Vytvářet silná regionální spojenectví a v příštích letech nepolevovat ve zbrojení je podle brigádního generála ve výslužbě a bývalého šéfa polské národní bezpečnostní rady Jarosława Kraszewského receptem na věrohodné odstrašení Ruska. Tvrdí, že v krajním případě jsou země východního křídla NATO schopné se agresi ubránit i bez amerických vojáků. Do budoucna počítá s ještě masivnějším nasazením bojových dronů, jejichž vývojem a výrobou se po odchodu z armády v roce 2019 zabývá.
Polská politika je pro řadu Čechů oříškem. Jsme stejně jako vy zvyklí, že koalice a opozice se hádají do úmoru a neshodnou se v ničem. U vás ale existuje výjimka: hlavní politické proudy shodně tvrdí, že Rusko chce jednou vojensky napadnout Polsko. Je to opravdu tak reálné, že to politiky nutí k zodpovědnosti?
Teď budu hovořit nikoliv z pozice analytika či patriota, ale z pozice bývalého vojáka. Scénář ruského vojenského vpádu do Polska si nemůžeme dovolit podcenit. Pokud ale vezmeme v potaz to, že režim (ruského vůdce Vladimira) Putina není od roku 2014 schopný ve svůj prospěch završit konflikt na Ukrajině, pak dojdeme k závěru, že armáda Ruské federace nemá až takovou sílu, jakou před rokem 2014, potažmo 2022, sama deklarovala a jak o ní bylo psáno.
A právě proto se nabízí ta otázka – má Rusko sílu zaútočit?
Dostanu se k tomu. Míra ztrát, kterou Ruská federace utrpěla po roce 2014 a zejména po invazi z roku 2022 se nyní blíží téměř milionu zabitých či zraněných vojáků. Rusové ztratili za celou dobu přes deset tisíc tanků, tisíce bojových vozidel pěchoty a tak dále. V důsledku toho je bojový potenciál Ruska výrazně oslaben. To se ostatně potvrdilo i tím, že „všemocné“ Rusko si muselo zajišťovat podporu u Severní Koreje či Íránu, anebo teď čerstvě tím, že nabírá na čínských sociálních sítích žoldáky do řad svých invazních vojsk na Ukrajině. Rusko má vážné problémy, ale přes to všechno zůstává nepředvídatelné a relativně silné. Útok Ruska nelze vyloučit, a proto s ním musíme počítat a musíme se na něj připravit.
Nedokážu si představit scénář, kdy by to pro Rusko bylo výhodné, ale zkusím jeden namodelovat: Rusko útočí na Pobaltí nebo na Polsko. Spojené státy deklarují, že nebudou zasahovat. Západoevropané, kteří v historii příliš krve za nás Východoevropany neprolévali, se stáhnou. Bylo by Polsko schopné se ubránit?
Jakkoliv je tento scénář podle mě opravdu velmi málo pravděpodobný, tak ano, ubránit se i v tomto případě umíme. A myslím, že bychom se měli ubránit.
I bez Američanů?
Ano, i bez nich. Nemyslím si ale, že bychom v tom někdy zůstali úplně sami. Jsou tu ještě evropské země, které mají mnohem větší vojenský potenciál než Rusko.
Vliv politiky Donalda Trumpa
V týdnu americký prezident Donald Trump veřejně připustil, že zvažuje stažení části svých vojáků z Evropy. Obáváte se toho?
Neobávám, protože pokud se to stane, tak se to bude týkat jen menší části amerických vojáků a půjde tedy spíše o snížení jejich počtu, nikoliv hromadné stažení. Spojené státy mají ve svých vojenských doktrínách tučným písmem zapsáno, že nelze připustit přenesení aktivních bojových operací na americké území. Proto mají své jednotky už od dob studené války rozmístěny nejen v Asii, ale i po Evropě. Jde o výsledek mnoha analýz a plánovacích procesů, které nelze jen tak zvrátit.
Donald Trump má ale jiný pádný argument. Chce šetřit peníze amerických daňových poplatníků.
Ano, má. Po roce 2014 a především po roce 2022 země, které bezprostředně sousedí s Ruskem, Běloruskem a Ukrajinou, tedy země Bukurešťské devítky (B9), tedy Polsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Česko, Slovensko, Rumunsko, Bulharsko a Maďarsko, začaly znovu budovat svůj vojenský potenciál a staly se silnějšími. A právě to může být případným pádným argumentem pro snížení americké přítomnosti v Evropě.
Když se dívám na počty nakoupené vojenské techniky a počty vojáků ve službě, tak se zdá, že hlavní roli v posílení vojenských kapacit východního křídla NATO sehrálo Polsko, že?
