Výzkumy ukazují, že když je jedna ruka zasažena výrazně, i ta druhá obvykle zpomalí, ztratí část síly a koordinace. V praxi to znamená, že běžné úkony trvají výrazně déle a člověk po mrtvici může se „zdravější“ rukou potřebovat až trojnásobek času oproti zdravému člověku s dominantní rukou.
Výsledkem je únava, frustrace a postupné omezování aktivit. Ne proto, že by nebyly důležité, ale protože jsou vyčerpávající. Přitom právě tady se podle nové studie publikované v časopise JAMA Neurology skrývá dosud nevyužitá šance na návrat k samostatnosti.
Přehlížená otázka
Rehabilitace se tradičně soustředí na návrat funkce nejslabší paže. Jenže u řady lidí se její plná hybnost už nikdy neobnoví. A tak se přizpůsobí, naučí se fungovat jinak – a všechno postaví na méně postižené ruce. Právě to přivedlo neurovědce ke zdánlivě jednoduché otázce:
Co kdybychom místo neustálého „opravování“ té nejslabší ruky začali systematicky posilovat tu, která už dnes nese hlavní zátěž?
V klinické studii, kterou publikovali v odborném časopise JAMA Neurology, sledovali vědci více než 50 lidí s chronickými následky mrtvice. Všichni měli jednu paži natolik postiženou, že ji nebylo možné používat pro běžné denní činnosti. Prakticky celý každodenní život tedy zvládali jen s méně postiženou rukou.
Účastníci rozdělili do dvou skupin – jedna absolvovala intenzivní trénink nejvíce postižené paže, druhá se cíleně věnovala té méně postižené. Terapie pak trvala pět týdnů a zahrnovala náročné, cílené pohyby ruky – včetně úkolů ve virtuální realitě, zaměřených na přesnost, koordinaci a načasování pohybů.
A výsledky mnohé překvapily.
Rychlejší ruka, snazší den?
Lidé, kteří trénovali méně postiženou paži, se zlepšili v každodenních úkolech výrazně víc než ti, kteří cvičili více zasaženou paži. Byli rychlejší, pohyby měli plynulejší a efektivnější – a to ať už šlo o zvedání drobných předmětů, nebo obyčejné uchopení hrnku.
Ještě důležitější ale bylo, že tyto změny přetrvávaly. I šest měsíců po skončení terapie si účastníci udrželi lepší funkci ruky. Jak to? Podle autorů studie zde funguje jednoduchý mechanismus: když ruka pracuje lépe, člověk ji přirozeně používá častěji. A právě tato každodenní, nenápadná „praxe navíc“ pomáhá dosažené zlepšení upevnit.
Méně postižená paže je tak často považována za „tu dobrou“, jenže pokud se stane jediným nástrojem pro fungování v běžném životě, i drobné omezení může mít velké důsledky: zpomalení, horší koordinace nebo únava se promítají do samostatnosti, energie i kvality života. A zlepšení funkce této ruky přitom nemusí znamenat návrat k původnímu stavu. Stačí, aby byly běžné činnosti rychlejší, plynulejší a méně vyčerpávající. I takový posun může mít po letech od mrtvice zásadní význam.
Posílení toho, co zůstalo
Autoři studie zdůrazňují, že nejde o nahrazení klasické rehabilitace. Spíše o její rozšíření. V dalším výzkumu se proto zaměří na to, jak nejlépe kombinovat trénink méně postižené paže se standardní terapií té více zasažené – a jak tyto přístupy fungují v reálném domácím prostředí.
Pro mnoho lidí po mrtvici totiž zotavení nemusí znamenat návrat k tomu, co bylo ztraceno. Může znamenat posílení toho, co zůstalo.
Mohlo by vás zajímat
Zdroj: Science Alert, Doi, Stroke
