Události: Jak se s tragédií vyrovnávají studenti i záchranáři (zdroj: ČT24)
Obavy, strach, smutek, ale třeba i naštvání. Takové jsou pocity, které lidé v souvislosti s loňskou tragédií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy zmiňují nejčastěji. A někteří i popisují cesty, jak se s ní vypořádali. Jak to, že se svět nezastavil, se ptá mimo jiné stejnojmenný dokument režisérky a scenáristky Markéty Oddfish Nešlehové.
Davidu Vichnarovi se jako terapie v prvních hodinách po tragédii osvědčilo vypovídat se a nepřipouštět si hrůzy, které viděl, ani nebezpečí, v němž se ocitl. Jednadvacátého prosince byl na fakultě i Tomáš Hercík. Oba se tam potkali. Nikdy předtím se neviděli. Společně prožitá tragédie je ale spojila natolik, že se rozhodli vydat texty pozůstalých i dalších lidí, které neštěstí zasáhlo.
Jsou tam svědectví ze čtvrtého patra. Jeden autor například sepsal rap, ve kterém se vyznal z toho hněvu vůči pachateli. Hercík ve svém textu popsal mimo jiné okamžiky, kdy se dozvěděl, že přišel o kamarádku Kláru Holcovou.
Právě Klářiny rodiče a sestry Kláry jsou jedněmi z těch, kteří se rozhodli o vyrovnávání se se ztrátou nejbližších promluvit v dokumentu nazvaném Jak to, že se svět nezastavil. Vzpomínají, že její nejoblíbenější kniha byla Bratři Lví srdce od Astrid Lindgrenové. V tom duchu jí nechali udělat i náhrobek.
Její otec se zmiňuje, že se snaží pochopit smysl celé té události, i když je mu jasné, že žádný nemá. „Obecně to vnímám jako souboj zla a dobra.“ Memoriál Kláry Holcové, pořádaný Atletickým klubem Mladá Boleslav, pak vnímá jako akci, která „už spadá do toho proudu dobra, který chceme maximálně podporovat“.
„Každý udělal maximum“
Desítky policistů, záchranářů a hasičů, kteří na místě zasahovali a poskytovali první pomoc, mluví o nejhorším zážitku ve službě. A to přesto, že jsou na podobné zákroky pravidelně cvičeni. Po roce oceňují psychologickou podporu, vyzdvihují pomoc kolegů i rodin.
Kristián Zahel z Pohotovostní motorizované jednotky Policie Praha dával například při akci pokyny řidiči tramvaje. Díky tomu z ní nevystoupili cestující a střelba studenta, který stál na ochozu, je neohrozila. „Člověk uvažuje, co mohl udělat jinak. Ale já si myslím, že každý tam udělal maximum,“ říká s odstupem.
Mezi dvaceti pěti zraněnými byla i studentka, které se podařilo ze čtvrtého patra utéct. Jméno zveřejnit nechce. Obává se negativních komentářů a zpráv na sociálních sítích, se kterými se už během roku setkala. Vrátit se do školy, ve které zažila nejhorší chvíle svého života, dokázala po dvou měsících. Hlavně díky rodině.
„To, že jsem měla ty dva měsíce skutečně čas strávit jen doma, a to, že mě chodili navštěvovat přátelé, tak to je něco, co mi nejvíc pomohlo,“ ohlíží se. Během útěku z učebny přes římsu budovy si zranila kotník. V nemocnici strávila pár dní. V lednu ji ale čeká další zákrok, během kterého jí lékaři z nohy vyndají šrouby.
Čeho se ale zatím zbavit nedokáže, je větší ostražitost. „Všímám si lidí na ulici, trošku nadskočím pokaždé, když bouchnou dveře, je to prostě něco, s čím se člověk vyrovnává a uvědomí si, že vlastně není tak těžké někomu ublížit a že se to vlastně může stát kdekoliv.“
