Všechny buňky v lidském těle spolu neustále a čile komunikují. Vyměňují si řadu informací, reagují na to, co se děje v jejich okolí, a tomu pak přizpůsobují chování. Podle nové české studie to platí i pro rakovinné buňky, které si pak prostřednictvím těchto tajných depeší navzájem radí, jak co nejlépe přežít, bránit se léčbě, růst a metastazovat do dalších míst v organismu.

Tak jako lidé vkládají dopisy do obálek nebo jim internetový program vytváří pro přenos elektronických zpráv datové balíčky, i buňky posílají některé své zprávy zabalené. Místo obálek k tomu ale využívají takzvané extracelulární vezikuly.

Jedná se o drobné váčky s velikostí v řádu nanometrů, tedy miliontin milimetru, které buňka uvolňuje do svého okolí a které nesou různé informace v podobě proteinů, tuků nebo třeba částí genetického kódu. Každá extracelulární vezikula je tedy informační balíček a za normálních okolností je to důležitý nástroj spolupráce mezi buňkami.

„Rakovina se ale naučila tento komunikační systém zneužívat. Nádorové buňky pomocí extracelulárních vezikul rozesílají řadu dezinformací, jejichž prostřednictvím manipulují s ostatními buňkami v okolí, v takzvaném nádorovém mikroprostředí,“ nastiňuje Markéta Bocková z Národního ústavu pro výzkum rakoviny.

„Posílají například signály, které tlumí aktivitu imunitního systému, svolávají k sobě různé aktivní molekuly vytvářející prozánětlivé prostředí, ve kterém se nádoru daří, podporují růst nových cév k nádoru nebo si předávají ‚návod‘ na to, jak se stát odolnými vůči protinádorové léčbě,“ dodává.

Možné nosiče léčiv

Cílem vědců je nahlížet do vzájemné komunikace těchto buněk. Rozluštění obsahu extracelulárních vezikul podle nich může odhalit, co se v nádoru právě děje – zda roste, metastazuje, jak je agresivní nebo jaké genetické mutace obsahuje. To může sloužit k včasnější a přesnější diagnostice, sledování průběhu onemocnění, a především k volbě cílené léčby.

„Výhodou je, že extracelulární vezikuly kolují v tělních tekutinách, lze je tedy pro diagnostiku získávat prostým odběrem krve, moči, slz nebo třeba mozkomíšního moku, a vyhnout se tak odběru tkáně přímo z nádoru, která je pro pacienty často náročná a kterou mnohdy ani nelze vzhledem k uložení nádoru v těle uskutečnit,“ vysvětluje Bocková.

Vědci je plánují testovat také jako nosiče léčiv. To znamená, že by mohly sloužit jako drony, které doručí lék přímo do nádoru, aniž by svou toxicitou zatěžoval zbytek těla.

Nyní tým studuje dvě možnosti. „Tou první je genetická nebo fyzikální úprava, při které se do vlastních extracelulárních vezikul nechá zabalit požadovaný obsah, například část genetické informace nebo protein, který v nádorové buňce upraví chybnou signalizaci a umravní její chování,“ řekla Bocková. Druhou možností je vyrobit extracelulární vezikuly mimo organismus, vložit do nich lék a až poté je vpravit do těla.

Podíl.
Exit mobile version