Zatímco Lenka Václavková přináší z moderně vybavené kuchyně plné nerezu tři talíře s míchanými vajíčky, její manžel Dan už u bohatě prostřeného snídaňového stolu popíjí novinářskou návštěvou hutný černý čaj. Na více než devadesát let staré boudě Portáš stojící na česko-slovenské hranici právě začíná další prosincový den.
„Letos to bylo už dvacet roků, co to tady provozujeme,“ nabízí Václavková k zakousnutí i sladkou bábovku. Jako malá sem před rokem 1989 často jezdila, neboť kousek od vrcholu Stolečného měli chalupu. „Po revoluci se to mé rodině podařilo odkoupit. Nevlastní táta to pak chtěl prodat, už byl dokonce kupec, ale rozhodli jsme se tenkrát, že to zkusíme my,“ pokyvuje hlavou směrem ke svému manželovi Danovi.
Seznámili se spolu v Praze na studiích, metropole jim ovšem k životu moc neseděla a oba věděli, že se potřebují vrátit zpátky na Moravu a do přírody. A byť Václavková vystudovala hotelnictví, na ikonickém Portáši s padesáti lůžky tyhle zkušenosti příliš nevyužila.
„Chvilku jsem pracovala i v Alcronu, škola mě ovšem nikdy nemohla připravit na hotel tohohle typu. Obrovská chata v horách není obrovský hotel ve městě,“ ví Václavková. Její manžel zná Portáš o něco déle, dva roky před jejich společným příchodem tady rolboval sjezdovky, které patřily k boudě. A nebylo výjimečné, že už dva týdny před Vánocemi sem najížděly školní lyžařské kurzy.
Dnes ale dřevěný hotel vleky neprovozuje a nemá ani vlastní rolbu. „Loni jsme ji prodali,“ popisuje Dan Václavek. Nebyla tu prý k ničemu. Sněhu už prostě nepadá tolik a tak často jako dřív. „Zima je v českých horách na ústupu, ten trend je jednoznačný,“ pokyvuje hlavou. „V Beskydech je navíc v posledních letech málo sněhových srážek,“ doplňuje Václavek.
A oba manželé se shodují na tom, že situace se překlápí do nové reality, kdy hlavní sezonou je tu ta letní. Díky tomu, že Portáš stojí na vyhlášené hřebenovce, jež je navíc součástí stále populárnější Stezky Českem, tady přes rok o turisty nemají nouzi. Narozdíl od menších bud v údolí, kam už lidé nedojdou a trávit zimní dovolenou bez sněhu tam nemá pro rodiny smysl.
A byť Portáš vznikl v roce 1932, technický pokrok se tu rozhodně nezastavil. „Už to není jako dřív, kdy se údržbář a vlekař v noci starali o topení uhlím. Sice to není už taková romantika, ale hodně věcí automatizujeme tak, abychom ten hotel obsloužili v minimálním týmu,“ říká Václavek. Horský hotel tak už dnes vyhřívají tepelná čerpadla.
„Ideálně když je tu kuchař, servírka plus pomocná síla. Manžel sváží zboží, já dělám, co je třeba, plus na víkend potřebujeme tři až čtyři brigádníky,“ počítá Lenka Václavková, kolik lidí je dnes nutné mít k udržení provozu Portáše. A k tomu je třeba připočítat starost o děti. Ty se musí ráno svézt příkrou cestou dolů na autobus do školy, odpoledne je zase vzít na kroužky a domů.
„Každé ráno, když vstanu a podívám se do údolí z okna, jsem šťastná, že jsem tu,“ neměnila by Václavková. A její manžel přidává, že ani po dvaceti letech boudaření na Portáši pojmenovaném podle strážcích zdejší hranice pro ně magie Javorníků a česko-slovenského pomezí nevyprchala: „Vidíme odtud celé panorama Beskyd. Člověk si uvědomí, že to místo je specifické, že to takhle nemá každý.“
Dřív JZD Červenka na Hané
Možná ještě o něco silněji tahle magie sálá na Soláni. Na vrcholové partii kopce, kam se stahovala řada malířů a dalších umělců, dřív stávala čarda. Tedy strážní domek Portášů. V roce 1832 tu zdejší majitelé – hraběcí rod Kinských – postavili formanskou hospodu. Od nich ji pak koupila místní rodina Vašutů a legendární se stala během několika desetiletí na přelomu 19. a 20. století, kdy ji vlastnil gazda Jura Vašut.
Na tuhle historii teď navazuje Roman Křenek se svou manželkou. Spolumajitelem a provozovatelem Horského hotelu Čarták je už dvacet let. Kopec se slavnou dřevěnou zvoničkou zná ale mnohem déle. Narodil se v blízkém Hutisku, od roku 2000 se tu pak staral o vleky.
