Přesně před 25 lety vyhrál Vladimir Putin své první volby. Někdejší příslušník tajné služby KGB a vystudovaný právník z Petrohradu o sobě mluví jako o „dítěti ulice“. Za svého nástupce si jej na konci 90. let vybral Boris Jelcin. Původně mu ústava dovolovala stát v čele země jen osm let, Putin ji změnil. A tak i po čtvrtstoletí stále vítá zahraniční státníky, byť se jejich počet výrazně omezil.
S Chiracem se bavili nejen o ruské literatuře
Za vlády francouzského prezidenta Jacquese Chiraca (1997-2007) se vztahy mezi Paříží a Moskvou vyznačovaly nadstandardní vstřícností a vzájemným respektem. Chirac dával otevřeně najevo své sympatie k Vladimiru Putinovi, jehož rozhodnost, přímočarost a pragmatický styl vedení veřejně obdivoval. Oba státníci se shodovali zejména v kritice americké invaze do Iráku v roce 2003 a společně prosazovali myšlenku multipolárního světa, v němž by Spojené státy neměly dominantní postavení.
Vztah Chiraca s Putinem měl také osobnější rozměr. Když Putin v roce 2004 navštívil Francii, pozval jej Chirac na soukromou večeři do Elysejského paláce, během níž spolu živě debatovali nejen o politice, ale i o ruské literatuře. Chirac rád četl Puškina v originále, což Putin oceňoval. V roce 2006 Chirac dokonce udělil Putinovi nejvyšší francouzské státní vyznamenání – Řád čestné legie.
Ačkoli jejich vztah vzbuzoval občas kontroverze u některých západních spojenců Francie, Chirac zdůrazňoval, že je důležité mít s Ruskem otevřené a stabilní vztahy, založené na dialogu a vzájemném respektu. Po Chiracově odchodu z politiky vztahy mezi oběma zeměmi ochladly, což mnozí diplomaté zpětně hodnotí jako konec éry zvláštního francouzsko-ruského spojenectví.
Sdílet na Facebook
Sdílet na X
Sdílet na Facebook
Sdílet na X