Evropská unie i nadále poskytuje Turecku finanční podporu v řádu miliard eur, a to navzdory sílícímu autoritářství tureckého prezidenta Recepa Erdogana. Turecko je kandidátskou zemí a významným strategickým a obchodním partnerem EU. „Evropská unie má na Erdogana páky, jenom je nevyužívá a mlčí,“ říká k nečinnosti EU politoložka Lucie Tungul z Univerzity Palackého.
Poslední vývoj v Turecku, včetně zatčení významného opozičního politika Ekrema İmamoğlua, vyvolal znepokojení mezi evropskými diplomaty i v některých členských státech. Evropská komise v reakci na aktuální události v Turecku vyzvala Ankaru k dodržování demokratických zásad, které jsou podmínkou pro pokračování přístupového procesu. Turecko je oficiálně kandidátskou zemí EU od roku 1999.
„Jedním z Kodaňských kritérií pro vstup do EU je dodržování právního státu, ochrana lidských práv nebo ochrana menšin. Turecko tyto podmínky už dlouho porušuje. Zatčením istanbulského starosty už přestává být demokracií úplně. I přesto, že jsou přístupová jednání zmrazená, Turecku plyne z kandidátského statusu stále řada výhod,“ říká Lucie Tungul.
Turecko nadále čerpá prostředky z předvstupních fondů EU. Je také příjemcem financí v rámci migrační spolupráce. Na základě dohody z roku 2016 Ankara obdržela přibližně 9 miliard eur na zajištění péče o uprchlíky, zejména ze Sýrie.
Evropská unie rovněž zvažuje možnost turecké účasti na některých obranných projektech v rámci nově plánovaných výdajů na evropskou bezpečnost.
Strategický spojenec
Sedmadvacítka je na jedné straně vázána vlastními pravidly a hodnotami, na straně druhé se opírá o partnery, kteří mají významné postavení v bezpečnostní, migrační a energetické oblasti.
Turecko jako členská země NATO disponuje rozsáhlou armádou a vojensko-průmyslovým komplexem. „Válka na Ukrajině a spory mezi USA a Evropou staví Turecko do centra reflektorů, protože je tady možnost, že by Turecko mohlo poslat své vojáky na Ukrajinu,“ vysvětluje Tungul.
Také obchodní vazby mezi Tureckem a EU jsou rozsáhlé. Objem bilaterálního obchodu přesahuje 200 miliard eur ročně. Od vypuknutí války na Ukrajině v roce 2022 se navíc Turecko stalo klíčovým hráčem v otázkách černomořské bezpečnosti a tranzitu energetických surovin.
Lucie Tungul také připomíná, že Turecko je od roku 1995 součástí Evropské celní unie. Díky ní má země volný přístup na trh EU bez cel a kvót pro většinu zboží. Turecko ale musí přijímat některé obchodní politiky EU, aniž by se přímo podílelo na jejich tvorbě. Celní unie navíc nezahrnuje služby, veřejné zakázky nebo pracovní sílu.
Erdogan zvyšuje tlak na opozici
„Turecko dlouho usiluje o modernizaci celní unie a její rozšíření. S tím, jak velký objem obchodu Turci s Evropou mají, tak je to pro Erdogana důležité a on je především pragmatik,“ vysvětluje Tungul. Proč Evropa ale tento ekonomický nástroj na tureckého prezidenta nepoužije, neví.
„Vytváří se nám střednědobý a dlouhodobý problém, kdy na hranici Evropské unie roste další režim, který bude podobný Rusku a na kterém budeme závislí. Nedostatek odvahy, vedení a vize – to jsou nedostatky Evropy, se kterými Erdogan počítá, a v této chvíli mu to prochází,“ konstatuje Lucie Tungul.
Politoložka dodává, že protestující to vidí a jsou naštvaní na Brusel, protože „nic nedělá“ a dál se domlouvá s někým, kdo jednoznačně nastoluje autoritářský režim. Evropa se podle ní vůbec nepoučila z nedávné historie posledních dvou desetiletí.
Autor fotografie: Reuters
Situace v Turecku
V Turecku v posledních dnech došlo k výraznému zostření politické situace, když byl zatčen istanbulský starosta Ekrem İmamoğlu, jeden z nejvýraznějších představitelů turecké opozice a potenciální rival prezidenta Recepa Erdogana. Úřady jeho zatčení zdůvodnily obviněními z korupce, vedení zločinecké organizace a napojení na terorismus, nicméně kritici v Turecku i v zahraničí považují krok za politicky motivovaný zásah namířený proti rostoucímu vlivu opozice před nadcházejícími volbami. İmamoğlu, který v roce 2019 vyhrál ve volbě starosty navzdory opakovanému hlasování, je považován za symbol demokratického odporu vůči současnému režimu. Jeho zadržení je tak vnímáno jako součást širšího tlaku vlády na umlčení politických protivníků.
