Reportáž z chersonského sirotčince (zdroj: ČT24)
Ukrajina dál pátrá po dětech, které odvlekla ruská armáda. Podle úřadů jich deportovala nejméně dvacet tisíc. Mezi nimi i čtyřicet osm dětí ze sirotčince v Chersonu. Většina z nich byla mladší pěti let a naděje na jejich navrácení je mizivá. V chersonském sirotčinci natáčel štáb České televize.
Kdysi tu bylo rušno. Teď v chladné opuštěné budově zůstávají jen prázdné dětské postýlky. Ruská armáda ze sirotčince v Chersonu před dvěma lety odvedla čtyřicet osm dětí. Stále je připomínají jména na šatních skříňkách. „Chtěla bych je vidět, obejmout je. Chtěla bych vidět, jak rostou,“ říká vychovatelka z dětského domova.
Okupace i ztráta dětí zanechaly na vychovatelkách trauma. První odmítla na kameru mluvit. Druhá si přeje zůstat v anonymitě. I kvůli tomu, že deportace dětí stále podléhají vyšetřování ukrajinských a mezinárodních úřadů.
Strach z ruských vojáků, kteří do sirotčince na počátku invaze opakovaně přišli, přetrvává. „Rusům jsem se vyhýbala, bála jsem se jich, nechtěla jsem děti ale opustit,“ vysvětluje vychovatelka.
Děti se schovávaly pod kostelem
Vychovatelky chtěly mít děti co nejdéle u sebe. Útočiště našly v jednom z chersonských kostelů. „Nikdo jsme nepřemýšleli o riziku. Udělali jsme pro děti vše, co jsme mohli,“ uvedl pastor baptistické církve v Chersonské oblasti Pavlo Smoljakov. V podzemním prostoru pod chersonským kostelem strávili děti i personál sirotčince dva měsíce. Měli tam vše, co potřebovali k přežití.
Úsilí církve navzdory, ruští vojáci nakonec stejně dorazili i sem. „Přišli se zbraněmi. Nemohli jsme nic dělat, válka je válka,“ konstatoval Smoljakov. V sirotčinci ležícím v části Chersonu, kterou stále ničí pravidelné dronové i dělostřelecké útoky, si teď ženy připomínají smutné výročí. Jsou to přesně dva roky, kdy děti viděly naposled. „Oblékli jsme děti a všechny začali (Rusové) odnášet. Některé děti zlobily,“ popisuje vychovatelka.
Většina dětí z dětského domova v Chersonu byla mladší pěti let. I proto je naděje na jejich navrácení naprosto mizivá. Jsou příliš malé na to, aby někoho na Ukrajině kontaktovaly, a vzpomínky na Cherson se můžou brzy vytratit. Kde přesně děti jsou, vychovatelky netuší. Přesto věří, že je opět spatří.