Ne, jde o všech těch devět zemí, které jsem zmiňoval. Převzali jsme odpovědnost za střední a východní Evropu. Kdysi byla tato odpovědnost na bedrech jiných velmocí, dnes je to na nás samotných. My budeme první nárazník, který bude v případě nutnosti muset odrazit ruské hordy. Pokud se nám to náhodou nepodaří, pak je naším úkolem udělat vše pro to, aby nám zbývající členové NATO poslali na pomoc svá vojska.
K tomu ale potřebujeme mít mezi sebou navzájem dobré vztahy, ne?
Ano, přesně tak. Musíme žít v něčem, co bych popsal jako „sousedskou symbiózu“. Musíme se znát navzájem, důvěřovat si, mít rozdělené úkoly. Musíme vědět, kdo a co je schopen nasadit do akce. Výborným příkladem je právě uskupení B9, ale také iniciativa Trojmoří nebo Visegrádská čtyřka. Musíme v těchto formátech – samozřejmě v koordinaci s NATO – pokračovat, spolupracovat, připravovat se na různé scénáře. Putin na nás musí vidět, že se mu proti nám nic podnikat nevyplatí.
Výroba a zásoby munice
Jeden z vašich nástupců v čele Národní bezpečností rady státu, generál Dariusz Łukowski, řekl, že Polsko má v současné době zásoby některých typů munice na pět dní ostrých bojů. Není to po třech letech války na Ukrajině až žalostně málo?
Je to žalostně málo, i proto se současná vláda snaží tento stav napravit. Nemůžeme si dovolit čekat, až nám munici vyrobí Jihokorejci nebo Američané. Je dobře, že právě v otázce výroby munice úzce spolupracujeme se Slovenskem a Českem. V rámci NATO je munice standardizovaná. Díky tomu je slovenská i česká produkce plně kompatibilní s našimi potřebami. Musíme proto udělat vše proto, abychom technologii výroby také získali a vyráběli to, co vy. Je to ostatně dobré i pro vás. Pokud by došlo k hypotetickému konfliktu, tak kam sáhnete pro munici? K sousedům. Je to jako v bitvě. Když vojákovi dojde zásobník, tak zakřičí, že nemá munici a zpravidla mu ji podá ten spolubojovník, který stojí hned vedle.
Ono už se to děje. Polsko nedávno podepsalo dohodu o společné výrobě munice právě se Slovenskem.
Ano. I když to už přeci mělo být dávno hotové. Doufám, že co nevidět podepíšeme podobnou smlouvu také s Českem, protože vy máte v produkci munice obrovský potenciál, zmínit musím například vaši firmu Czechoslovak Group.
Polský a český zbrojní průmysl se liší zejména v tom, že u vás zůstal ve státních rukou, zatímco u nás vznikly velké soukromé firmy. Bylo chybou nevpustit na polský zbrojařský trh soukromý kapitál?
To byla velmi vážná chyba, které jsme se dopustili. Podle mě musíme co nejdříve aplikovat český model, který se v mých očích blíží modelu americkému. Nestačí se závistivě dívat přes plot k sousedům, musíme si to zařídit jako oni.
Liniová obrana a modernizace armády
Polsko na hranici s Ruskem, Běloruskem a Ukrajinou buduje za v přepočtu šedesát miliard korun systém opevnění známý jako Východní štít. Řada laiků účinnost liniové obrany zpochybňuje. Jak se k tomu stavíte vy?
Zaprvé je program Východní štít demonstrací naší síly. Ta obranná linie není budována proto, aby se ji protivník pokusil překonat. Naopak. Staví se proto, aby protivník musel volit jinou cestu. A tam, kam ho opevnění nasměruje, se musíme připravit. A nebojte, připravujeme se. Ale to už se bavíme o věcech, které podléhají režimu utajení.
Celkem 560 miliard zlotých (v přepočtu 3,2 bilionu korun, pozn. red.) chce Polsko do roku 2035 dát za nákup nové vojenské techniky. Jsou všechny výdaje racionální?
Výdaje na modernizaci armády, to je nekonečný příběh. Jakmile dokončíte jednu etapu modernizace, hned se ukáže další prostor pro zlepšení a investice. My jsme v Polsku museli kvůli ruské hrozbě reagovat opravdu rychle. Museli jsme co nejrychleji vyměnit postsovětskou techniku za moderní. A vzhledem k tomu, že doma si tu moderní neumíme ve většině případů vyrobit, tak jsme si ji museli koupit. Z tohoto pohledu dávají ty nákupy smysl.
Například nákup 96 vrtulníků Apache se setkal s kritikou, protože obecně bitevní vrtulníky se podle řady expertů na Ukrajině příliš neosvědčily.
