Rodinu si nevybíráš. Jarmuschův nový film nahlíží do mezigeneračních propastí – Aktuálně.cz

Režisér Jim Jarmusch se po více než dvaceti letech vrátil k povídkovému filmu, tedy k formě, která dnes již není v módě, ale které se právě jeden z mála skutečně nezávislých tvůrců v minulosti často věnoval. Novinka tak v několika aspektech navazuje na jeho předchozí filmy Tajemný vlak (1989), Noc na Zemi (1991) a Kafe a cigára (2003). Ve srovnání s nimi je však osobnější a intimnější. 

Název komediálního dramatu Otec Matka Sestra Bratr poněkud klame. Nejde o čtyřdílnou antologii, jak by se mohlo zdát, ale „jen“ o triptych. Ten je – podobně jako druhý z připomenutých filmů, který byl situovaný do pěti světových velkoměst – zasazen na tři různá místa: do New Jersey, Dublinu a Paříže. 

Otázky bez odpovědí

V první epizodě nazvané Otec přijíždějí dva sourozenci, které hrají Adam Driver a Mayim Bialiková, na zasněžený venkov na americkém severovýchodě. Osaměle tam žije jejich ovdovělý excentrický otec, kterého ztvárňuje písničkář Tom Waits. Jeho příbytek, otlučené auto i předchozí žádosti o finanční výpomoc nasvědčují tomu, že se životem protlouká na pokraji chudoby. Jeho děti si však povšimnou několika detailů, které naznačují, že svůj nuzný stav zřejmě jen předstírá. 

Druhá povídka Matka přibližuje další setkání jednoho rodiče a dvou dospělých dětí tentokrát v irském Dublinu. Ke spisovatelce romantických bestsellerů, kterou s odtažitou elegancí zosobňuje Charlotte Ramplingová, se na odpolední čaj dostaví její dvě dcery. Sestry, které jsou v podání Vicky Kriepsové a Cate Blanchettové rozdílné jako oheň a led, ji navštěvují pouze jedenkrát za rok. Nezdá se ale, že by to jejich matce příliš vadilo, protože nestojí o to, aby ji dcery „vyváděly z míry“. 

Třetí a poslední kapitola s názvem Sestra Bratr vzorec předchozích dvou příběhů znovu pootáčí. Hipsterská dvojčata (spontánně je ztělesňují Indya Mooreová a Luka Sabbat) v ní navštíví prázdný pařížský byt svých nekonvenčních rodičů, kteří zahynuli během leteckého neštěstí nad Azorským souostrovím. Prohlížejí si staré fotografie, různé zfalšované dokumenty a další osobní věci, z nichž vyplývá řada otázek ohledně minulosti rodičů. Odpovědi na ně ale nedostanou ani sirotci, ani diváci. 

Nevšední všednost

Jim Jarmusch svůj poslední snímek označuje za „antiakční film“. V jednotlivých epizodách se na první pohled opravdu zdánlivě „nic neděje“. Pozorní diváci, kteří jsou schopni naladit se na stejnou, téměř „zenovou“ vlnu jako režisér, ale mohou vycítit, že pod oním klidným povrchem zůstává cosi nevyřčeného, a někdy možná i znepokojivého. 

Napětí se – navzdory absenci velkých konfliktů, výbuchů hněvu, citových výlevů či dramatických dějových zvratů – skrývá v drobných detailech a náznacích. Publikum ale při sledování filmu musí zapojit vlastní představivost. To nejdůležitější v životě rodičů se totiž zřejmě odehrálo někdy dříve v jejich minulosti. 

Otec Matka Sestra Bratr je – podobně jako komediální drama Paterson z roku 2016 – pomalý, tichý a melancholický film, který nevšedně pracuje s všedností a v banálnosti dokáže najít jemný humor. Soustředí se na postavy, které jsou spojeny pokrevním poutem, povahově jsou ale natolik odlišné, že si často nemají co říct. Případně – tak jako v dialogu mladší dcery s matkou – není zřejmé, jestli alespoň něco z toho, co si sdělují o svém životě, je pravda, nebo úplný výmysl. 

Setkání nejbližších příbuzných, kteří se paradoxně vlastně příliš neznají, je v prvních dvou příbězích kombinací zdrženlivých pocitů blízkosti, nenaplněných očekávání a rozpačité trapnosti. Lakonicky to vyjadřuje postava syna po zdvořilostní návštěvě odcizeného otce: „Přátele a lásky si člověk vybrat může, příbuzné ale ne.“ 

Jarmusch ve svém filmu nezkoumá pouze vztahy rodičů a dětí, ale také vazby sourozenecké. Zatímco v první povídce mezi rozvedeným bratrem a vdanou sestrou občas probleskne latentní soutěživost, ve druhé části lze mezi sestrami zachytit známky jistého „spikleneckého“ souznění. Opravdu vřelou a přirozenou náklonnost si mezi sebou dávají najevo jen sourozenci v pařížském segmentu. Sami tomu říkají „dvojčepatie“. 

Bob je tvůj strýc

Každá z epizod v sobě nese ozvěny dvou dalších. Ve všech povídkách se objevují (možná padělané) rolexky a staré fotografie, připíjí se nevhodnými nápoji a opakují se podobné věty, včetně britského idiomu „Bob’s your uncle“, jehož ekvivalentem je české spojení „A je to!“. 

Kamera Fredericka Elmese a Yoricka Le Sauxe zpomaleně snímá skateboardisty na silnici, využívá záběrů přes čelní sklo auta anebo z ptačí perspektivy nahlíží na šálky a skleničky na deskách stolků podobně jako ve filmu Kafe a cigára. S ohledem na vnitřní ustrojení hostitelky dublinského příběhu ale tyto kolmé nadhledy tentokrát zobrazují i precizně aranžované zátiší tvořené prostřeným stolem s porcelánovým čajovým servisem, barevnými zákusky a květinami. 

Ze vzácně vyrovnaného a přesně sehraného hereckého obsazení by bylo nepatřičné vyzdvihovat pouze dvě tři jména. Jarmusch se částečně obklopil herci, s nimiž se mu spolupráce osvědčila již v minulosti (Tom Waits, Adam Driver, Cate Blanchettová, Luka Sabbat). Stejně přesvědčiví jsou však také aktéři, kteří se v jeho filmu objevují úplně poprvé. Drobnou mimikou a subtilní řečí těla dokážou výmluvně vystihnout charaktery svých postav i ve scénách, kdy sdílený prostor zaplňují napjaté okamžiky ticha. 

Důležitou a nezaměnitelnou součástí všech Jarmuschových filmů je hudba. Tentokrát ji napsal režisér společně s britskou zpěvačkou Anikou. Podmanivá je především coververze soulové písně Spooky, kterou koncem 60. let nazpívala Dusty Springfieldová. 

Třiasedmdesátiletý režisér se v minimalistickém filmu zamýšlí nad otázkou, kdo jsou nebo byli naši rodiče. Dotýká se přitom dalších témat, zejména nevyhnutelného plynutí času a mezigeneračního neporozumění. Jeho empatický film však nevyznívá jen jako smířený hořkosladký povzdech, že mezi rodiči a dětmi mohou existovat hluboké propasti, ale zároveň i naznačuje, že má smysl se je pokoušet překlenout.