Ruská ekonomika se na konci třetího válečného roku stala systémem naprosto odolným vůči vnějším otřesům. Ale myslet si, že ruský prezident Vladimir Putin vyhrál, by byla chyba, píší v polském listu Gazeta Wyborcza ruští ekonomové Vladislav Inozemcev a Dmitrij Někrasov.
Mezinárodní měnový fond a Světová banka od května 2022 jedenáctkrát změnily prognózy růstu ruského hrubého domácího produktu. Pokaždé jej zvýšily. V letech 2022 až 2024 ruský HDP podle prognóz vzroste o 5,4 procenta, reálné příjmy obyvatel o 17,5 procenta, hodnota vyváženého zboží se sníží jen o 13,2 procenta. A mezitím Kreml zvýšil výdaje na válku z 3,1 na 10,8 bilionu rublů (z asi 737 miliard na asi 2,567 bilionu Kč) ročně. Příští rok hodlá tuto sumu zvýšit o 24 procent, a to bez rozpočtového schodku.
Samozřejmě ne vše se v ruské ekonomice daří. Roste hlavně zásluhou obranného průmyslu a sektoru služeb (do něj tečou peníze, které Rusové dříve utráceli v cizině). Vysoká je inflace a zvýšení klíčové úrokové sazby centrální bankou na 21 procent způsobilo, že úvěry pro podnikatele i spotřebitele se staly prakticky nedostupnými. Ekonomika se nemodernizuje, vykazuje „růst bez rozvoje“, čili zvětšuje se výroba zboží za pomoci starých, často dokonce sovětských technologií.
Ale i tak nelze počítat s tím, že by se v nejbližších dvou-třech letech Rusko střetlo s ekonomickou krizí, která by mohla změnit výsledek války proti Ukrajině.
Proč se prognózy mýlily? Důvodů je několik. Předpovědi byly mizerné kvality, protože autoři pokládali svá přání za realitu. Západní odborníci ujišťovali, že ruská ekonomika byla znovu zestátněna, podřízena režimu a je stejně zkostnatělá jako za dob Sovětského svazu, a tedy je i stejně málo odolná jako sovětská ekonomika.
Také ruští opozičníci tolik toužili udělat radost svým přívržencům perspektivou rychlého zhroucení režimu, že v sebemenším problému hned viděli začátek ekonomické katastrofy.
Poradci a úředníci pracující pro západní vlády si mysleli, že jsou povinni ujišťovat své šéfy, že sankce nebyly zbytečné. Tímto způsobem vznikl sice nadějný, ale falešný obraz. Realita se ukázala mnohem barvitější. Ačkoliv nynější politický systém v Rusku hodně připomíná ten sovětský, ekonomika je velice odlišná. Není to plánované hospodářství, ve kterém lidé neměli soukromé majetky a nezajímali se o ekonomiku.
Západ vyhrál studenou válku ve značné míře díky tomu, že tržní ekonomika byla efektivnější než ta plánovaná. Nyní tato převaha neexistuje. Zrušili ji sami západní liberálové, kteří pomohli Rusku s tržními reformami a vyškolili ruské ekonomy a finančníky.
Soukromé vlastnictví, které je zvykem pokládat za záruku a pilíř svobody, se stalo nástrojem zotročení. Občané jsou ochotni přistoupit na podmínky režimu, aby nepřišli o to, čeho se domohli. Byznys dělá vše, aby přežil i v nejhorších podmínkách, a to je velice důležitým základem odolnosti ruské ekonomiky.
Ruská ekonomika závisela a závisí na exportu surovin, které potřebují všichni a vždy. Když senátor John McCain přirovnával Rusko k benzince, nebral v potaz, jak často musí každý tankovat.
Rusko je pokládané za zemi nejhojněji obdařenou přírodním bohatstvím a bylo by naivní předpokládat, že americké či evropské embargo zabrání Moskvě prodávat ropu Číně či Indie nebo že USA či EU budou s to kontrolovat transakce třetích zemí. Ponechat Putina bez peněz se nepovedlo. Zatímco Česko se těší z nákupů laciné suroviny v Rusku, Německo kupuje levnou ruskou ropu v Indii a dováží ji tankery.