Může se stát, že si řekneme, že Apache už nepotřebujeme a že místo toho se nám hodí například větší množství dronů. Ale to si vše musí říct armáda.
Budoucnost dronů a další techniky
Vy jste už léta v soukromém sektoru a zaobíráte se právě využitím dronů. Kam se vývoj ubírá?
My vyvíjíme drony, které létají v rojích. To znamená, že na sto dronů už nepotřebujete sto operátorů, ale pouze jednoho, který celý roj ovládá. To je přesně budoucnost a směr, kterým se bojové využití dronů ubírá. Ty armády, které budou moci masově nasadit takové roje, získají ve vzduchu převahu.
Třeba americký miliardář Elon Musk se netají svým názorem, že v budoucnosti nebude potřeba například bojových letounů F-35, ale že jejich funkci zastoupí právě takové roje dronů. Jak to vidíte vy?
Podle mě má smysl pořizovat jak drony, tak letouny F-35 či jejich následující generace. Každý z těchto strojů plní úplně jiné bojové zadání. F-35 má za úkol na frontové linii sesbírat co nejkvalitnější a největší množství informací o protivníkovi, naopak drony jsou vyráběny převážně proto, aby na protivníka udeřily. Zatím to tak ještě není, ale velmi brzy bude ve prospěch dronů hovořit především cena. V naší firmě se nám daří neustále snižovat náklady na výrobu. Velmi brzy bude například jedna balistická střela ATACMS stát stejně jako dvě stovky kamikadze dronů. A výhodnější tak pro jakoukoliv armádu bude vyslat na nepřítele oněch dvě stě dronů, protože ty se dají sestřelit mnohem hůře než jedna střela.
Plány na rozšíření armády
Chápu, takže investice do techniky budou pokračovat, protože vývoj bude pokračovat. Co investice do lidí? Polská armáda má v poslední době za sebou i řadu skandálů – za všechny třeba ten, kdy se vojákům ztratilo několik tun protitankových min, které se našly až po jedenácti dnech hledání ve skladu společnosti IKEA. Nepodceňuje se na úkor modernizace výcvik?
Naše armáda se má zvětšit o třetinu a má mít až tři sta tisíc lidí včetně rezervistů. Musíme otevřít nové vojenské univerzity a urychleně navýšit kapacity výcvikových středisek. Protože to, co zmiňujete, je realita. Musíme lidem, kteří vstupují do armády, dát co nejlepší podmínky k tomu, aby se tu práci naučili. Armáda má být jako symfonický orchestr. Do něj také vstupují lidé, kteří už umí hrát na nějaký hudební nástroj.
Vnímáte tedy ten plán na prudký rozvoj armády – ze současného počtu zhruba 200 tisíc na 300 tisíc vojáků během pěti let – za realistický?
Ano, je to zcela realistické. Jen musíme nadále dbát na to, co jsem teď řekl. Je dobře, že se vláda chopila iniciativy a přišla s tím vojenským cvičením. Tam si vychováme budoucí členy orchestru, díky nim zajistíme, že do armády vstoupí už dobře připravení lidé.
To, o čem hovoříte, je dobrovolné vojenské cvičení, které chce vláda příští rok nabídnout asi stovce tisíc lidí?
Ano, i když já si myslím, že je to předstupeň. Myslím, že bychom se měli vrátit zpět k povinným odvodům. Naše současná mladá generace by měla získat čtyř až šestiměsíční vojenský výcvik a tvořit tak páteř našich rezerv. Osobně se mi nejvíce líbí izraelský model povinné vojenské služby – tam každý, kdo má osmnáct let, musí projít vojenským výcvikem.
Hodně jsme spekulovali a bavili se o budoucnosti. Před jednu velkou výzvu ale může být polská armáda postavena během pár týdnů. Mám na mysli případnou mírovou misi na Ukrajině. Vaši politici účast odmítají. Co podle vás? Mělo by se Polsko účastnit?
Právě proto, že se nám v Polsku v posledních letech podařilo vybudovat velký vojenský potenciál, tak si nemůžeme dovolit rozdrobit naše síly. My musíme být silou, která budí respekt a odstrašuje. Pokud bychom teď vyslali nějaký velký kontingent na Ukrajinu, tak bychom mohli zásadně narušit vlastní bezpečnost tím, že bychom ztratili schopnost odrazit případný útok. Ale to stejné platí pro pobaltské země, Bulhary či Rumuny. Hlavní tíhu případné mírové mise na sebe proto musí vzít země západní Evropy, kterým ani v nejhorším scénáři přímá invaze nehrozí. Naším úkolem je být nárazníkem. Musíme střežit hlavně vlastní hranici.