„Historicky je to jedno z nejvíc zajímavých míst v Beskydech, těch chalup s takovou historií a tradicí zas tolik není,“ uvědomuje si sám Křenek. Během totality Čarták „patřil“ družstevníkům z JZD Červenka na Hané, po revoluci se vrátil do soukromých rukou. Jenže běžní lidé tu mohli pouze do postranního valašského šenku, Čarták zůstával otevřený pouze pro ubytované. Těmi byly především školní kurzy.
„Dovnitř nebylo možné se dostat. Když jsem ještě pracoval na těch vlecích, dostal jsem se tu jednou večer se školou na mejdan,“ usmívá se Křenek u hodně staré vzpomínky. Boudařem přitom na hotelu s 80 lůžky nemusel být, odmala skákal na lyžích, a protože se sportu na vysoké úrovni chtěl věnovat i dál, po základní škole odešel do Jilemnice.
Beskydy a Čarták si jej ale přitáhly zpátky. Našel si tu nejen práci, ale i manželku. A když dorazí hodně lidí, oba musí pomoct. Roman Křenek je v kuchyni u grilu nebo vydává polévky, manželka roznáší „na place“. Hotel celkově potřebuje patnáct lidí a k tomu brigádníky na výpomoc.
„Asi to vnímám, poslední tři zimy jsou jiné. Napadne sníh a pak roztaje. Zafoukaní a zasněžení jsme už dlouho nebyli,“ je podle Křenka i na Soláni cítit velká změna. „Těch dnů s lyžařskými podmínkami je tak málo, že hlavní je pro nás už léto, turistů a cyklistů je mnohem víc,“ pokračuje u masivního stolu v prosklené terase se svítícím vánočním stromkem.
A jak oba manželé přiznávají, i když jsou přímo na Čartáku velkou část dne, snaží se trávit nějaký čas v blízkém Rožnově pod Radhoštěm, kde bydlí. Prý i proto, aby si alespoň na pár hodin denně vyčistili hlavu. „Personál tu spává. Dřív jsme tady trávili spoustu času, ale to už tu pak slyšíte každé bouchnutí dveřmi. Je dobré aspoň na chvíli odjet domů,“ vysvětluje Křenek.
Tři krávy koupil a dvě mu utekly do lesa
A lepší než Beskydy to se sněhem neměly ani Krkonoše, kam reportér deníku Aktuálně.cz dorazil v polovině prosince. Byl to jeden z těch silně inverzních dnů, kdy jej na okraji Vrchlabí do své terénní toyoty posadil František Zálešák. Přes zasněžené Strážné pak novináře vyvezl až nad mraky na Klínovou boudu. Tu se svou rodinou provozuje od roku 2017.
V zamrzlém Vrchlabí působil Zálešák v kraťasech a vysokých ponožkách možná trochu nepatřičně, ale na terase Klínovky, kde teplota nad inverzí vystoupala přes deset stupňů, zimní oblečení skutečně není třeba.
„Mění se to a překlápí se to víc do té letní sezóny,“ souhlasí Zálešák, když s novinářem vchází do útulné restaurace, kde hned od rána praská v krbu. „O Vánocích a Silvestru ale lidé na počasí moc nekoukají. My jsme tady navíc celý rok, jako rodinný podnik a bouda pro pocestné, aby o ně bylo za každého počasí postaráno,“ přibližuje svou filozofii.
U hovězího vývaru uvařeného z masa zdejších „higland“ krav a místního chleba vzpomíná, že dva a půl roku hledal místo, kam by se ze Slap přesunul se svou rodinou, když potřeboval ve svém životě udělat velkou změnu. „Věděl jsem, že chci do přírody, nejlépe na samotu do hor. Začal jsem Šumavou, tam jsme jezdili hodně na soustředění,“ popisuje Zálešák, jenž byl dřív úspěšným atletem a reprezentantem.
Uvažoval i o přesunu do Kanady, než zjistil, že je k prodeji část jedné stavby na luční enklávě Klínové boudy. A tak ve výšce kolem 1300 metrů nad mořem začali bydlet a farmařit. „Líbily se mi krávy highland cattle, tak jsem si koupil první tři a dvě mi utekly do lesa,“ směje se Zálešák. Dnes už hospodaří s mnohem větším stádem a rozlehlejšími pozemky, k tomu navíc provozuje i boudu Klínovku, jejíž historie má už téměř sto let.
Jeho nejbližším pomocníkem v kopcích je nyní nejstarší syn, manželka se dvěma mladšími dětmi bydlí během zimu „dole“ ve Vrchlabí. „Přes léto jsme tady všichni nahoře, v zimních měsících přijíždějí na víkendy a prázdniny,“ popisuje Zálešák život v nejvyšším českém pohoří.
Z jeho vyprávění je zřejmé, že by rád luční enklávu vrátil do stavu, kdy tu bydleli a hospodařili původní němečtí obyvatelé. Do svého domu by tak chtěl znovu vrátit potok, aby protékal základy, a na krovy položit hliněnou travní střechu.