S tržní ekonomikou do Ruska dorazily i moderní kompetence. Kreml, který byl pokládán za schopný leda tak „utahovat šrouby“, dokázal zásadně přebudovat ekonomiku. Jakou hodnotu asi má „paralelní import“, který dovoluje dovézt z ciziny vše, co Západ zakázal Rusku? Úředníci centrální banky a ministerstva financí dokázali (alespoň načas) natolik změnit stav věcí, že pět měsíců po rozpoutání války byl rubl o 30 procent dražší než před útokem na Ukrajinu. Proto v Rusku během prvního roku války nezkrachovala jediná banka ani jediná velká průmyslová firma. Lze tvrdit, že kapitáni ruské ekonomiky jsou reinkarnací nacistických ministrů Hjalmara Schachta a Alberta Speera, ale nelze popřít, že jsou kompetentní.
Překvapujícím fenoménem se ukázala také připravenost Rusů bojovat ve válce jako žoldnéři, což v Rusku nebylo zvykem od 17. století. Kreml, aby se vyhnul sociální nespokojenosti, začal štědře platit své válečné dobrovolníky. Třicátník z průměrně rozvinuté oblasti Ruska, zabitý ve válce během prvního roku svého nasazení, přinese vdově či svým rodičům mnohem více peněz, než kolik by dokázal vydělat za více než 30 let práce. A jeho děti mají zaručenou spoustu výhod, včetně bezplatných studií.
Veteráni a jejich příbuzní se stávají, jak tvrdí oficiální ekonomové, „novými zbohatlíky“ a odměna jen za podpis kontraktu s armádou vzrostla dvacetkrát rychleji než ceny. A tři biliony rublů vynakládaných ročně na platy vojáků představují jen dvě procenta HDP.
Ruská ekonomika se na konci třetího válečného roku stala systémem naprosto odolným vůči vnějším otřesům, z finančního hlediska uzavřeným, ale orientovaným na nová odbytiště. Žádné sankce, s výjimkou těch, které by bolestně postihly Západ (například skokovým zvýšením cen v případě úplného ukončení dovozu ruské ropy), anebo způsobily chaos ve světě (například uzavřením mořských úžin pro ruské lodě) nezastaví válku Ruska proti Ukrajině.
Znamená to, že Putin vyhrál, jak se po Trumpově zvolení říká? Byla by chyba si to myslet. Dál se musí bojovat, ale je záhodno vyvodit závěry z uplynulých tří let. Co se dá udělat? Nejsilnější ránu Putinovi a jeho režimu by představovalo zbavit jej lidí, kteří jsou pro ekonomiku a válku nezbytní. Elvira Nabiullinová, která řídí ruskou centrální banku, správně říká, že největším problémem Ruska je nedostatek pracovních sil.
Západ by mohl otevřít hranice Rusům schopným žít nikoliv ze sociálních dávek, ale z úspor či z výdělků. Každý, kdo by odjel z Ruska a podepsal prohlášení odsuzující agresi, by měl získat právo pracovat v EU a uložit si v evropské bance až milion eur (tolik peněz by mnoho podnikavých Rusů mohlo získat prodejem svém majetku v Rusku, třeba bytu v Moskvě). Přijetím několika stovek tisíc Rusů by země EU zbavily Putina aktiv v hodnotě stovek miliard dolarů a nejcennějších pracovních sil, přičemž tento krok by jim přinesl zisky, a ne ztráty jako embargo na ropu či uhlí.
Záhodno je vyvolat zmatek v ruských elitách. Záhodno by bylo několika oligarchům žijícím mimo Rusko zrušit omezení na disponování jejich majetky (třeba v rámci naplnění soudních rozsudků) a také zrušit sankce na část úředníků či podnikatelů v Rusku. Vyvolalo by to podezření, nedůvěru vůči „omilostněným“ a konflikty v okolí Putina, které je nyní semknuté tváří tvář sankcím. Cílem by bylo vytvořit širokou vrstvu lidí, kteří „přešli na druhou stranu“. To by se v Rusku pokládalo za známku slabosti a nepopulárnosti režimu.
Sankce by měly být univerzálnější. Pokud mají postihovat „vlivné ruské podnikatele“, měla by platit objektivní norma, třeba velikost obratu firmy či suma odváděná do státního rozpočtu, zaručující zapsání na „černou listinu“. Sektorové sankce by se měly týkat celých odvětví bez výjimky, a ne vybraných firem, jak se děje v bankovnictví, kde z více než 300 bank je dotčena sankcemi jen padesátka. Tvrdé sankce by měly postihnout státy obcházející omezení proti Rusku, jako je Arménie či Kyrgyzstán.
Video: Analytik Milan Mikulecký o tom, v čem pomůžou Putinovi severokorejští vojáci (8. 11. 2024)
Vojenský analytik Milan Mikulecký o tom, k čemu severokorejští vojáci poslouží Putinovi na Ukrajině. | Video: Tým Spotlight
