednorázové agresivní projevy nesou znaky šikany – například sdílení spolužákových trapných fotek na internetu, kdy žák nemá kontrolu nad opakovaným přesídlením, nebo rozšíření ošklivé a nepravdivé pomluvy. Zkrátka šikana má mnoho forem, dávno to není jen o fyzickém násilí.
Hraje v tomto roli horší duševní zdraví u mladých lidí?
Takhle jednoduché to nejspíš není. Celospolečenské zhoršení duševního zdraví může hrát svoji roli. Pokud ovšem pozorujeme obecnější trend, který se pojí s duševními obtížemi mladistvých, tak to není agresivita, ale naopak zvýšená pasivita, související spíše s projevy sociální fobie nebo deprese, což je vlastně opačný problém – činí to z dětí spíše zranitelné jedince než útočníky. Jsou ovšem známé i případy tzv. agresivních obětí, tedy žáků, kteří se stali oběťmi šikany, a svou situaci řeší sekundárním šikanováním druhých, když jejich pohár přeteče.
V rámci našeho výzkumu ale aktuálně pracujeme s hypotézou, že šikana nevzniká lineárně, kdy se projevy agresivity úměrně zvyšují s duševními neduhy nebo s postupnou změnou postojů schvalujících agresivní řešení konfliktů, ale že vzniká náhle, zlomovitě, nečekaně.
Jak si to mám představit? Chcete říci, že může agrese vzniknout zničehonic?
Atmosféru ve třídě si můžeme představit jako hromádku písku, na kterou přisypáváme zrnko po zrnku. Dlouhou dobu se nic nestane. Hromádka bude působit jako stabilní struktura, zrnka písku se budou kumulovat na sebe. V určitý moment však další zrnko písku spustí lavinu a struktura se rozpadne.
Co může vést k „bodu zlomu“?
To je celá řada věcí. Rozhodně nepomáhá přehlížení nebo neznalost varovných signálů u tříd, kde jsou právě nevhodně nastavené normy a kde je navíc větší počet zranitelných jedinců nebo silně hierarchizovaná struktura kamarádských vztahů. Ve třídě se může něco na vztahové úrovni delší dobu odehrávat, aniž by si toho kdokoliv všiml, a v momentě, kdy problém probublá na povrch, už je zpravidla pozdě a dá velkou práci v kolektivu vztahy zase narovnat.
Máme se obávat více takových případů, jako jsme zaznamenali v Hodoníně?
Krajní případy jsou nejvíce vidět a mohou nás vyděsit. Myslím si však, že nějaký rapidní nárůst není podložen žádnými daty. Mimochodem tradiční šikany u nezletilých za poslední roky spíše ubývá, a to nejen u nás, ale i v jiných evropských zemích. Je pravda, že určitý nárůst je pozorován u kyberšikany, ale nejde o nic zásadního. Tím neříkám, že bychom neměli případy z posledních týdnů brát vážně. Ostražití bychom měli být vůči těm extrémním případům, jejichž násilnost, zdá se, roste. Není ovšem důvod pro to, abychom vytvářeli zbytečnou paniku. U většiny dětí a u většiny tříd tyto extrémní případy nehrozí.
