Itálie je známá kvalitním vínem, v posledních letech se v rámci „řemeslné revoluce“ zvýšil také počet malých pivovarů. Přestože vinař a pivovarníci, se kterými reportér Aktuálně.cz mluvil, tlačí na kvalitu a snaží se dělat rozmanité a zajímavé speciality, prodej vína i alkoholu v zemi klesá. Prý za tím stojí nižší zájem o alkohol ze strany mladých lidí, pokles spotřeby každopádně potvrzují data.
Jen několik kilometrů od historického města Vicenza žije vinař Simone. Když mu bylo 18, odjel na Nový Zéland, kde podle svých slov prozřel. „Chtěl jsem v životě něco dělat, ale nevěděl jsem přesně co. Tak jsem přemýšlel o vinařství, o filmařině, antropologii… Nakonec jsem si vybral vinařství a enologii,“ popisuje v polovině září na jedné ze svých vinic, zatímco stříhá hrozny a spolu s brigádníky je hází do bedny.
Vinař Simone z vinařství Indomiti spolu s brigádníky sklízí hrozny Garganega. Obec Lumignano nedaleko od města Vicenza. Itálie, 15. září 2025. | Foto: Jaroslav Synčák
Simone je v regionu jenom jedním z mnoha, kteří se rozhodli živit zpracováním hroznů, kvašením z nich získané šťávy a následným tvořením prastarého nápoje – první zmínky o víně pocházejí z Gruzie z období zhruba šest tisíc let před naším letopočtem. Od ostatních se ale liší tím, že jej dělá tradičně netradičním způsobem. Nepoužívá totiž žádnou chemii k ošetření hroznů a víno nefiltruje ani nečeří, na spodu jeho lahví je tak lehký zákal.
„Odpovídá to mé etice, mému způsobu vidění světa. Nepoužívám kvasinky, prostě čekám, jak to příroda udělá spontánně,“ vysvětluje s tím, že spíš než plísně mu způsobuje problémy divoká zvěř a hmyz. Na jeho vinicích jsou hlavně místní odrůdy, plánuje ale experimenty s takzvanými PIWI odrůdami, které by měly být rezistentní vůči chorobám, kromě klasických nerezových tanků jeho víno zraje v dubových sudech či v tradičních hliněných nádobách.
I přes to, že jeho naturální vína zapadají do moderních gastronomických trendů, má problém: lidé o víno přestávají jevit zájem. Podle dat Mezinárodní organizace pro révu a víno (OIV) loni vinaři prodali globálně nejméně vína od roku 1961, celosvětový prodej se meziročně snížil o 3,3 procenta na 214,2 milionu hektolitrů.
Vinice, kterou si vinař Simone pronajímá a kde pěstuje hrozny Garganega. Obec Lumignano nedaleko od města Vicenza. Itálie, 15. září 2025. | Foto: Jaroslav Synčák
Český ležák v srdci Itálie
Nižší zájem o alkohol není problém jen vinařů, bojuje s ním i pivovar Lucky Brews ve zmíněném městě Vicenza. „Před časem prodávat pivo ve vinném regionu nebylo tak těžké, řemeslné pivo bylo pro mnoho lidí novým způsobem života,“ popisuje jeden ze tří majitelů pivovaru a sládek Samuele.
Jeho kolega Massimo dodává, že mladí lidé míň pijí a že zatímco před pandemií koronaviru všichni chodili zkoušet jejich svrchně kvašená speciální piva, poslední dobou lidí ubývá. Navzdory kvalitě a úspěchům v italských i mezinárodních pivních soutěžích.
Samuele, sládek pivovaru Lucky Brews v italské Vicenze, držící v ruce český ležák pojmenovaný „Praha 12“. 12. září 2025. | Foto: Jaroslav Synčák
A stejně jako v případě Simoneho vinařství i prohlášení lidí z pivovaru potvrzují neúprosná data. V roce 2023 pivovarníci podle dat AssoBirra zaznamenali pětiprocentní pokles konzumace piva. A podobně jako Simone se musí spoléhat na export netradičních specialit – v případě pivovaru tak český ležák z českých surovin.
„Můj sen byl otevřít pivovar a prodávat jedno z nejlepších piv, které si sami budeme vařit. Pak jsme si řekli, že bychom chtěli zkusit i český ležák,“ říká sládek Samuele. Jenže nebyl nějak zvlášť dobrý,“ líčí muž. Ten se spolu se svým kolegou Massimem, jenž v minulosti žil několik let v Česku, jednou potkal se sládkem z jednoho českého minipivovaru.
„Řekl nám, že abys udělal nejlepší české pivo, musíš použít suroviny z Česka. Jeli jsme za ním, začali jsme spolupracovat, dozvěděli jsme se o technikách a ingrediencích,“ říká.
Do Česka jej ale nejspíš vyvážet neplánují. „S našimi cenami by asi u vás neměl ležák moc úspěch, stojí asi dvakrát tolik, než je cena piva v Praze,“ směje se Samuele.
