Začínal jako antikomunistický disident, který se vryl občanům do paměti, když se 16. června 1989 veřejně vyslovil pro uspořádání svobodných voleb a odchod sovětských vojsk z Maďarska.
Heslo „Rusové, domů!“ teď po 36 letech skandovali demonstranti v maďarských ulicích opět – tentokrát ovšem jako výraz nesouhlasu s Orbánovou politikou přátelskou vůči Putinově Rusku.
Orbán založil ještě v roce 1988 spolu s 36 mladými intelektuály Hnutí mladých demokratů (Fidesz). Mladí demokraté od té doby zestárli, přibrali a stali se mnohem více konzervativní a především – 16 let v kuse vládli zemi.
Orbán vyhrál poprvé volby v roce 1998, o čtyři roky později ho ale porazila socialistická strana – někdejší komunisté. Podle Orbána se tak stalo v důsledku spletitého vlivu postkomunistů na ekonomiku a média.
A je pravda, že maďarští komunisté byli mnohem chytřejší než ti čeští a přechod k demokracii na jedné straně udělali mnohem snazší a plynulejší, ale také mnohem výhodnější pro nomenklaturní kádry. Orbán si z toho vzal poučení, že buď bude ekonomiku a média ovládat on, nebo oni. A po návratu k moci v roce 2010 se podle toho zachoval.
Ze začátku byla jeho vláda poměrně populární. Vláda socialistů totiž skončila hospodářským krachem a uniklými nahrávkami premiéra Ference Gyurcsánye o tom, jak „lhali ráno, lhali v poledne a lhali večer“. Orbán stabilizoval ekonomiku, která první léta jeho vlády rostla. Jeho razantní odmítnutí vpustit do Maďarska ilegální přistěhovalce během migrační krize podporovala drtivá většina veřejnosti. Stejně jako boj za práva maďarských menšin v okolních státech.
Ovšem zadrhávající se ekonomika, vleklé spory s Evropskou komisí, jež vedly k zablokování evropských fondů, a především do očí bijící nepotismus a korupce vedly k postupné ztrátě podpory veřejnosti. A to, spolu s viditelným úbytkem energie kdysi mimořádně talentovaného politika, vyústilo nakonec v drtivou volební porážku Viktora Orbána.