Do hnusné mlhy a inverze se nikomu nechce
A stejně jako na Klínovce se dobytek pase i kolem Rýchorské boudy. Podle toho, z jaké strany se na Krkonoše v mapě díváte, stojí na jejich konci či začátku. I cesta k ní v prosinci provede turistu hned několika realitami. Od chladného pošmourna, přes zamrzlý les pokrytý bílým ledovým popraškem mizícím pod slunečními paprsky pronikajícími skrz zelené větve jehličnanů až po slunečné a teplé počasí na vrcholu.
„Nemyslím si, že by tu bylo něco, proč bych to dělat nechtěl. Ono to tu je nejkrásnější, když nejsou žádní lidé, nikomu se tam dole do hnusné mlhy a inverze nechce, a vy tady sedíte v tričku a dáváte si kávu,“ zasní se Petr Valenta, jenž se svou ženou Martinou a dětmi horskou chatu provozuje. „Jiná bouda jako přímá konkurence není. Žádná totiž nestojí poblíž,“ pokračuje.
Rýchorská bouda, která v roce 2027 oslaví sto let existence, patří Správě Krkonošského národního parku. Ten ji co osm let nabízí k pronájmu. „Což nás limituje v rozletu, teď je nám z toho trochu smutno,“ pokyvuje hlavou Valenta, který má Rýchory od roku 2021.
I proto, že je bouda na takové samotě, nabízí kolemjdoucím v zádveří samoobslužný bufet. Ten je otevřený neustále. Když tak náhodou není restaurace s barem v provozu, turisté si kdykoliv mohou dát horký čaj, koláč nebo něco jiného.
„V případě, že dojde polévka, prosím, vypněte ji. Umývejte po sobě nádobí, ať je i pro ostatní,“ stojí na vzkazu visícím nad stolem se samoobslužným bufetem.
„Velké specifikum téhle boudy je, že 60 až 70 procent lidí tu máme furt stejných. Je to tradiční výletní místo místních, vedou sem tři cesty – z Horního Maršova, Žácleře a Mladých Buků. Mnozí sem chodí pravidelně, třeba každou neděli,“ upřesňuje Valenta.
Zatímco on se svými dvěma syny má na starosti především hospodářství, manželka se stará o chod samotné boudy a kuchyně restaurace. K tomu potřebují další čtyři lidi. Ještě v 90. let tu přitom nastálo pracovalo 13 zaměstnanců. „Ne každý to dává být tady zavřený,“ vypráví Valenta.
A podobně jako další boudaři potvrzuje, že hory přitahují i takové lidi, kteří potřebují před něčím utéct: „U toho, kdo tady chce hned bydlet, to zavání tím, že něco nebude úplně v pořádku.“
I když Rýchorská bouda nabízí několik pokojů, lidé tady příliš nocí netráví. Třeba tu jen přespí při přechodu Krkonoš. A stejně jako jinde je i tady znát změna počasí, jež do Česka přichází. „Bylo by nejlepší to úplně otočit. Mít zavřeno celou zimu a otevřít v březnu, kdy už jsou lidi natěšení. Do konce listopadu tu pak bývá nádherně. Provoz boudy v zimě je náročnější, navíc těch lidí není tolik,“ sumarizuje Petr Valenta krkonošskou realitu.
Pevně mě to chytilo za srdce
A byť jsou tedy Portáš, Čarták, Klínovka i Rýchory naprosto rozdílné boudy a každá má svého naprosto originálního provozovatele, reportér deníku Aktuálně.cz si v průběhu posledních dnů roku 2025 ověřil, že řeší velmi podobné výzvy. Tou nejviditelnější je asi konec chladných a zasněžených zim známých z řady filmů.
Jak velmi trefně u dobré bábovky v jídelně hotelu Portáš glosovala Lenka Václavková, nejbolavější asi je, že si ještě moc dobře pamatujeme, jaké zimy na českých horách panovaly před dvaceti třiceti lety. A ty už se asi nikdy nevrátí.
Boudařky a boudaři v Beskydech, Krkonoších, Šumavě a všude jinde tak vstoupili do velké proměny. Všichni ale zůstávají optimističtí. Lidé budou chtít do přírody dál, jen si budou muset lyže, běžky a snowboardy nechat na zahraniční dovolenou.
A možná tak objeví ještě víc z kouzel, které kopce a jejich příběhy vyprávějí. Jako třeba kdysi František Podešva, známý malíř ze Soláně, jenž jako řada dalších podlehl magii Čartáku.
„Zůstal jsem pod vysokými korunami jasanů a díval se do kraje na ono nádherné horské panorama tetelící se v letním oparu. Leželo pode mnou ve všech tónech zelení a modří, poklopené čistou vysokou oblohou. Do nesmírného ticha zvonily jen křapáče pasoucích se ovcí. Pevně mě to chytilo za srdce. Od té chvíle jsem znal už i místo, kde jednou budu žít.“
